15 C 165/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 34 496 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 250 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 852,60 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 250 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 25,73 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 750 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 580,79 Kč a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 350 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 327,51 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 350 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 880 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 32,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 608,76 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 003,99 Kč a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 10 958,76 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

V. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 616 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 635,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 739,10 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 884,17 Kč a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 2 739,10 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 16 650 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 30. 6. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku ve výši 17 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 8. 2017. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 750 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019.

2. Žalobkyně se dále žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 14 230 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 29. 2. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 880 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou částku ve výši 20 880 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 4. 2017. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 6 650 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019.

3. Žalobkyně se dále žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 3 616 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 17. 12. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 440 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku ve výši 10 440 Kč + poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 174 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 1. 2017. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 6 998 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019.

4. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. <b>5. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> a) Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 30. 6. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku ve výši 17 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 8. 2017 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek). Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že žije se partnerem a jiným rodinným příslušníkem a má 1 nezaopatřené dítě. Uvedla, že její příjmy ze zaměstnání činí 8 500 Kč, dále je příjemcem sociálních dávek ve výši 11 500 Kč, pobírá přídavky na dítě ve výši 610 Kč a příjmy jejího partnera činí 4 000 Kč, celkové příjmy domácnosti tak činí 24 610 Kč. Výdaje na polovinu nájmu činí 4 000 Kč, další výdaje domácnosti činí 11 000 Kč a splátky úvěrů činí 2 200 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z nájemní smlouvy, SIPA, výměry podpory, pracovní smlouvy a výplatních pásek. Pokud se týká výdajů na bydlení, pokud jejich polovina činí 4 000 Kč, pak tedy druhou polovinu hradí partner, jehož příjmy činí právě pouze 4 000 Kč. Veškeré další výdaje sebe, svého dítěte i partnera pak hradí žalovaná, přičemž je zřejmé, že žalovaná není schopna tyto náklady pokrýt a z toho důvodu je jako potřebná osoba doplácena sociálními dávkami. Z těchto skutečností podle názoru soudu rozhodně nelze dospět k odůvodněnému závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení pohledávek. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 23. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 22. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky). b) Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 29. 2. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 880 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou částku ve výši 20 880 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 4. 2017 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek). Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že žije se partnerem a má 1 nezaopatřené dítě. Uvedla, že její příjmy ze zaměstnání činí 7 500 Kč, dále je příjemcem sociálních dávek ve výši 10 200 Kč, pobírá přídavky na dítě ve výši 610 Kč a příjmy jejího partnera činí 5 000 Kč, celkové příjmy domácnosti tak činí 23 310 Kč. Výdaje na polovinu nájmu činí 4 000 Kč, další výdaje domácnosti činí 13 000 Kč a splátky úvěrů činí 732 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z nájemní smlouvy, SIPA, výměry podpory a pracovní smlouvy. Pokud se týká výdajů na bydlení, pokud jejich polovina činí 4 000 Kč, pak tedy druhou polovinu hradí partner, jehož příjmy činí pouze 5 000 Kč. Veškeré další výdaje sebe, svého dítěte i partnera tak hradí žalovaná, přičemž je zřejmé, že žalovaná není schopna tyto náklady pokrýt a z toho důvodu je jako potřebná osoba doplácena sociálními dávkami. Z těchto skutečností podle názoru soudu rozhodně nelze dospět k odůvodněnému závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení pohledávek. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 23. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 22. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky). c) Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 17. 12. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 440 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku ve výši 10 440 Kč + poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 174 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 1. 2017 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek). Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že má 1 nezaopatřené dítě. Uvedla, že její příjmy ze zaměstnání činí 5 800 Kč, dále je příjemcem sociálních dávek ve výši 13 392 Kč a pobírá přídavky na dítě ve výši 610 Kč, celkové příjmy domácnosti tak činí 19 802 Kč. Výdaje na polovinu nájmu činí 3 500 Kč, další výdaje domácnosti činí 11 000 Kč, splátky úvěrů činí 945 Kč a výdaje na telefon činí 500 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z nájemní smlouvy, SIPA, výměry podpory a pracovní smlouvy. Pokud se týká výdajů na bydlení, pokud jejich polovina činí 3 500 Kč, je otázkou, kdo hradí druhou polovinu nájmu. Z uvedených údajů je rovněž zřejmé, že žalovaná je osobou sociálně potřebnou a pobírá dávky státní sociální podpory, které je dopomáhají pokrýt nezbytné výdaje. Z těchto skutečností podle názoru soudu rozhodně nelze dospět k odůvodněnému závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení pohledávek. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 23. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 22. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).

6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

10. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>14. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešly výše uvedené pohledávky za žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření výše uvedených smluv o půjčce.

16. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že před uzavřením výše uvedených smluv provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

17. Soud považuje za nutné uvést, že i v případě, že by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smluv o půjčce pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně, přesto by žalobě nebylo v celém rozsahu vyhověno. Jak bylo uvedeno výše, žalovaná se ve smlouvě a) zavázala uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč a celkovou odměnu za půjčku ve výši 7 400 Kč, ve smlouvě b) jistinu ve výši 12 000 Kč a celkovou odměnu za půjčku ve výši 8 880 Kč a ve smlouvě c) jistinu ve výši 6 000 Kč a celkovou odměnu za půjčku ve výši 4 440 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou vydlužiteli poskytnuty a vydlužitel se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smluv však neplyne, že by se zapůjčitel reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí úvěru. Plnění vydlužitele za poskytnutí úvěru je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smluv označil, či jej částečně pojmenoval jako poplatky za toliko předstírané služby. Služby, na které se poplatky ve smlouvě odkazují, má soud za fiktivní. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaná se ve výše uvedených smlouvách zavázala k hrazení úroku ve výši 66,34 % ročně. Takto sjednaný úrok je podle názoru soudu nepřiměřeně vysoký, neboť je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smluv. Uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o půjčce oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 původního občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který je ve smlouvách sjednán souhrnnou částkou a je zahrnut ve sjednaných týdenních splátkách půjčky, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvy o půjčce bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Výše uvedené smlouvy o půjčce je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

18. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětné smlouvy o půjčce považuje za absolutně neplatné z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z těchto neplatných smluv je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatných smluv. U smlouvy a) žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč. Žalovaná do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradila částku 750 Kč, kterou je podle názoru soudu v celém rozsahu nutné započíst na jistinu pohledávky. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 9 250 Kč společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky. Ve zbytku žalobního nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. U smlouvy b) žalobkyni vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 12 000 Kč. Žalovaná do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradila částku 6 650 Kč, kterou je podle názoru soudu v celém rozsahu nutné započíst na jistinu pohledávky. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 5 350 Kč společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky. Ve zbytku žalobního nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. U smlouvy c) žalobkyni vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč. Žalovaná do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradila již částku 6 998 Kč, kterou je podle názoru soudu v celém rozsahu nutné započíst na jistinu pohledávky, žalovaná tak již dlužnou jistinu uhradila v celém rozsahu. Co do této pohledávky tak byla žaloba jako nedůvodná v celém rozsahu zamítnuta. Lhůty k plnění byly určeny jakožto obecné třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.