14 C 123/2026

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Frumarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro 26 691 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 595 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 096 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 26 691 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 5 245,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne , datum, domáhala po žalované zaplacení částky 26 691 Kč příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, , zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka , Anonymizováno, , jako původním věřitelem a postupitelem a společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , Anonymizováno, zapsané v obchodním rejstříku vedeným Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka , Anonymizováno, , jako postupníkem a novým věřitelem. Žalobkyně je českou obchodní společností, jejíž předmětem podnikání je investování do nákupu portfolií pohledávek od bankovních i nebankovních subjektů. Původní věřitel , právnická osoba, Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr v původní výši 15 900 Kč, žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a načerpala úvěr v celkové výši 18 400 Kč, který měla být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná se dostala prokazatelně do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná načerpaný úvěr do data splatnosti nesplatila a dostala se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 8 291 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 26 691 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 18 400 Kč a ze smluvního úroku 8 291 Kč nejpozději splatných dne , datum, , to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru. Přirůstání smluvního úroku k jistině bylo sjednáno v úvodních ustanoveních smlouvy na str.

1. Původní věřitel úvěr žalované vyplatil dne , datum, převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované , č. účtu, . Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu , var. symbol, . Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne vrácen. Žalovaná byla prokazatelně upomínána k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne , datum, .

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila následujícím způsobem:3. „Dne , datum, byla mezi původním věřitelem, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se , adresa, a žalovanou uzavřena smlouva č. , hodnota, , na základě které původní věřitel poskytl žalované finanční prostředky v celkové výši 18 400 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi původním věřitelem jakožto podnikatelem a žalovanou jakožto spotřebitelem, jedná se o spotřebitelský úvěr v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na smlouvu a činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona. Žalobkyně nabyla pohledávku původního věřitele za žalovanou z výše specifikované smlouvy na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , která byla uzavřena mezi původním věřitelem jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé. Žalovaná má za to, že výše uvedená smlouva je absolutně neplatná, a to jednak z důvodu porušení povinnosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované jakožto spotřebitele a jednak z důvodu sjednání nepřiměřeně vysoké odměny za poskytnutí úvěru v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na tyto skutečnosti tak žalovaná nárok žalobkyně uplatněný v žalobním návrhu neuznává.

4. Dle ust. § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Tyto své povinnosti však původní věřitel před uzavřením smlouvy řádně nesplnil, když si řádně nezjistil dostatečné informace o příjmech a výdajích žalované, které by byly podloženy relevantními doklady. Pro původního věřitele nemohly být dostačující pouze informace sdělené mu žalovanou, obzvlášť pokud jde o informace o příjmech a výdajích žalované. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti je každý poskytovatel spotřebitelských úvěrů povinen činit zejména následující úkony:a) Věřitel musí zkoumat příjmovou stránku spotřebitele, tj. musí zjistit výši pravidelných příjmů a tuto výši musí ověřit relevantními doklady.b) Věřitel musí zkoumat výdajovou stránku spotřebitele, tj. musí zjistit výši pravidelných výdajů a tuto výši musí ověřit relevantními doklady (prohlášení spotřebitele je zcela nedostačující).c) Jakmile věřitel zjistí s odbornou péčí, tj. zajistí si doklady a informace i od zdrojů odlišných od spotřebitele, musí následně porovnat zjištěné příjmy a výdaje a posoudit, zda bude spotřebitel schopen na základě těchto skutečností splácet.7) Veškeré výše uvedené činnosti ad. a) až c) musí věřitel vykonat před uzavřením úvěrové smlouvy, a taktéž musí být věřitel schopen prokázat, že tyto činnosti vykonal před uzavřením úvěrové smlouvy. Pokud tyto činnosti nevykoná nebo neprokáže, že je vykonal před uzavřením úvěrové smlouvy, nemůže být učiněn závěr o tom, že řádně a s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V takovém případě je úvěrová smlouva absolutně neplatná.8) V souvislosti s posouzením úvěruschopnosti odkazuje žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39. S ohledem na podobnost ustanovení týkajících se posuzovaní úvěruschopnosti v zákoně č. 145/2010 Sb. a v ZSÚ lze závěry Nejvyššího správního soudu ČR vztáhnout i na smlouvu. Dle Nejvyššího správního soudu ČR může s ohledem na konkrétní okolnosti případu být posouzení úvěruschopnosti spotřebitele učiněno na základě prohlášení spotřebitele, pouze pokud budou taková prohlášení podepřena relevantními doklady. Poskytovatel má povinnost aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, a nikoli se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná.9) Dle ust. § 78 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění této povinnosti mj. uchovává dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle ust. § 88 odst. 1 ZSÚ. Pokud by tedy žalobkyně namítala, že úvěruschopnost žalované posoudil původní věřitel dostatečně, nechť splnění této své povinnosti prokáže patřičnými záznamy. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně splnění povinnosti původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavření smlouvy je na straně žalobkyně. Právě žalobkyně je tedy povinna prokázat, jakým způsobem hodnotil původní věřitel úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.10) Žalobkyně v žalobním návrhu neuvádí žádné konkrétní okolnosti ve vztahu posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením výše specifikované smlouvy. Žalované tak není zřejmé, jakým způsobem (resp. zda vůbec) původní věřitel před uzavřením výše specifikované smlouvy posuzoval schopnost žalované na daný úvěr řádně splácet. Za takové situace je žalovaná přesvědčena, že žalobkyně neunáší břemeno tvrzení a taktéž břemeno důkazní. S ohledem na vše shora uvedené má žalovaná za to, že úvěruschopnost žalované před uzavřením výše specifikované smlouvy ze strany původního věřitele náležitě prověřena nebyla a smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná v souladu s ust. 87 odst. 1 ZSÚ. Původní věřitel nemohl mít ze shromážděných podkladů, které byly zcela nedostatečné, za to, že žalovaná bude schopna závazek ze smlouvy řádně plnit, bez negativních zásahů do majetkových a společenských poměrů žalované.11) Žalovaná má za to, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti je smlouva v celém rozsahu neplatná, a to v důsledku porušení povinnosti původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. Z této skutečnosti vyplývá, že žalobkyně může požadovat po žalované pouze uhrazení poskytnuté částky, a nikoli uhrazení úroků a dalších poplatků či sankcí. Ke shora uvedeným skutečnostem je nutné současně uvést, že původní věřitel porušil své zákonné povinnosti nejen tím, že dostatečně neprověřil schopnost žalované jakožto spotřebitele předmětný úvěr včas a řádně splácet, ale také a zejména tím, že úvěr žalované poskytl, ačkoliv zde v době uzavření výše specifikované smlouvy jednoznačně existovaly objektivní a důvodné pochybnosti o schopnosti žalované na daný úvěr řádně splácet.12) Žalovaná byla v době, kdy byla výše specifikovaná smlouva mezi účastníky řízení uzavřena (tj. dne , datum, ), již výrazně a dlouhodobě úvěrově zatížena, přičemž v relativně krátkém časovém období předcházejícímu uzavření smlouvy (resp. jen pár dnů před jejím uzavřením) uzavřela s různými, převážně nebankovními, poskytovateli úvěrů větší počet smluv o úvěru, na základě nichž jí byly poskytnuty finanční prostředky s jistinou pohybující se v řádu desítek tisíc Kč. Pokud jde o konkrétní specifikaci těchto závazků, například dne , datum, žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru se společností , právnická osoba, , na základě níž čerpala částku ve výši 20 000 Kč, dne , datum, žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru se společností , Anonymizováno, , na základě které jí byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč; a dne , datum, uzavřela žalovaná smlouvu o úvěru se společností , právnická