13 C 407/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 23 006,85 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 806,85 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 481,19 Kč z částky 13 200,77 Kč ve výši 9,75 % ročně od 25. 1. 2019 do 18. 12. 2020, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 360,33 Kč z částky 13 200,77 Kč ve výši 29 % ročně od 7. 2. 2020 do 18. 12. 2020, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 13 200,77 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 200,77 Kč ve výši 9,75 % ročně od 19. 12. 2020 do 8. 2. 2021, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000,77 Kč ve výši 9,75 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 200,77 Kč ve výši 1,50 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 23 006,85 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovanou dne 13. 12. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 12 283 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a poplatky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 439 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 6. 2. 2020. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 17. 1. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 13 200,77 Kč, dlužný poplatek ve výši 9 806,08 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 360,33 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. 7. 2. 2020 do 18. 12. 2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 481,19 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, tj. ode dne 25. 1. 2019 do 18. 12. 2020 a dále úrok ve výši 29 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalovaná uhradila částku v celkové výši 1 800 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k jednání soudu dne 6. 12. 2021 se nedostavila. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení (PZ žalobkyně omluven).

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Ze zákaznické karty ze dne 13. 12. 2018, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce ověřil úvěruschopnost žalované na základě údajů sdělených mu žalovanou a rovněž ověřených pracovnicí věřitele, což žalovaná potvrdila svým podpisem na kartě. Ze zákaznické karty plyne, že žalovaná žila s rodiči, měla čistý měsíční příjem ve výši 14 600 Kč, další čisté příjmy domácnosti uvedla ve výši 5 000 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč. K ověření finanční situace byl předložen výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí. Ze smlouvy o zápůjčce a ze smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovanou dne 13. 12. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 12 283 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, částky za zpracování, doručení, administrativní činnosti a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatku ve výši 26 283 Kč se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 439 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Z tabulky umoření, že žalovaná uhradila celkově částku ve výši 1 800 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 postoupena na žalobkyni, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021, kde byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 32 506,85 Kč bez příslušenství žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 25. 1. 2021. Z výzvy k plnění ze dne 28. 6. 2021 a z podacího lístku ze dne 28. 6. 2021, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 28. 6. 2020 podaným na poštu dne 28. 6. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovanou po prověření úvěruschopnosti žalované dne 13. 12. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 12 283 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, částky za zpracování, doručení, administrativní činnosti a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 26 283 Kč se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 439 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021, kde byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 32 506,85 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 25. 1. 2021. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 28. 6. 2020, podaným na poštu téhož dne, k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaná uhradila celkově částku ve výši 1 800 Kč.

5. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

7. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

8. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

11. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

17. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

19. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdce a žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 13. 12. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně vyplatila žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn.27Co221 /2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

20. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Žalovaná v daném případě vyplnila zákaznickou kartu. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

23. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaná v kartě hodnocení klienta uvedla, že má čistý příjem 14 600 Kč + další čisté příjmy domácnosti ve výši 5 000 Kč Tyto další čisté příjmy domácnosti nebyly nijak doloženy. Co se týče výdajů žalované, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně nepředložila, kde a jakým způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalované. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaná uvedla, že bydlí s rodiči. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalobkyně do výdajů žalované zahrnula částku 4 000 Kč, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných výdajích žalované a dále nebyly uvedeny jiné výdaje, a to ani na cestování, stravu či záliby. Žalobkyně si nevyžádala listiny, z nichž by bylo možné toto tvrzení ověřit a zjistit cokoliv konkrétnějšího o dalších pravidelných a očekávatelných výdajích žalované. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalované.

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla žalobkyni pravidelně splácet po dobu 60 týdnů splátky ve výši po 439 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

25. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaná tak byla od počátku povinnna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

26. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaná z této částky vrátila 1 800 Kč. Žalovaná proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 12 200 Kč.

27. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 25. 1. 2019, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 9. 2. 2021. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 6. 1. 2021, ve které žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalované odeslána dne 25. 1. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 28. 1. 2021, pročež první den prodlení nastal 9. 2. 2021, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalované k zaplacení dluhu, když 10. den lhůty připadl na neděli 7. 1. 2021, posledním dnem lhůty byl s ohledem na § 607 o. z. pracovní den nejblíže následující tj. 8. 1. 2021. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 13 200,77 Kč od 25. 1. 2019 do 8. 2. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 500 Kč ve výši 9,75 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 13 200,77 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení.

28. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 10 806,85 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 3 360,33 Kč z částky 13 200,77 Kč ve výši 29 % ročně od 7. 2. 2020 do 18. 12. 2020, úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 200,77 Kč od 18. 12. 2020 do zaplacení, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

29. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná měla ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalované - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.