15 C 161/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o 76 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 76 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 9 538,6 Kč za dobu od 12. 8. 2021 do 13. 9. 2021, úrok ve výši 21,9 % ročně z částky 76 000 Kč za dobu od 14. 9. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 76 000 Kč za dobu od 14. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 963,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 31. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 76 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 10. 12. 2019 k uzavření smlouvy o povoleném debetu [číslo] ve které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 76 000 Kč a žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 21,90 % ročně. Vzhledem k tomu, že se žalovaný následně dostal do prodlení s plněním povinností stanovených smlouvou, došlo dne 11. 8. 2021 k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 76 000 Kč a z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 538,60 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 9. 2021 na žalobkyni.

2. V průběhu řízení se nepodařilo zjistit aktuální bydliště žalovaného. Z důvodu neznámého pobytu byl žalovanému usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ustanoven opatrovník [příjmení] [jméno] [příjmení]. Opatrovník se k podané žalobě vyjádřil tak, že předně v řízení nebylo prokázáno, že mezi bankou a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o povoleném debetu, když ve spise je založen toliko návrh této smlouvy a není zřejmé, zda podpis zobrazený na výtisku tohoto návrhu je skutečně zaručeným elektronickým podpisem žalovaného. Opatrovník dále namítal, že žalobkyně vůbec neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru pak opatrovník shledává neplatné i tvrzené postoupení pohledávky a žalobkyně tak není ve věci vůbec aktivně věcně legitimována. Žalobkyně pak vůbec neprokázala, že došlo ke splnění podmínek pro okamžité zesplatnění pohledávky.

3. Vzhledem ke skutečnosti, že ve věci je dána existence cizího prvku, spočívající ve státní příslušnosti žalovaného, který je státním příslušníkem Slovenské republiky, zabýval se soud otázkou své pravomoci a příslušnosti k projednání a rozhodnutí věcí, jakož i otázkou práva rozhodného. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, je nutné aplikovat na otázky pravomoci a příslušnosti Nařízení Rady ([příjmení]) [číslo]. V řízení nebylo zjištěno aktuální bydliště žalovaného, poslední známý trvalý pobyt žalovaného byl zjištěn na území Slovenské republiky. Podle ustanovení článku 5 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen„ Nařízení“) osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Podle oddílu 2 článku 7 uvedeného nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o povoleném debetu byla uzavřena a mělo být podle ní plněno na území České republiky, dospěl soud k závěru, že soudy České republiky mají pravomoc a příslušnost předmětný spor projednat a rozhodnout. Místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci pak byla určena podle posledního známého bydliště žalovaného na území České republiky. Soud případ posuzoval dle českého hmotného práva, neboť při absenci dvoustranné či vícestranné mezinárodní smlouvy upravující vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní vztahy se s ohledem na dikci ustanovení článku 28 nepoužije. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. V daném případě si smluvní strany v článku XIV. bod 1 věta poslední sjednali, že se smlouva bude řídit právem České republiky. <b>4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 10. 12. 2019 k uzavření smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu [číslo] ve které se banka zavázala poskytnout žalovanému na běžném účtu č. [bankovní účet] povolený debet ve výši 76 000 Kč s výší úrokové sazby 21,9 % ročně. Tato smlouva byla uzavřena akceptací písemného návrhu smlouvy sepsaného žalovaným a podepsaného v rámci sjednaných postupů banky konkrétním certifikačním kódem. Tato smlouva navázala na smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, která byla mezi žalovaným a bankou uzavřena dne 27. 8. 2013, na základě které banka žalovanému zřídila běžný účet č. [bankovní účet] (zjištěno z návrhu smlouvy o povoleném debetu, z její akceptace, ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb, z dokumentů základního nastavení a z všeobecných obchodních podmínek). Žalovaný byl v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta hodnocen statusem 1. [příjmení] si vyžádala mimořádný výpis z účtu klienta za období 1. 1. 2020 do 6. 10. 2021. Z tohoto výpisu však podle názoru soudu vyplynulo, že žalovaný měl velmi nepravidelné příjmy a výdaje, když například v náhodně určeném období výpisu z účtu (na konci seznamu) za období od prosince 2018 do března 2019 výdaje žalovaného jednoznačně přesahovaly jeho příjmy, když jeho celkové příjmy činily 267 300 Kč a jeho celkové výdaje za toto období činily 383 034,38 Kč, tedy výdaje žalovaného byly o 115 734,38 Kč vyšší než jeho příjmy. Podle názoru z těchto údajů v žádném případě nelze dospět k tomu, že byl žalovaný schopen řádně splácet své závazky. Tento názor soudu se pak věřiteli nepodařilo vyvrátit ani předloženým protokolem o ověření úvěruschopnosti klienta, kde banka pouze obecně vyjmenovala, jaké konkrétní kroky jsou obecně při ověřování úvěruschopnosti klienta bankou činěny (zjištěno z údajů klienta, hodnocení klienta, z mimořádného výpisu z účtu a z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). Žalovaný na předmětném účtu postupně vyčerpal jistinu úvěru ve výši 76 000 Kč a ke dni 7. 8. 2021 mu byly vyúčtovány smluvní úroky ve výši 9 538,60 Kč (zjištěno z výpisu z účtu). Podáním ze dne 11. 8. 2021 bylo žalovanému oznámeno, že ke dni 11. 8. 2021 došlo k zesplatnění úvěru (zjištěno z oznámení o zesplatnění a z poštovního podacího archu). Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 9. 2021 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 10. 2021, který byl žalovanému odeslán dne 12. 10. 2021 (zjištěno z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 2018 [číslo], její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávek a z poštovního podacího archu). Dne 26. 11. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 26. 11. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu).

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:

13. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 76 000 Kč.

14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že bylo provedeno řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. Jak bylo uvedeno výše, z mimořádného výpisu z účtu žalovaného za náhodně vybrané 4 měsíce vyplynulo, že výdaje žalovaného značně převyšovaly jeho příjmy. Z jiných důkazů pak nevyplynulo, že by se věřitel touto nesrovnalostí jakkoliv zabýval a byla zhojena jinými doloženými skutečnostmi. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak soud považuje za zcela nedostačující. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C [číslo], Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 76 000 Kč. Ve zbytku žalobního nároku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, a to u požadovaných smluvních úroků vzhledem k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy a u požadovaných zákonných úroků z prodlení vzhledem k závěrům Nejvyššího soudu ČR uveřejněného v rozhodnutí č. j. [spisová značka].

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 112 630,41 Kč a žalobě bylo vyhověno pouze do co zaplacení částky 76 000 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 34,96 % z předmětu řízení. Náklady žalobkyně v celkové výši 19 917,20 Kč tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 800 Kč, odměna advokáta ve výši 12 420 Kč dle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 4 140 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva), paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobkyně ve výši 3 x 300 Kč za tyto úkony dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH v celkové výši 2 797,20 Kč. Žalobkyni pak vzniklo právo na zaplacení části těchto nákladů řízení v poměru 34,96 %, tj. právo na zaplacení nákladů řízení ve výši 6 963,10 Kč O lhůtě plnění bylo opět rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. věta prvá jako obecné třídenní. [obec] plnění nákladů řízení pak je k rukám právního zástupce žalobkyně v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.

17. O nákladech opatrovníka ustanoveného žalovanému bude rozhodnuto v samostatném usnesení.