osoba, , na základě které čerpala úvěr ve výši 14 000 Kč. Existenci výše uvedených závazků prokazuje žalovaná přiloženými potvrzeními o příchozích úhradách na bankovní účet žalované, z nichž je zřejmé kdy a jaké částky žalovaná od předmětných poskytovatelů úvěrů čerpala.13) Existence uvedených závazků žalované přitom jednoznačně musela vyplývat z úvěrových registrů (NRKI či SOLUS). Původní věřitel si tedy musel být (za předpokladu, že do těchto úvěrových registrů nahlédl, což však žalobkyně netvrdí ani nijak neprokazuje) vědom veškerých již existujících závazků žalované, a tedy i jejího výrazného dluhového zatížení. Pokud však původní věřitel i přes tuto skutečnost žalované úvěr poskytl, pak nelze dovodit, že postupoval s odbornou péčí, když již existujících závazků (spolu s jejich objemem) měly původního věřitele naopak jednoznačně upozornit, že se žalovaná může řítit do dluhové pasti, a nemusí být proto schopna na závazek z výše specifikované smlouvy včas a řádně hradit. Uvedené zjištění mělo původního věřitele minimálně motivovat k důkladnějšími prozkoumání příjmové a výdajové stránky žalované, což však původní věřitel zjevně neučinil. Rovněž, pokud by si původní věřitel vyžádal v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti od žalované výpisy z jeho bankovního účtu (což však žalobkyně v žalobním návrhu opět netvrdí ani neprokazuje), jednoduše by z nich musel zjistit, že příjmová stránka žalované je do značné míry tvořena právě finančními prostředky poskytnutými ze strany poskytovatelů úvěrů, a současně že část její výdajové stránky (odchozích plateb) představuje náklady na úhradu stávajících závazků. Jak je však již uvedeno výše, žalobkyně nikde v rámci žalobního návrhu neuvádí, že by si původní věřitel od žalované takové výpisy či obdobné doklady vyžádal, ačkoliv si mohl, resp. musel být (s ohledem na výše uvedené) existence uvedených závazků na straně žalované vědom. Žalovaná se tedy v době uzavření výše specifikované smlouvy nacházela v klasické dluhové pasti (či spirále), tedy v situaci, kdy dlužník není schopen splácet své závazky a nově sjednané úvěry používá k úhradě starších závazků, přičemž takto nově sjednané úvěry představují pouze jakési dočasné oddálení platebních potíží a překlenutí stavu nedostatku likvidity. Tento závěr nepřímo potvrzuje mj. skutečnost, že žalovaná již dne , datum, , tedy jen pár týdnů po uzavření výše specifikované smlouvy, čerpala částku ve výši 31 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dne , datum, poté čerpala částku 11 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , částku 5 000 Kč od společnosti Centrofinance a částku 10 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dne , datum, čerpala částku 31 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dne , datum, čerpala částku 5 000 Kč od společnosti , právnická osoba, a dne , datum, čerpala částku 8 826,97 Kč od společnosti , právnická osoba, , a je tedy zjevné, že žalovaná nebyla jednoduše schopen plnit své dosavadní závazky ze svých běžných příjmů.14) Pro původního věřitele jakožto profesionálního poskytovatele spotřebitelského úvěru muselo být (za předpokladu, že splnil své zákonné povinnosti dle ZSÚ) z veškerých výše uvedených okolností zřejmé, že poskytnutí dalšího úvěru povede toliko k dalšímu prohloubení zadlužení žalované a taktéž ke zvýšení rizika prodlení s úhradami a sankcí, a přesto byl žalované úvěr z jeho strany poskytnut. V projednávané věci se tak nejedná pouze o pochybení při posuzování úvěruschopnosti, ale přímo o situaci, kdy úvěr vůbec neměl být žalované poskytnut, neboť již v době jeho sjednání byla její finanční situace taková, že další úvěr objektivně vedl k prohloubení jejího zadlužení a k vyvolání dluhové spirály, což bylo pro původního věřitele jakožto odborníka ve svém oboru zřejmé a předvídatelné. Je tedy zjevné, že původní věřitel přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované toliko formálně, aniž by měl snahu zjistit její reálné majetkové poměry a situaci, kdy se naopak nabízí závěr, že právě vidina problémů žalované s úhradou splátek a následná aktivace sankčních mechanismů dle smluvních ujednání, které pro původního věřitele coby poskytovatele úvěru znamenají navýšení celkové částky, kterou může po dlužníkovi vymáhat, byly primární motivací původního věřitele k uzavření smlouvy s žalovanou. Poskytnutím úvěru tak došlo k popření smyslu a účelu právní úpravy v ZSÚ, kterým je zejména ochrana dlužníka před nezodpovědným úvěrováním. Pokud by původní věřitel řádně