14 C 39/2026

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Frumarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně 1 zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 35 698 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 104 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 594 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 35 698 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 1 134,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, .

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 698 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, dohodu o narovnání. Na základě čl. 2 bod 1. písm. a) Dohody se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 35 698,00 Kč. Na základě čl. 2 bod 1. písm. b) Dohody se žalovaný zavázal uhradit žalobci plnění dle čl. 2 bod 1. písm. a) Dohody uhradit tak, že do , datum, uhradí částku ve výši 4 198 Kč a dále bude platit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně na účet žalobce číslo účtu , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, , a následující splátka byla splatná vždy do 20. dne každého měsíce počínaje měsícem únor 2026, a to pod ztrátou výhody splátek, při nezaplacení některé z nich. Splátka do , datum, nebyla uhrazena. Žalovaný, jelikož nehradil splátku řádně a včas tak ztratil výhodu splátek, a tak žalobkyně po žalovaném požaduje úhradu celého zbývajícího dluhu, který se požaduje v rámci této žaloby.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil následujícím způsobem:3. „Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 27 500 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva o úvěru byla uzavřena mezi žalobkyní jakožto podnikatelem a žalovaným jakožto spotřebitelem, jedná se o spotřebitelský úvěr v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na smlouvu o úvěru a činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona. Žalobkyně v podané žalobě dovozuje svůj nárok na úhradu částky ve výši 35 698 Kč s příslušenstvím z titulu dohody o narovnání ze dne , datum, vztahující se k výše specifikované smlouvě o úvěru. Žalovaný předně uvádí, že se v případě předložené dohody nejedná o dohodu o narovnání, nýbrž toliko o simulovaný právní úkon, prostřednictvím kterého se žalobkyně snažila legalizovat neexistující právní důvod v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Tento závěr žalovaného je odůvodněn níže. Z označení i obsahu přiložené dohody vyplývá, že se má jednat o dohodu o narovnání. Dle ust. § 1903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), které stanoví, že „dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné“, spočívá podstata institutu narovnání ve zrušení starého závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Smyslem a účelem dohody o narovnání pak je nahrazení starého závazku právě a jen z toho důvodu, že práva a povinnosti stran vyplývající z tohoto starého závazku byla sporná či pochybná. Pochybnost znamená, že pro alespoň jeden ze subjektů závazku jsou existence či obsah vzájemných práv a povinností nejisté. Spornost znamená, že si je každý ze subjektů „jist něčím jiným“, tedy že mají odlišný pozitivní názor na existenci nebo obsah práv a povinností. Tak tomu ovšem v tomto konkrétním případě nebylo. Z výše specifikované dohody je zřejmé, že vzájemná práva a povinnosti mezi žalobkyní a žalovaným sporná nebyla, protože dohodu podepsaly obě strany, které v ní stručně, jasně a ve vzájemné shodě definovaly obsah závazku. Spornost rozhodně nelze vykládat jako stav hrozícího soudního sporu, což potvrzuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že účelem uvedené dohody spíše bylo údajným narovnáním legalizovat neexistující právní důvod, případně se využitím této dohody vyhnout zkoumání otázky, zda žalobkyně splnila povinnost řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením výše specifikované smlouvy. Je nutné podotknout, že předpokladem platnosti dohody o narovnání, stejně jako jakéhokoliv jiného právního jednání, je naplnění obecných požadavků stanovených zákonem, kdy se zejména musí jednat o určitý a srozumitelný projev vážné a svobodné vůle a rovněž musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. Smluvní strany závazku tak nemohou prostřednictvím dohody o narovnání nahradit původní závazek, případně jeho část, takovým způsobem, že výsledný závazek založí rozpor se zákonem. Současně je při posuzování platnosti nového závazku, který vznikl narovnáním neplatného závazku, nutné přihlédnout i k důvodu neplatnosti původního závazku, resp. posoudit, zda důvod neplatnosti původního závazku nepostihuje rovněž závazek vzniklý narovnáním. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá že institut narovnání předpokládá existenci platného právního vztahu, z něhož vyplývají závazky, které jsou předmětem dohody o narovnání. V tomto ohledu je žalovaný přesvědčen, že výše specifikovaná smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná, a to zejména z důvodu porušení povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele. Absolutní neplatnost přitom znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Účastníkům z takového právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti a plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání. V situaci, kdy výše specifikovaná smlouva o úvěru trpí vadami způsobujícími její absolutní neplatnost, tak nemůže být narovnán závazek, který, s ohledem na výše uvedené, nikdy účinně nevznikl. Žalobkyní předloženou dohodu o narovnání, o kterou žalobkyně opírá důvodnost svého žalobního návrhu a která má zcela zjevně za cíl obejít následky absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, nelze v tomto směru v žádném případě považovat za relevantní. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu ČR formulované v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, v němž soud vyložil, že „není rozhodné, že žalobce s pozdějším úpadcem „narovnali“ vztahy z tvrzených lichvářských půjček dohodou o narovnání. Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné neplatnosti dohody o narovnání“. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Okresní soud v Mladé Boleslavi v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021, č. j. 20 C 347/2020 - 16, ve kterém dovodil, že „pro absenci žalobních tvrzení a důkazů ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného neunesla žalobkyně břemeno tvrzení a důkazní o této rozhodné skutečnosti, úvěrovou smlouvu – potažmo i z ní vycházející dohodu o narovnání – tak soud nemohl hodnotit jako platně uzavřenou ve znění § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a stávající judikatury vyšších soudů“. Je tak naprosto zřejmé, že při posuzování platnosti závazku vzniklého narovnáním je rovněž nutné zohlednit okolnosti sjednání původního závazku. V tomto ohledu žalovaný odkazuje také např. na závěry Krajského soudu v Ostravě formulované v rozhodnutí ze dne 24. 7. 2019, č. j. 11 ICm 2231/2016 - 71, ve kterém vyložil, že „dlužnice tedy vstupovala do smluvního vztahu s CMI jako spotřebitelka, a proto při posuzování zneužívající povahy jakékoliv klauzule obsažené ve spotřebitelském závazkovém vztahu musí být vždy přihlédnuto k povaze plnění a ke všem okolnostem, za kterých byla smlouva obsahující zneužívající klauzuli uzavřena, k celému jejímu obsahu i k obsahu souvisejících smluv. Proto je tímto úhlem pohledu potřeba nahlížet na právní jednání mezi právním předchůdcem žalovaného a dlužnicí jako spotřebitelkou, a to i na dohodu o narovnání, a vzít v úvahu zakázaná ujednání, která zakládají (v rozporu s požadavkem přiměřenosti) významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele“. Ačkoli tedy právní úprava předpokládá, že spor lze urovnat nahrazením sporných práv a povinností novým závazkem v podobě dohody o narovnání, musí být taková dohoda o narovnání platná a nemůže legalizovat smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem. Žalovaný má tedy za to, že výše specifikovaná dohoda o narovnání není platná. Avšak ani v případě, kdy by mezi účastníky řízení byla skutečně uzavřena dohoda o narovnání, neměnila by tato skutečnost ničeho na závěru, že výše specifikovaná smlouva o úvěru, která měla být předmětem dohody o narovnání, je sama o sobě absolutně neplatná. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, dle ust. § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalovaný má za to, že žalobkyně tyto své povinnosti nesplnila, když si řádně nezjistila dostatečné informace o příjmech a výdajích žalovaného, které by byly podloženy relevantními doklady. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti je každý poskytovatel spotřebitelských úvěrů povinen zejména činit následující úkony:a) Věřitel musí zkoumat příjmovou stránku spotřebitele, tj. musí zjistit výši pravidelných příjmů a tuto výši musí ověřit relevantními doklady.b) Věřitel musí zkoumat výdajovou stránku spotřebitele, tj. musí zjistit výši pravidelných výdajů a tuto výši musí ověřit relevantními doklady (prohlášení spotřebitele je zcela nedostačující).c) Jakmile věřitel zjistí s odbornou péčí, tj. zajistí si doklady a informace i od zdrojů odlišných od spotřebitele, musí následně porovnat zjištěné příjmy a výdaje a posoudit, zda bude spotřebitel schopen na základě těchto skutečností splácet.

