13 C 421/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 32 996,59 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 175 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 175 Kč od 26. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 821,59 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 077 Kč od 25. 6. 2018 do 25. 7. 2018 ve výši 8, 5% ročně, zákonným úrokem z prodlení z částky 10 902 Kč ve výši 8,5% ročně od 26. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 31. 8. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 32 996,59 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 26. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému dne 3. 10. 2017 peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutou zápůjčku celkovou částku ve výši 49 127 Kč představující obchodní úrok ve výši 20 327 Kč a administrativní poplatek ve výši 10 800 Kč a jistinu. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté jistiny a nákladů zápůjčky ve výši 36 133 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 35 měsíčních splátkách po 1 365 Kč a v 36-té splátce ve výši 1 352 Kč. Jelikož přestal splácet, žalobkyně dluh ze zápůjčky ke dni 24. 6. 2018 zesplatnila. Žalobkyně eviduje za žalovaným dluh ve výši 32 996,59 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 16 928 Kč, z úroku ve výši 3 199 Kč a z administrativního poplatku ve výši 1 200 Kč. Předmětem žalobního nároku je dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z dlužných splátek úvěru za dobu do zesplatnění ve výši 136,04 Kč a za dobu od zesplatnění 25. 6. 2018 do 28. 5. 2019 ve výši 1 783,55 Kč, celkem tedy ve výši 1 919,59 Kč. Předmětem žalobního nároku je dále smluvní pokuta v celkové výši 9 000 Kč za prodlení s úhradou splátek zápůjčky a za prodlení se zaplacením zesplatněné zápůjčky. Žalobkyně tvrdila též prověření úvěruschopnosti žalovaného, které bylo provedeno nahlédnutím do databází a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, dále informacemi od žalovaného předložením výpisu z účtu žalovaného a výplatními páskami a v neposlední řadě lustrací dokladu předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 14. 12. 2021 se bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stran sporu.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Z elektronického výpisu informací, že žalobkyně dne ověřila, že žalovaný není v insolvenci, je na pro něj vedena jedna exekuce. Z občanského průkazu a elektronického výpisu neplatných dokladů, že občanský průkaz žalovaného nebyl veden jako neplatný. Z výplatních pásek, že žalovaný měl v červnu 2017 mzdu ve výši 15 334 Kč, v srpnu 2017 ve výši 14 806 a v červenci 2017 mzdu ve výši 16 282 Kč. Z vyčíslení pohledávky, že žalovaný uhradil celkově žalobkyni částku ve výši 6 825 Kč. Z pracovní smlouvy, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] na pozici skladník – manipulant ke dni [číslo] 10., 2016 do [datum]. Z výpisů z účtu č. [bankovní účet], že tento je veden pro žalovaného a že žalovaný měl v měsících 7-8/ 2017 veden účet u [právnická osoba], kdy v tomto období měl v 7/ 2017 záporný zůstatek a 8/ 2017 zůstatek nepřevyšující 170 Kč. Z výpisů je patrná transakční historie. Z formuláře příjmů a výdajů ze dne 20. 9. 2017, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 15 500 Kč, průměrné měsíční trvalé platby ve výši 1 500 Kč, bydlení u rodičů s nájemným ve výši 3 000 Kč. Formulář není žalovaným podepsán. Z obchodních podmínek, ze smlouvy o zápůjčce, splátkového kalendáře a ze sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutou zápůjčku celkovou částku ve výši 49 127 Kč představující obchodní úrok a administrativní poplatek ve výši 31 127 Kč a jistinu. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté jistiny a nákladů zápůjčky ve výši 49 127 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 35 měsíčních splátkách po 1 365 Kč a v 36-té splátce ve výši 1 352 Kč. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky či s úhradou zesplatněné jistiny je žalovaný uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši dle sazebníku poplatků. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 18 000 Kč dne 3. 10. 2017 převodem na účet č. [bankovní účet]. Z upomínky ze dne 10. 5. 2018, že žalobkyně dopisem ze dne 10. 5. 2018 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek ve výši 2 130 Kč do 24. 6. 2018. Z dopisu ze dne 24. 6. 2018 a z podacího lístku soud zjistil, že dopisem ze dne 24. 6. 2018 prohlásila žalobkyně celou dlužnou jistinu za splatnou a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 24. 7. 2018. Dopis byl podán na poštu 25. 6. 2018. Z předžalobní upomínky a z podacího lístku soud zjistil, že dopisem ze dne 16. 10. 2018 podaným na poštu dne 16. 10. 2018 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 49 127 Kč představující obchodní úrok ve výši 20 327 Kč a administrativní poplatek ve výši 10 800 Kč a jistinu. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté jistiny a nákladů zápůjčky ve výši 49 127 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 35 měsíčních splátkách po 1 365 Kč a v 36-té splátce ve výši 1 352 Kč. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky či s úhradou zesplatněné jistiny je žalovaný uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši dle sazebníku poplatků. Žalobkyně dopisem ze dne 10. 5. 2018 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek ve výši 2 130 Kč do 24. 6. 2018. Dopisem ze dne 24. 6. 2018 podaným na poštu dne 25. 6. 2018 prohlásila žalobkyně celou dlužnou jistinu za splatnou a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 24. 7. 2018. Dopisem ze dne 16. 10. 2018 podaným na poštu dne 16. 10. 2018 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

4. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

5. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

6. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

7. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

10. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

13. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C [číslo], Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze exekucí a insolvenčního rejstříku z nichž vyplývá, že žalovaný nebyl veden v evidenci insolvenčního rejstříku s pozitivním záznamem a nebyla na něj vedena exekuce. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila, jak a kde a jakým způsobem zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s např. bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, bylo dle soudu povinností žalobkyně prověřit kde a s kým žalovaný bydlí, resp. měl být proveden minimálně dotaz na rodiče stran tvrzeného nájmu. Stran dvou výplatních pásek dodaným žalovaným pak žalobkyně ani neověřovala na jakou dobu je žalovaný zaměstnán, resp. doložil pouze starou pracovní smlouvu, kde pracovní poměr skončil ke dni 30. 4. 2017. Co se týče výpisu z účtu žalovaného, zřejmé, že žalovaný měl další půjčky u nebankovní instituce a taktéž velkým vykřičníkem pro žalobkyni měl být záporný zůstatek na účtu ze srpna 2017. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

16. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

17. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaný započtení mu poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

18. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 18 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil 6 825 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 11 175 Kč.

19. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala zákonné úroky z prodlení, které do 28. 5. 2019 kapitalizovala ve výši 1 919,59 Kč, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení od 25. 7. 2018, tedy od doby výzvy k zaplacení tak, jak rozebráno shora. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 25. 6. 2018, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení, ve které bylo stanoveno datum 25. 7. 2018, pročež první den prodlení nastal 26. 7. 2018. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

20. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 21 521,59 Kč není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.