prověřil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, zjistil by nejen to, že je žalovaná zatížena finančními závazky, které musí splácet, ale také současně to, že finanční prostředky k úhradě těchto závazků pocházejí z jiných úvěrů, kdy se jedná o typický příklad tzv. dluhové pasti. Lze tedy uzavřít, že, s ohledem na existenci objektivně daných důvodných pochybností o schopnosti žalované na předmětný úvěr splácet, neměl původní věřitel úvěr žalované vůbec poskytnout. Skutečnost, že úvěr i přes tyto skutečnosti poskytnut byl, vede k závěru, že ze strany původního věřitele nebyly dodrženy řádné postupy a původní věřitel nepostupoval při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí v souladu s ZSÚ.15) Ačkoliv již samotná skutečnost, že původní věřitel nesplnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované v souladu se ZSÚ a poskytl úvěr žalované i přes existenci objektivně daných pochybností o schopnosti žalované na daný úvěr splácet, postačuje k závěru o absolutní neplatnosti výše specifikované smlouvy, v rámci procesní opatrnosti žalovaná dále uvádí, že ujednání o nákladech a odměně ve smlouvě je zcela zjevně nepřiměřené, a je tedy v hrubém rozporu s dobrými mravy. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR lze za nepřiměřenou výši úroků považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby se v době uzavření smlouvy pohybovaly ve výši 5 až 10 % p. a. Úrok stanovený původním věřitelem ve smlouvě ve výši 279,83 % p. a. (!) tyto úrokové sazby uplatňované bankami několikanásobně přesahuje. RPSN bylo ve smlouvě sjednáno ve výši 660 % (!). Takové právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům, a je tudíž v celém rozsahu neplatné. Výše specifikovaná odměna za poskytnutí úvěru je tak zcela zjevně nepřiměřená. Žalovaná má tedy za to, že z uvedeného důvodu je neplatné nejen předmětné ujednání, ale celá úvěrová smlouva. Jen na ujednání o výši odměny by se neplatnost vztahovala tehdy, pokud by takové ujednání bylo od zbytku ujednání oddělitelné, a bylo by možno předpokládat, že by původní věřitel jako poskytovatel úvěru uzavřel úvěrovou smlouvu i bez takového neplatného ujednání. Podle názoru žalované původní věřitel jakožto údajný „profesionál“ v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musel velmi dobře vědět, že sjednaná odměna je nepřiměřeně vysoká, přičemž právě vysoký zisk z nepřiměřených odměn byl důvodem uzavření této smlouvy. Úvěrová smlouva je proto absolutně neplatná v celém svém rozsahu také z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dle kterého půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu ust. § 218 odst. 1 trestního zákoníku o přečinu lichvy. Nejvyšší soud ČR dospěl tedy ve své rozhodovací praxi k závěru, že smluvní úrok přesahující 44 % p. a. již natolik odporuje dobrým mravům a zákonu, že naplňuje jeden ze znaků skutkové podstaty přečinu lichvy. Pokud je tedy dle náhledu trestního práva, které je v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe prostředkem ultima ratio, zapotřebí trestněprávně sankcionovat takto vysoké úroky pro jejich protiprávnost a společenskou škodlivost, přičemž nepostačují prostředky jiných právních odvětví, je nutné dojít k závěru, že ujednání o takových protiprávních a nepřiměřeně vysokých odměnách za poskytnutí úvěrů uvedené ve smlouvách jsou neplatná a původní věřitel na zaplacení těchto částek neměl nárok.16) Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti a plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání. Na základě absolutně neplatné smlouvy poskytl původní věřitel žalované částku v celkové výši 18 400 Kč, jak žalobkyně uvádí v žalobním návrhu, a žalovaná uhradila žalobkyni, resp. původnímu věřiteli, ke dni odeslání tohoto vyjádření celkem částku ve výši 9 805 Kč, kdy konkrétně:dne , datum, uhradila částku ve výši 1 000 Kč,dne , datum, uhradila částku ve výši 4 500 Kč, adne , datum, uhradila částku ve výši 4 305 Kč,17) jak vyplývá z přiloženého přehledu odchozích plateb. Všechny odchozí platby jsou identifikovány variabilním symbolem , var. symbol, , který odpovídá číselnému označení výše specifikované smlouvy, která byla mezi účastníky řízení uzavřena.18) Žalobkyně by tak měla vhledem k výše uvedené neplatnosti smlouvy nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny (vrácení bezdůvodného obohacení). Na žádné jiné plnění, tj. na částky na poplatky a úroky, nemá žalobkyně od počátku žádný právní nárok. Zákonodárce v ust. § 87 odst. 1 větě třetí ZSÚ, které představuje lex specialis k obecnému režimu