4. Veškeré výše uvedené činnosti ad. a) až c) musí věřitel vykonat před uzavřením úvěrové smlouvy a taktéž musí být věřitel schopen prokázat, že tyto činnosti vykonal před uzavřením úvěrové smlouvy. Pokud tyto činnosti nevykoná nebo neprokáže, že je vykonal před uzavřením úvěrové smlouvy, nemůže být učiněn závěr o tom, že řádně a s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V takovém případě je úvěrová smlouva neplatná. Právě žalobkyně je tedy povinna prokázat, jakým způsobem hodnotila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Dle ust. § 78 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění této povinnosti mj. uchovává dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle ust. § 88 odst. 1 ZSÚ. Pokud by tedy žalobkyně namítala, že úvěruschopnost žalovaného posoudila dostatečně, nechť splnění této své povinnosti prokáže patřičnými záznamy, když břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy tíží právě žalobkyni. V případě, kdy by bylo přistoupeno na závěry žalobkyně, že závazky z výše uvedené smlouvy o úvěru byly vypořádány a smírně vyřešeny dohodou o narovnání, byl by tímto fakticky popřen smysl a účel právní úpravy v ZSÚ, dle které má poskytovatel úvěru povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy. Obecně by poskytovateli úvěru v takovém případě stačilo, že by se spotřebitelem uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by předtím řádně posoudil jeho úvěruschopnost (a způsobil tak absolutní neplatnost této smlouvy), a tento nedostatek by následně zhojil dohodou o narovnání, na základě níž by se spotřebitel zavázal uhradit celkovou dlužnou částku dle smlouvy o úvěru. Tímto postupem by mohla být ze strany poskytovatele úvěru jednoduše obcházena povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy. Také z tohoto důvodu proto nelze v daném případě k , Anonymizováno, o narovnání uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným přihlížet. Shora uvedené závěry byly potvrzeny mj. i v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 12. 2022, č. j. , spisová značka, . I v tomto případě soud došel k jednoznačnému závěru, že dohodu nelze posoudit jako dohodu o narovnání, ale jedná se spíše o simulovaný právní úkon, prostřednictvím kterého se poskytovatel úvěru snažil dohodou o narovnání legalizovat neexistující právní důvod v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Dále je třeba upozornit, že samotná dohoda o narovnání byla zjevně vytvořena standardizovaným způsobem a jednostranně žalobkyní předložena žalovanému k podpisu, aniž by mezi účastníky řízení (resp. stranami dohody) proběhla jakákoliv předchozí diskuze o spornosti či pochybnosti závazku vyplývajícího z výše specifikované smlouvy. Dohoda o narovnání taktéž neobsahuje žádné označení konkrétních pochybností nebo výkladových nejasností, které by byly mezi stranami aktivně řešeny. Jedná se tak dle názoru žalovaného pouze o jakýsi mechanický úkon směřující k legalizaci neexistujícího právního jednání, nikoli o plnohodnotné narovnání závazku ve smyslu ust. § 1903 OZ. Dohodu je tedy nutné posoudit jako simulovaný projev vůle, který nemůže v žádném případě požívat právní ochrany. Žalovaný si taktéž dovoluje zdůraznit, že poté, co byla výše specifikovaná dohoda o narovnání z jeho strany dne , datum, podepsána a odeslána e-mailem žalobkyni, nebyla mu ze strany žalobkyně poté zaslána finální verze dohody o narovnání opatřená také podpisem žalobkyně. Žalovaný z tohoto důvodu nemohl vědět, zda byla dohoda o narovnání mezi ním a žalobkyní skutečně uzavřena, a zda je tedy povinen se touto dohodou řídit a hradit částky dle jejích ustanovení. Taktéž nebyl žalovanému ze strany žalobkyně zaslán žádný e-mail či jiná zpráva, která by uzavření dohody o narovnání (a tedy i změnu původního závazku mezi účastníky řízení) potvrzovala. Žalovaný tak disponoval toliko návrhem dohody o narovnání, který stvrdil svým podpisem. Z návrhu však nijak nevyplývala vůle žalobkyně být tímto návrhem dohody vázána. S ohledem na tuto skutečnost žalovaný první splátky dle dohody o narovnání (splatné dne , datum, ) nehradil, když nevěděl, zda byla dohoda uzavřena či nikoliv, čímž se však současně dostal do prodlení s jejich úhradou a došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění celého dluhu v souladu s dohodou o narovnání. Žalovaný se o skutečnosti, že byla dohoda o narovnání skutečně uzavřena (resp. že k ní připojila svůj podpis také žalobkyně) dozvěděl teprve ve chvíli, kdy obdržel od žalobkyně předžalobní výzvu. Nabízí se závěr, že žalobkyně dostala žalovaného do výše popsané situace zcela záměrně, kdy jejím cílem bylo docílit stavu, kdy žalovaný neuhradí ve stanovené lhůtě splátky dle dohody (jejíž uzavření mu však nebylo ze strany žalobkyně sděleno), čímž dojde k zesplatnění celého dluhu, a žalobkyně bude moct tyto částky vůči žalovanému vymáhat prostřednictvím soudu, jak ostatně nyní činí. Jak již bylo zmíněno výše, žalovaný má za to, že výše specifikovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Z tohoto důvodu je dle názoru žalovaného absolutně neplatná také výše specifikovaná dohoda o narovnání, o kterou žalobkyně svůj žalobní návrh opírá, a k této dohodě o narovnání tak nelze při vypořádání vzájemných práv a povinností účastníků tohoto řízení vyplývajících z výše specifikované smlouvy o úvěru přihlížet. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti a plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání. Na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 27 500 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni ke dni podání tohoto vyjádření na výše specifikovanou smlouvou o úvěru celkem částku ve výši 11 396 Kč, kdy konkrétně:dne , datum, uhradil částku ve výši 4 198 Kč,dne , datum, uhradil částku ve výši 1 500 Kč,dne , datum, uhradil částku ve výši 4 198 Kč,a dne , datum, uhradil částku ve výši 1 500 Kč,jak vyplývá z přiloženého přehledu odchozích plateb. Veškeré platby jsou označeny variabilním symbolem, který odpovídá číselnému označení výše specifikované smlouvy o úvěru.

