14 C 85/2026

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Frumarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 29 136 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 080 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 056 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 29 136 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 360 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku 1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne , datum, domáhala po žalované zaplacení částky 29 136 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, , zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka , Anonymizováno, , jako původním věřitelem a postupitelem a společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , Anonymizováno, , zapsané v obchodním rejstříku vedeným Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka , Anonymizováno, , jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr v původní výši 20 000 Kč, žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a načerpala úvěr v celkové výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná se dostala prokazatelně do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná načerpaný úvěr do data splatnosti nesplatila a dostala se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 9 136 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 29 136 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a ze smluvního úroku 9 136 Kč nejpozději splatných dne , datum, , to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru. Přirůstání smluvního úroku k jistině bylo sjednáno v úvodních ustanoveních smlouvy na str. 1., původní věřitel úvěr žalované vyplatil dne , datum, převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované , č. účtu, . Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu , var. symbol, . Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne vrácen.

2. Dále se žalobkyně k výzvě soudu vyjádřila tak, že dle obchodních podmínek dostupných na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně https://www., Anonymizováno, .cz/obchodni-podminky/, na které odkazuje úvěrová smlouva a které žalobkyně rovněž dokládá v příloze tohoto přípisu, byla žalovaná informována v odst. 7.11., že na základě ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru může věřitel coby poskytovatel spotřebitelského úvěru nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud je to nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná dále podle odst. 7.

12. OP souhlasila, že za účelem ochrany svých majetkových práv a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů SOLUS, z. s. p. o., CNCB – Czech Non-Banking Credit Bureau, z. s. p. o. a CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a. s. v souladu s čl. 8 OP. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná dle odst. 1.

2. OP prohlásila, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědoma, že by byla evidována v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR a nejsou jí známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jejích dluhů a povinností.

3. Žalovaná se ve věci vyjádřila následujícím způsobem:4. „Žalovaný nárok uznávám pouze zčásti. Nejde dle mého názoru o nárok vyplývající z úvěrové smlouvy, nýbrž o nárok na vypořádání, resp. vrácení bezdůvodného obohacení. Uvedený závěr dovozuji ze skutečnosti, že výše uvedená úvěrová smlouva je absolutně neplatná. Tato neplatnost je dána vedle samotného nedostatku právního jednání samotného dále dvěma skutečnostmi, a to hrubým rozporem parametrů úvěrových smluv s dobrými mravy, a nesplněním povinnosti věřitele (žalobkyně) posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). V době sjednání smlouvy jsem nedokázala správně vyhodnotit svoje možnosti a ani podmínky velmi složitě konstruované smlouvy. Na rizika spojená s plněním smluvních závazků jsem při jejím uzavírání nebyla nikterak upozorněna. Domnívám se, že v tomto směru zcela selhalo odborné posouzení mé úvěruschopnosti. Po konzultaci s dluhovým poradcem neziskové organizace, který mi její skutečný obsah a dopady vysvětlil, se domnívám, že daná smlouva je neplatná, jelikož jsou v první řadě parametry uvěrové smlouvy v hrubém rozporu s dobrými mravy, nadto žalobkyně nesplnila svoji povinnost prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka. Se společností jsem dle tvrzení žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne , datum, , na základě které mi bylo vyplaceno 20 000 Kč. Do dnešního dne bylo na tuto smlouvu uhrazeno celkem 10 920 Kč. Při uzavírání smlouvy se společností jsem nedokázala realisticky vyhodnotit moji finanční situaci, porozumět smluvním podmínkám a jejich dopadům. Na rizika spojená s plněním smluvních závazků mě při uzavírání nikdo neupozornil. S předchůdkyní žalobkyně jsem se před podáním žaloby snažila situaci řešit smírnou cestou. Za tímto účelem jsem předchůdkyni žalobkyně kontaktovala s návrhem na smír a snahou nalézt oboustranně přijatelné smírné řešení. Současně uvádím, že zbývající úvěrové závazky vůči této společnosti v současné době řeším prostřednictvím řízení před Finančním arbitrem České republiky, kde probíhá posouzení oprávněnosti úvěruschopnosti a dalších okolností jednotlivých závazků. Domnívám se, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně došlo k selhání odborného posouzení mé úvěruschopnosti. Konkrétně mám za to, že právní předchůdkyně žalobkyně podstatně porušila zákon č. 251/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), který jí v § 86 odst. 1 ukládá povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jelikož tak žalobkyně nepředložila žádné důkazy dokládající, zda a případně jakým způsobem byla před poskytnutím úvěru ověřena má schopnost úvěr splácet, mám za to, že neunesla důkazní břemeno ve smyslu výše uvedeného a že je nutno učinit závěr, že k řádnému posouzení mé úvěruschopnosti nedošlo, pročež je žalovaná smlouva absolutně neplatná. Mám za to, že v mém případě nebyly ze strany žalobkyně podmínky odborné péče při ověřování úvěruschopnosti naplněny. Důsledkem neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele (nebo neposouzení řádného) je neplatnost smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, a to neplatnost absolutní. S ohledem na výše zmíněné mám za to, že je daná úvěrová smlouva, která byla uzavřena podle spotřebitelského zákona, absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neposouzení mé schopnosti úvěr splácet a strany se tudíž musí vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Navrhuji, aby částka ve výši 10 920 Kč, kterou jsem doposud uhradila, byla v plné výši započítána na úhradu jistiny. Navrhuji, abych splatila pouze zbývající neuhrazenou část jistiny ve výši 9 080 Kč v měsíčních splátkách a ve zbývající výši byla žaloba zamítnuta. Žádám soud, aby smlouvu jako takovou posoudil a rozhodl o její neplatnosti jako celku. Co se týče úroků z prodlení a sankcí, které žalobkyně požaduje zaplatit jako příslušenství nároku, se domnívám, že jelikož jde na straně žalobkyně o nárok nikoli z úvěrové smlouvy, ale z bezdůvodného obohacení, měl se počátek běhu promlčení doby vydání bezdůvodného obohacení v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 33 Cdo 3575/2021 ze dne 20. 4. 2022 datovat ode dne, kdy bylo postaveno najisto, kolik a jak má být hrazeno, protože až od tohoto okamžiku došlo k prodlení „Obecně shrnuto ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěru.(bod 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 3575/2021 ze dne 20. 4. 2022).“5. Z listinných důkazů soud učinil skutková zjištění:

6. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr v celkové výši 20 000 Kč, když bylo dohodnuto splácení v 11 rovnoměrných splátkách (dvanáctá splátka pak doplatek úvěru), když výše splátky činila 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů, splatnost jednotlivých splátek byla dohodnuta každý 30. den ode dne načerpání úvěru do úplného splacení. Zápůjční úroková sazba byla sjednán a na 279,83 % ročně a RPSN na 1141 % ročně. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak ve splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná se dostala do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 9 136 Kč.

7. Z potvrzení o provedení plateb soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni dne , datum, částku 5 600 Kč a dne , datum, částku 5 320 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, vč. úvěrových podmínek a formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla částku 20 000 Kč, když jinak byly dohodnuty splátky, úroky, úroky z prodlení, RPSN aj.

9. Z listinných důkazů soud vyvodil následující závěr o skutkovém stavu:

10. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr v celkové výši 20 000 Kč, když bylo dohodnuto splácení v 11 rovnoměrných splátkách (dvanáctá splátka pak doplatek úvěru), když výše splátky činila 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů, splatnost jednotlivých splátek byla dohodnuta každý 30. den ode dne načerpání úvěru do úplného splacení. Zápůjční úroková sazba byla sjednán a na 279,83 % ročně a RPSN na 1141 % ročně. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak ve splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná se dostala do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 9 136 Kč. Z potvrzení o provedení plateb soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni dne , datum, částku 5 600 Kč a dne , datum, částku 5 320 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, vč. úvěrových podmínek a formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla částku 20 000 Kč, když jinak byly dohodnuty splátky, úroky, úroky z prodlení, RPSN aj. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná.

11. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

13. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

14. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

15. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

16. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

18. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně.

23. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

24. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to mimo jiné rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků, a to s negativním výsledkem. Dále nebylo tvrzeno, zda žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru sdělila zdroj svých příjmů, včetně jejich výše. Žalobkyně tvrdila, že u žalované dále zkoumala úvěrovou historii, ovšem zde není zřejmé, jak takto činila, když mezi právním předchůdkyní žalobkyně a žalovanou bylo – dle tvrzení žalované – uzavřeno několik dalších úvěrových smluv. Žalobkyně se v rámci hodnocení klienta zabývala patrně pouze příjmem žalované (pokud vůbec), aniž by si nechala předložit výpisy z účtu žalované, ze kterých by byla zřejmá bilance tohoto účtu, tedy zda tzv. není žalovaná v mínusu, jakož i pohyby na jejím účtu /skutečné příjmy a výdaje/. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalované při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních výdajích žalované na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila (předložení dokladů o výdajích žalované žalobkyně ani netvrdila). Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

25. Soud se dále v řadě zabýval zkoumáním platnosti uzavřené úvěrové smlouvy i z pohledu povinnosti povinné zaplatit žalobkyni zápůjční úrokovou sazbu ve výši 279,83 % ročně (RPSN na 1 141 %) a dovodil, že uvedené ujednání o úroku je v daném případě v rozporu s dobrými mravy a z toho důvodu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná vrátit částku se shora uvedenou zápůjční sazbou, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout podle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

26. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroku z úvěru na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ustanovení § 576 občanského zákoníku tedy platí, že je-li ujednání od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná [srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1–654). Komentář k prvnímu vydání. Praha. C. H. Beck 2014. strana 2060 až 2064]. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání úroku z úvěru a že poskytování úvěrů je předmětem činnosti právní předchůdkyně žalobkyně, nelze předpokládat, že by právní předchůdkyně žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o úroku z úvěru uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úroku.

27. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však dalších nákladů či příslušenství, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

28. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

29. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované celkem částku 20 000 Kč na bankovní účet uvedený žalovanou ve smlouvě o úvěru. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na poskytnutou částku žalobkyni vrátila pouze 10 920 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal žalovanou k vrácení dosud nevrácené částky ve výši 9 080 Kč. Doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím jednoho ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud již dále nepřistoupil ke rozhodnutí, že plnění se může stát ve splátkách, když k okolnostem případu soud považuje stanovenou lhůtu k plnění za dostatečně dlouhou.

30. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku a smluvních pokut. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím jednoho ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím), jak uvedeno výše, v prodlení. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) když měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud v daném případě posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud zavázal žalobkyni uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 360 Kč, když žalobkyně měla úspěch ve věci 30 %, žalovaná pak 70 %, a tudíž žalovaná má právo na náhradu svých 40 % nákladů řízení. Náhrada nákladů se sestává z nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb., ve výši 3 x 300 Kč (odpor + vyjádření ve věci, příprava účasti u jednání a účast u jednání dne , datum, ), když nelze žalované přiznat úkon právní služby za odpor a současně za vyjádření, když žalované nic nebránilo v tom, aby takto učinila v jednom úkonu, účelně vynaložený úkon právní služby je tedy pouze jeden. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako pariční.