13 C 394/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 16 175 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 485 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 485 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 690 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 806,32 Kč za období od 7. 2. 2017 do 6. 12. 2019 z částky 10 000 Kč ve výši 23,72% ročně, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 2 294,25 Kč za období od 14. 2. 2017 do 6. 12. 2019 z částky 10 000 Kč ve výši 8,05% ročně, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 515 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 16 175 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřela s žalovaným dne 28. 12. 2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 7 400 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Dále bylo sjednáno životní pojištění ve výši 290 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 58 týdenních splátkách ve výši 305 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 6. 2. 2017 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 10 000 Kč, dlužné úhrady za služby ve výši 6 175 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 806,32 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 7. 2. 2017 do 6. 12. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 294,25 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ode dne 14. 2. 2017 do 6. 12. 2019 a dále úrok ve výši 23,72 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalovaný uhradil částku v celkové výši 1 515 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 26. 11. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně (PZ žalobkyně omluven).

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: <b>Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 28. 12. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit věřiteli částku 7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Dále bylo sjednáno životní pojištění ve výši 290 Kč. Celkovou částku ve výši 17 690 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 305 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 2. 2017 (smlouva o půjčce [číslo] smluvní podmínky).

4. Z karty zákazníka ze dne 28. 12. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je podnájemník, je veden na ÚP [obec], pobírá státní podporu ve výši 4 600 Kč, příspěvek na bydlení 7 000 Kč, dále má příjmy z brigád ve výši 6 000 Kč, platí nájem/inkaso 7 000 Kč, výdaje domácnosti ve výši 5 000 Kč a výdaje na telefon 1 000 Kč. K ověření finanční situace předložil nájemní smlouvu a výměr státní podpory (zákaznická karta ze dne 28. 12. 2015).

5. Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalovanému odeslán dne 7. 1. 2020 (smlouva o postoupení pohledávek a její přílohy, oznámení o postoupení pohledávky, dodejka).

6. Dne 10. 5. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 7. 5. 2020 (předžalobní výzva, dodejka).

7. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

9. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

10. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

11. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

13. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

14. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

17. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

19. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

20. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

22. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 12. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

23. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

24. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

25. Žalovaný v daném případě vyplnil zákaznickou kartu. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

26. K samotnému postupu zkoumání úvěruschopnosti nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto v podstatě nezkoumala, když si údaje uvedené v kartě klienta neověřovala. Pokud jde o příjmy, žalovaný v kartě uvedl, že má příjmy z brigád ve výši 6 000 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 7 000 Kč, avšak tyto nejsou nikterak podloženy. Právní předchůdkyně žalobkyně do výdajů žalovaného zahrnula částku 5 000 Kč, z čehož ovšem nelze dle soudu zjisti nic o konkrétních pravidelných výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně si nevyžádala jiné listiny, kupříkladu bankovní výpis, z něhož by bylo možné zjistit cokoliv konkrétnějšího o pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla (kromě tvrzeného insolvenčního rejstříku) náhled do jakékoli databáze (př. seznam vedených exekucí, a. j.) Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalovaného hodnotila nedostatečně a zcela formálně. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Jen na základě žalovaným poskytnutých informací, kdy žalovaný doložil výměr státní podpory, další příjmy však již nedoložil, a bez bližší specifikace údajů o nákladech a výdajích žalovaného si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalovaného a posoudit tak jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně vychází z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup však nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

27. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

28. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty ze smlouvy [číslo] finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil 1 515 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného ze smlouvy [číslo] obohacení nadále dluží částku ve výši 8 485 Kč.

29. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny ve výši 8 485 Kč, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 14. 2. 2017 do zaplacení, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 21. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 6. 12. 2019, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne 7. 1. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 10. 1. 2020, pročež první den prodlení nastal 21. 1. 2020, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

30. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

31. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.