5. Žalobkyně by tak měla vzhledem k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny, tj. vrácení bezdůvodného obohacení. Na žádné jiné plnění, tedy na částky na poplatky a smluvní úroky, nemá žalobkyně od počátku žádný právní nárok. Zákonodárce v § 87 odst. 1 větě třetí ZSÚ, které představuje lex specialis k obecné úpravě vypořádání bezdůvodného obohacení, výslovně stanovil, že spotřebitel je za situace neplatné úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost povinen vrátit věřiteli pouze úvěrovou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nic více. S ohledem na vše shora uvedené žalovaný navrhuje, aby byla žaloba částečně zamítnuta, když žalobkyně má nárok pouze na uhrazení částky ve výši 16 104 Kč představující bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné smlouvy, tedy rozdíl mezi čerpanou a uhrazenou částkou (27 500 – 11 396). Pokud je o příslušenství žalované částky v podobě zákonného úroku z prodlení, jehož úhrady se žalobkyně vůči žalovanému domáhá, dovoluje si žalovaný v tomto ohledu odkázat na závěry Nejvyššího soudu ČR formulované v rozsudku ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud ČR v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že ust. § 87 ZSÚ „lze označit za speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení (…) v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ“, přičemž zdůraznil, že účelem právní úpravy je primárně ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet, když text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří právě na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, resp. na stanovení dostatečně dlouhé doby pro vrácení poskytnuté jistiny s ohledem na konkrétní poměry dlužníka, v tomto případě žalovaného. Žalovaný je přesvědčen, že v projednávané věci lze za přiměřenou lhůtu k plnění (tj. vrácení zbývající části poskytnuté jistiny) považovat lhůtu 30 dnů. Jak Nejvyšší soud ČR dále shrnul v rozsudku ze dne 20. 9. 2023 ve věci sp. zn. 23 Cdo 101/2023, kterým na shora citované rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 navázal, v obecné rovině platí, že „dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle ust. § 1970 OZ“. Pokud tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. Nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení tak vznikne teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením přisouzené částky v takto nově stanovené splatnosti. Vzhledem k výše uvedenému má tedy žalovaný v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR za to, že žalobkyně nemůže v projednávané věci po žalovaném požadovat úhradu zákonného úroku z prodlení z žalované částky, když žalovaný se dosud do prodlení s úhradou (resp. vrácením) poskytnuté jistiny nedostal. „6. Z listinných důkazů soud učinil skutková zjištění:

7. Ze smlouvy o narovnání ze dne , datum, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným soud zjistil, že smluvní strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a dohodly se nahradit závazek ze spotřebitelského úvěru novým závazkem, kdy žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 35 698 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč, když 1. splátka ve výši 4 198 Kč měla být provedena do , datum, , následné splátky do 20. kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2026.

8. Z potvrzení o provedení plateb soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobkyni dne , datum, částku 4 198 Kč, , datum, částku 4 198 Kč, , datum, částku 1 500 Kč, , datum, částku 1 500 Kč.

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, vč. úvěrových podmínek a formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 27 500 Kč, když jinak byly dohodnuty splátky, úroky, úroky z prodlení, RPSN aj.

10. Z listinných důkazů soud vyvodil následující závěr o skutkovém stavu:

11. Smluvní strany uzavřely dne , datum, smlouvu o narovnání ze dne , datum, ze které se podává, že smluvní strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a dohodly se nahradit závazek ze spotřebitelského úvěru novým závazkem, kdy žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 35 698 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč, když 1. splátka ve výši 4 198 Kč měla být provedena do , datum, , následné splátky do 20. kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2026. Smlouva o narovnání je neplatná. Z potvrzení o provedení plateb se podává, že žalovaný zaplatil žalobkyni dne , datum, částku 4 198 Kč, , datum, částku 4 198 Kč, , datum, částku 1 500 Kč, , datum, 1 500 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, vč. úvěrových podmínek a formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 27 500 Kč, když jinak byly dohodnuty splátky, úroky, úroky z prodlení, RPSN aj. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná.

12. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

14. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

15. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

16. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

17. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

19. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně.

24. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

25. V daném řízení žalobkyně ani přes výzvu soudu netvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to mimo jiné rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků. Dále se nepodává, že žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru sdělil zdroj svých příjmů. Není zřejmé, čím se žalobkyně se v rámci hodnocení klienta zabývala, zda pouze příjmem žalovaného, či si nechala předložit výpisy z účtu žalovaného, ze kterých by byla zřejmá bilance tohoto účtu, tedy zda tzv. není žalovaný v mínusu, jakož i pohyby na jejím účtu /skutečné příjmy a výdaje/. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila (předložení dokladů o výdajích žalovaného žalobkyně ani netvrdila). Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně jednak nereagovala na výzvu soudu, aby tvrdila a prokázala, že prověřila úvěruschopnost žalovaného a ani se nedostavila k jednání, u kterého soud nemohl v tomto směru zrealizovat poučení podle § 118 a) odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy se zbavila beneficia poučovací povinnosti soudu.

26. Dále – pokud se týká o samotnou dohodu o narovnání, zde se soud ztotožňuje s argumentací žalovaného. Předně není ani zřejmé, zda byl dokončen kontraktační proces, zda se tedy žalovaný dozvěděl, zda jeho oferta byla skutečně akceptována – v tomto směru žalobkyně nereagovala na výzvu soudu a ani se nedostavila k jednání, u kterého soud nemohl v tomto směru zrealizovat poučení podle § 118 a) odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy se zbavila beneficia poučovací povinnosti soudu. Soud se ztotožňuje s právním názorem žalovaného, že neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru je přenositelná do smlouvy o narovnání, která je z tohoto důvodu neplatná, když soud v tomto směru odkazuje na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou žalovaný označil ve svém vyjádření.

27. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však dalších nákladů či příslušenství, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

28. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

29. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému celkem částku 27 500 Kč na bankovní účet uvedený žalovaným ve smlouvě o úvěru. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutou částku žalobkyni vrátil částku 11 396 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k vrácení dosud nevrácené částky ve výši 16 104 Kč, a to v přiměřené lhůtě 15 dnů, kterou soud určil, neboť účastníci se nedohodli na lhůtě jiné.

30. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku a smluvních pokut. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím 15í dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaný proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud zavázal žalobkyni uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 134,80 Kč, když žalobkyně měla úspěch ve věci 45,11 %, žalovaný pak 54,89 %, a tudíž žalovaný má právo na náhradu svých 9,78 % nákladů řízení. Náhrada nákladů se sestává z nákladů na právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 2 540 Kč (příprava a převzetí, odpor + vyjádření ve věci, účast u jednání dne , datum, ), když nelze žalovanému přiznat úkon právní služby za odpor a současně za vyjádření, když žalovanému nic nebránilo v tom, aby takto učinil v jednom úkonu, účelně vynaložený úkon právní služby je tedy pouze jeden. Dále za půl úkon právní služby soud nepovažuje ani sdělení žalovaného, kterým soudu předložil smlouvu o spotřebitelském úvěru, když soud požadoval po žalovaném pouze předložit listinu a nebylo takovéto předložení jakkoliv dále verbalizovat.

32. Náklady dále tvoří hotové výdaje advokáta v podobě 3 režijních paušálů po 450 Kč za provedené úkony právní služby, dále pak jízdné advokáta k jednání soudu osobním automobilem Toyota 6M25049, a to při průměrné spotřebě benzínu ve výši 6 litrů na 100 km při v vzdálenosti 2 x 20 km, při amortizační složce za km 5,90 Kč dle vyhl. č. 573/2025 Sb. a při průměrné ceně benzínu 34,70 Kč dle shodné vyhlášky, tedy jízdné celkem 236 Kč na amortizační složce a 83,40 Kč na spotřební složce. Dále jsou náklady tvořeny náhradou za ztrátu času advokáta za cestu ze Šternberka do Olomouce a zpět - 2 započaté půlhodiny – celkem 300 Kč. Všechny částky byly zvýšeny o 21 % DPH. Celkem tedy uložil soud žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 134,80 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalovaného, v obecné třídenní pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.