vypořádání bezdůvodného obohacení, výslovně stanovil, že spotřebitel je za situace neplatné úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost povinen vrátit věřiteli pouze úvěrovou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nic více. S ohledem na vše shora uvedené žalovaná navrhuje, aby byla žaloba částečně zamítnuta, když žalobkyně má nárok pouze na uhrazení částky ve výši 8 595 Kč představující bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné smlouvy. Pokud je o příslušenství žalované částky v podobě zákonného úroku z prodlení, jehož úhrady se žalobkyně vůči žalované domáhá, dovoluje si žalovaná v tomto ohledu odkázat na závěry Nejvyššího soudu ČR formulované v rozsudku ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud ČR v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že ust. § 87 ZSÚ „lze označit za speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení (…) v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ“, přičemž zdůraznil, že účelem právní úpravy je primárně ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet, když text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří právě na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, resp. na stanovení dostatečně dlouhé doby pro vrácení poskytnuté jistiny s ohledem na konkrétní poměry dlužníka, v tomto případě žalované. Žalovaná je přesvědčena, že v projednávané věci lze za přiměřenou lhůtu k plnění (tj. vrácení zbývající části poskytnuté jistiny) považovat lhůtu 30 dnů, jak ostatně žalovaná navrhuje v tomto vyjádření. Jak Nejvyšší soud ČR dále shrnul v rozsudku ze dne 20. 9. 2023 ve věci sp. zn. 23 Cdo 101/2023, kterým na shora citované rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 navázal, v obecné rovině platí, že „dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle ust. § 1970 OZ“. Pokud tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. Nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení tak vznikne teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením přisouzené částky v takto nově stanovené splatnosti. Vzhledem k výše uvedenému má tedy žalovaná v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR za to, že žalobkyně nemůže v projednávané věci po žalovaném požadovat úhradu zákonného úroku z prodlení z žalované částky, když žalovaná se dosud do prodlení s úhradou (resp. vrácením) poskytnuté jistiny nedostala.“19) Z listinných důkazů soud učinil skutková zjištění:20) Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve znění dodatku č. , hodnota, , dodatku č. , hodnota, , dodatku č. , hodnota, a dodatku č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr v původní výši 15 900 Kč, žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a načerpala úvěr v celkové výši 18 400 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, (dle smlouvy ze dne , datum, ), dodatkem č. , hodnota, bylo ujednáno 11 splátek s počátkem plnění , datum, ve výši 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozí období. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 279,83 % ročně a RPSN 665 %.21) Z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná postupnými platbami načerpala částku 18 400 Kč.22) Z potvrzení o provedení plateb soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni dne , datum, částku ve výši 1 000 Kč, dne , datum, částku ve výši 4 500 Kč, a dne , datum, částku ve výši 4 305 Kč.23) Z listinných důkazů soud vyvodil následující závěr o skutkovém stavu:24) Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve znění dodatku č. , hodnota, , dodatku č. , hodnota, , dodatku č. , hodnota, a dodatku č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěr v původní výši 15 900 Kč, žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a načerpala úvěr v celkové výši 18 400 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, ( dle smlouvy ze dne , datum, ), dodatkem č. , hodnota, bylo ujednáno 11 splátek s počátkem plnění , datum, ve výši 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozí období. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 279,83 % ročně a RPSN 665 %. Z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná postupnými platbami načerpala částku 18 400 Kč. Z potvrzení o provedení plateb soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni dne , datum, částku ve výši 1 000 Kč, dne , datum, částku ve výši 4 500 Kč, a dne , datum, částku ve výši 4 305 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná.25) Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.26) Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.27) Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.28) Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.29) Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.30) Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.31) Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.32) Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.33) Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.34) Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.35) Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.36) Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně.37) Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.38) V daném řízení žalobkyně netvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to mimo jiné rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků. Dále nevyplynulo, že žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru sdělila zdroj svých příjmů, včetně jejich výše, když není známo, z čeho žalobkyně vycházela. Žalobkyně se v rámci hodnocení klienta zabývala patrně pouze příjmem žalované, aniž by si nechala předložit výpisy z účtu žalované, ze kterých by byla zřejmá bilance tohoto účtu, tedy zda tzv. není žalovaná v mínusu, jakož i pohyby na jejím účtu /skutečné příjmy a výdaje/. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalované při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních výdajích žalované na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila (předložení dokladů o výdajích žalované žalobkyně ani netvrdila). Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.39) Soud se dále v řadě zabýval zkoumáním platnosti uzavřené úvěrové smlouvy i z pohledu povinnosti povinné zaplatit žalobkyni smluvní úrok 279,83 % ročně a RPSN 665 % a dovodil, že uvedené ujednání o úroku je v daném případě v rozporu s dobrými mravy a z toho důvodu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná vrátit jistinu se shora uvedenými úroky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout podle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.40) Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroku z úvěru na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ustanovení § 576 občanského zákoníku tedy platí, že je-li ujednání od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná [srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1–654). Komentář k prvnímu vydání. Praha. C. H. Beck 2014. strana 2060 až 2064]. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání úroku z úvěru a že poskytování úvěrů je předmětem činnosti právní předchůdkyně žalobkyně, nelze předpokládat, že by právní předchůdkyně žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o úroku z úvěru uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úroku.41) Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však dalších nákladů či příslušenství, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.42) V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.43) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované celkem částku 18 400 Kč na bankovní účet uvedený žalovanou ve smlouvě o úvěru. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na poskytnutou částku žalobkyni vrátila pouze 9 805 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal žalovanou k vrácení dosud nevrácené částky ve výši 8 595 Kč.44) V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku a smluvních pokut. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.45) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud zavázal žalobkyni uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 245,80 Kč, když žalobkyně měla úspěch ve věci 30 %, žalovaná pak 70 %, a tudíž žalovaná má právo na náhradu svých 40 % nákladů řízení. Náhrada nákladů se sestává z nákladů na právní zastoupení žalované dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 2 180 Kč (příprava a převzetí, odpor + vyjádření ve věci), když nelze žalované přiznat úkon právní služby za odpor a současně za vyjádření, když žalované nic nebránilo v tom, aby takto učinila v jednom úkonu, účelně vynaložený úkon právní služby je tedy pouze jeden. Náklady dále tvoří hotové výdaje advokáta v podobě 2 režijních paušálů po 450 Kč za provedené úkony právní služby. Všechny částky byly zvýšeny o 21 % DPH. Celkem tedy uložil soud žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 245,80 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalované, v obecné třídenní pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.