15 C 123/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 23 500 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 13 500 Kč za dobu od 22. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 807,45 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částku 10 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 23. 4. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 500 Kč s příslušenstvím, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částky 10 000 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím úvěru v celkové výši 13 800 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za správu úvěru, poplatku za uzavření smlouvy a poplatku za hotovostní inkaso splátek se splatností do 20. 6. 2018. Žalovaný se zavázal celkovou částku 33 800 Kč uhradit věřiteli ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Žalovaný sjednanou částku nehradil řádně a včas, když na úvěr do dnešního dne uhradil částku 20 300 Kč, která odpovídá 7 řádně uhrazeným splátkám. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu původního věřitele převedena na společnost x [právnická osoba] Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 převedena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 19. 1. 2021. Žalobkyně aktuálně vůči žalovanému uplatňuje nesplacenou jistinu ve výši 13 500 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 807,45 Kč za období od 1. Dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. 21. 6. 2018 do 30. 11. 2020, kdy základem pro výpočet zákonného úroku z prodlení byla postoupená jistina ve výši 13 500 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném uplatňuje náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a úhradu smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a) o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a) o. s. ř. bez jednání. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Ze smlouvy o postoupení pohledávek, z notářského zápisu NZ [číslo], z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným přešla z původního věřitele společnosti [právnická osoba] na společnost [právnická osoba], která pohledávku za žalovaným následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 12. 2020 postoupila na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 19. 1. 2021. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, ze smlouvy o úvěru [číslo] z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z předpisu splátek a z evidenční listiny dlužníka bylo zjištěno, že dne 20. 5. 2017 byla mezi společnosti [právnická osoba] a žalovaným jako spotřebitelem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ve které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 14 600 Kč, které jsou tvořeny úroky ve výši 25,85 % p. a., poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatkem ze hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Spotřebitel ve své žádosti o poskytnutí úvěru uvedl své příjmy a výdaje, když průměrné měsíční příjmy žadatele činí 10 959 Kč a průměrné měsíční příjmy celé domácnosti činí 18 859 Kč a průměrné měsíční výdaje žadatele činí 12 580 Kč a průměrné měsíční výdaje celé domácnosti činí 6 250 Kč, přičemž příjmy přítelkyně dlužníka by měly dosahovat 7 900 Kč. Žalovaný měl ke své žádosti zároveň přiložit výplatní pásky, pracovní smlouvu a smlouvy ke svým pravidelným výdajům. Z předložených listin nebylo prokázáno, že by věřitel nahlédl do jakýchkoliv dostupných evidencí k zjištění ekonomické situace dlužníka. Z předžalobní výzvy a dodejky bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně žalovaného vyzval k úhradě žalované pohledávky předžalobní výzvou ze dne 15. 3. 2021, odeslanou dne 17. 3. 2021.

4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:

12. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020, a to ze strany oprávněného věřitele, na něhož byla pohledávka za žalovaným řádně převedena věřitelem původním. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 14 600 Kč, které jsou tvořeny úroky ve výši 25,85 % p. a., poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč.

13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jednak z předložených listin nebylo vůbec prokázáno, že by věřitel nahlédl do jakýchkoliv dostupných evidencí k zjištění ekonomické situace dlužníka. Navíc nebylo prokázáno, jaké konkrétní smlouvy a doklady žalovaný k žádosti o uzavření smlouvy o úvěr doložil, přičemž rovněž nebylo prokázáno, že by se věřitel jakkoliv zabýval nesrovnalostí, kdy podle žádosti by průměrné příjmy žalovaného měly dosahovat 10 959 Kč a jeho měsíční výdaje by měly být vyšší, a to 12 580 Kč. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno], k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Soud považuje za nutné uvést, že i v případě, že by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro řádné neprozkoumání úvěryschopnosti žalovaného ze strany věřitele, přesto by žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 14 600 Kč, které jsou tvořeny úroky ve výši 25,85 % p. a., poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou úvěrovanému poskytnuty, a úvěrující se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se úvěrující reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí úvěru. Plnění úvěrovaného za poskytnutí úvěru je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smlouvy označil, či jej částečně pojmenoval jako poplatky za toliko předstírané služby. Služby, na které se poplatky ve smlouvě odkazují, má soud za fiktivní. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě úroků v celkové výši 14 600 Kč, které odpovídají úroku ve výši 73 % za 13 měsíců. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, neboť je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Podle nahlédnutí do systému ARAD úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v květnu roku 2015 činily maximálně 24,25 %, průměr se pohyboval kolem 3 %. Uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 původního občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který je ve smlouvě sjednán souhrnnou částkou 14 600 Kč a je zahrnut ve sjednaných měsíčních splátkách úvěru, nelze předpokládat, že by původní věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč. Žalovaná však tuto jistinu již věřiteli uhradila, když na splátkách uhradila celkovou částku 20 300 Kč. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci plně úspěšným účastníkem, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaný by tak měl právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Žalovaný však byl v řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.