13 C 433/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 331 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, Ph.D.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 30 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovanou dne datum smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč, když ve splátce je zahrnut i sjednaný úrok ve výši 15 % ročně. Žalovaná se dále zavázala zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž byla v prodlení. Žalovaná úvěr řádně nesplácela a dostala se s plněním svého dluhu do prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost právnická osoba, která ji smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč spolu se smluvním úrokem od datum a zákonným úrokem z prodlení od datum a zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 20 000 Kč od datum do datum, kdy smluvní pokuta by tak činila částku 21 280 Kč, žalobkyně se však domáhá zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši 50 % jistiny úvěru, tedy částky 10 000 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporovala K jednání soudu dne datum se bez omluvy nedostavila. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované i žalobkyně (PZ žalobkyně omluven).

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum, že žalovaná uvedla v žádosti o úvěr celkové měsíční příjmy ve výši 9 879 Kč, celkové měsíční výdaje ve výši 3 520 Kč, žalovaná v době poskytnutí úvěru byla anonymizována dvě slova důchodu, na bydlení a energie vydávala částku 2 000 Kč, kdy bydlela u dcery a za dopravu jídlo a osobní náklady vydávala částku 1 500 Kč. Nevlastnila bankovní účet. Ze smlouvy o úvěru a z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, že dne datum byla mezi věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr půjčku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 16 372 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 36 372 Kč v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru pak dle smlouvy sestávají z úroku ve výši 1 925 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, z poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 447 Kč a z poplatku za inkaso plateb v hotovosti ve výši 5 000 Kč. Ve smlouvě si účastníci dále dohodli, že nezaplacením jakékoli splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou dlužníkem dosud neuhrazená část celkové dlužné částky. Ve smlouvě se žalovaná dále zavázala, že v případě prodlení s úhradou splátek či zesplatněné jistiny zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Ze smluv o postoupení pohledávek, že tyto byly uzavřeny a to dne datum mezi původním věřitelem a společností právnická osoba, která uzavřela následně smlouvu o postoupení pohledávek ze dne datum se žalobkyní. Z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne datum, že žalovaná pohledávka byla v seznamu pohledávek. Z předžalobní upomínky a ze samotné poštovní relace, že žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne datum k úhradě dlužné částky v celkové výši 50 628,98 Kč před podáním žaloby s tím, že daná zásilka byla označena jako nevyzvednutá dne datum. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a podacího lístku, že žalované bylo sděleno toto postoupení, kdy dopis byl odeslán datum.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne datum byla mezi věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr půjčku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 38 412 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 16 372 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 36 372 Kč v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru pak dle smlouvy sestávají z úroku ve výši 1 925 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, z poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 447 Kč a z poplatku za inkaso plateb v hotovosti ve výši 5 000 Kč. Ve smlouvě si účastníci dále dohodli, že nezaplacením jakékoli splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou dlužníkem dosud neuhrazená část celkové dlužné částky. Ve smlouvě se žalovaná dále zavázala, že v případě prodlení s úhradou splátek či zesplatněné jistiny zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Věřitel vyzval žalovanou dopisem ze dne datum k úhradě dlužné částky v celkové výši 50 628,98 Kč před podáním žaloby.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně nesplní je v prodlení.

10. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne datum smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně vyplatila žalované hotovostně částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

12. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, anonymizováno, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

13. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Uzavření smlouvy předcházelo posouzení úvěruschopnosti žalované, spočívajícího pouze v rešerších v databázích (bez jediného listinného důkazu o provedení těchto rešerší), prokázání identity a dotazem na žalovanou nechť sdělí výši svých příjmů a výdajů. Žalovaná uvedla, že je příjemcem anonymizováno důchodu ve výši 9 879 Kč měsíčně za bydlení vydá 2 000 Kč měsíčně a za dopravu a osobní náklady uvedla částku 1 500 Kč. Dále uvedla, že bydlí u dcery a nemá bankovní účet. Absentuje zde jakékoli řádné ověření ze strany žalobkyně. Taktéž absentuje i další zjišťování příjmů a zcela nedostatečné se jeví i zjišťování výdajů žalované. Žalovaná ve své žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že za elektřinu a bydlení hradí měsíčně částku ve výši 2 000 Kč (bydlí u dcery) a jako osobní výdaje uvedla částku ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalobkyně si k výdajům nevyžádala ničeho, kdy ani nevznesla dotaz na vlastníka nemovitosti stran výdajů za bydlení. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalované.

15. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla žalobkyni požadovaný dluh v dané době splatit. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

16. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení mu poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

17. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná z této částky nevrátila ničeho. Žalovaná proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 20 000 Kč. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě původně poskytnuté jistiny úvěru, tj. částky 20 000 Kč. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od datum což soud shledává plně v souladu se zákonem.

18. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení, jakož i částky ve výši 10 000 Kč (výrok II) jelikož žaloba není důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne datum, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 46 688,22 Kč. Žaloba pak byla zamítnuta co do celkové částky 20 430,14 Kč a žalobě bylo vyhověno co do částky 26 258,08 Kč. Úspěch žalobkyně je pak představován 56,24 % z předmětu řízení, a úspěch žalované částkou 43,76 % z předmětu řízení. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 12,48 % z předmětu řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a dále náhrada nákladů právního zastoupení dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 3 x 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění), dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále hotové výdaje advokáta v podobě tří režijních paušálů po 100 Kč za provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Všechny shora uvedené částky, vyjma SOP, byly zvýšeny o 21 % DPH. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně představují částku 2 652 Kč 12,48 % z této částky je pak 331 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 331 Kč, a to v obecné třídenní pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu Ostrava, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.