13 C 80/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 10 624 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 13. 5. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2 624 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 2 624 Kč od 2. 10 2019 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 10 624 Kč od 2. 10 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 139,50 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 3 759 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že společnost [právnická osoba] s žalobkyní uzavřela smlouvu o postoupení, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek včetně pohledávky za žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dálkovou komunikací na webových stránkách [webová adresa] dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na jejím základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 3 000 Kč, kterou se zavázal vrátit do [datum]. Žalovaný se dostal do prodlení se splacením zápůjčky, když do dne splatnosti zápůjčku právní předchůdkyni žalobkyně nevrátil. Žalovaný tak porušil svou povinnost vrátit zápůjčku řádně a včas. Ke dni podání žaloby tak zbývá uhradit na jistině zápůjčky částku ve výši 3 759 Kč, která se skládá z nevrácené zápůjčky a poplatku za poskytnutí. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, dále požaduje jako příslušenství zákonný úrok z prodlení ode dne [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne [datum] se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného i žalobkyně, která se omluvila.

3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.

4. Věřitel společnost [právnická osoba] s žalobkyní uzavřela Rámcovou smlouvu o úplatném postoupení pohledávek dne [datum] a dále Smlouvu o postoupení pohledávek [číslo] ze dne [datum], jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek včetně pohledávky za žalovaným (Rámcová smlouva o úplatném postoupení pohledávek dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávek [číslo] ze dne [datum], Seznam pohledávek). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela ve smyslu Standartních informací o zápůjčce [anonymizováno] s žalovaným dálkovou komunikací na webových stránkách [webová adresa] dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na jejím základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 8 000 Kč (Smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne [datum]) téhož dne na jeho účet (Potvrzení o provedené platbě), kterou se zavázal vrátit do [datum] spolu s poplatkem 2 624 Kč. Žalovaný se s placením dostal do prodlení, když do dne splatnosti zápůjčku právní předchůdkyni žalobkyně nevrátil. Žalovaný tak porušil svou povinnost vrátit zápůjčku řádně a včas. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách věřitele, kterým dlužník odsouhlasil veškeré podmínky. Žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni dne [datum] (oznámení postoupení pohledávky ze dne [datum]). Dne [datum] byl žalovaný předžalobně upomínán zástupcem žalobkyně o úhradu do tří dnů (Předžalobní upomínka ze dne [datum]). Doporučená zásilka byla odeslána žalovanému dne [datum] (Podací lístek). Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila, že se nenachází v evidenci exekucí a insolvencí a výše splátky byla nižší než minimální mzda (Vyjádření žalobkyně č. l. 42).

5. Podle ustanovení § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

6. Dle ust. § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Dle ust. § 1880 odst. 1, 2 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

8. Podle § 2 nař. vl. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím zápůjčky tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

14. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

16. Na výzvu soudu stran prokázání zkoumání úvěryschopnosti žalovaného žalobkyně reagovala pouze tak, že uvedla, že ověřila, že se žalovaný nenachází v evidenci exekucí a insolvencí a výše splátky byla nižší než minimální mzda. Žalobkyně se k nařízenému soudnímu jednání nedostavila. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala příjmovou ani výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného (nelze bez dalšího mít za reálné, aby žalovaný neměl jakékoli výdaje, zcela absentuje ověření zaměstnaneckého poměru žalovaného aj.).

17. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovaný po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni splatit předmětný dluh. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně zcela absentuje a proto mu nelze přiznat právní ochranu.

18. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

19. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 8 000 Kč.

20. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od [datum] do zaplacení ve výši 10% ročně z částky 10 624 Kč. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému v předžalobní výzvě ze dne [datum], ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne [datum]. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo [datum], pročež první den prodlení nastal [datum]. Ve zbytku stran zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

21. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 2 624 Kč není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 10 624 Kč. Žaloba pak byla zamítnuta co do celkové částky 2 624 Kč. Úspěch žalobkyně je pak představován částkou 8 000 Kč, tedy 75,30 % z předmětu řízení, a úspěch žalovaného částkou 2 624 Kč, tedy 24,70 % z předmětu řízení. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 50,60 % z předmětu řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny za zastupování advokátem ve výši 1 452 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 300 Kč a to převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva a z hotových výdajů advokáta v podobě 3 režijních paušálů po 100 Kč za provedené úkony právní služby, tj. 300 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a k tomu 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 252 Kč, když právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, celkem tedy náklady řízení žalobkyně představují částku 2 252 Kč 50,60 % z této částky je pak 1 139,50 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 1 139,50 Kč, a to v obecné třídenní pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.