15 C 175/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 23 851 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 641 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 211,76 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 641 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 951,96 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 421,4 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 293,55 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 9 934,55 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 842 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 201,67 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 842 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9 968 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 789,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 904,6 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 356,95 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 198,95 Kč za dobu od 7. 12. 2019 zaplacení, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 13 041 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 18. 2. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku ve výši 17 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 3. 2017. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 4 359 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019.

2. Žalobkyně se výše uvedenou žalobou dále po žalované domáhala zaplacení částky 10 810 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 29. 10. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 9 620 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 820 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč. Žalovaná se dále zavázala uhradit na pojistném částku 348 Kč. Celkovou částku ve výši 22 968 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 396 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 12. 2016. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 12 158 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. <b>4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> a) Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 18. 2. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku ve výši 17 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 3. 2017 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek). Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že je svobodná, bezdětná žije s partnerem, jiným rodinným příslušníkem a dalším členem domácnosti. Je zaměstnána s příjmy 20 000 Kč čistého měsíčně. Své výdaje na bydlení žalovaná vymezila částkou 2 300 Kč, výdaje domácnosti částkou 11 000 Kč a splátky úvěrů částkou 2 424 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval z výplatních pásek, z pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a dokladu SIPO. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za nedostačující. Věřitel se vůbec nezabýval příjmy a výdaji dalších členů domácnosti a rovněž ohledně výdajů žalované věřitel ověřil pouze výdaje na bydlení, ostatními výdaji se žádným způsobem nezabýval (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 23. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 22. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky). b) Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 29. 10. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 9 620 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 820 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč. Žalovaná se dále zavázala uhradit na pojistném částku 348 Kč. Celkovou částku ve výši 22 968 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 396 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 12. 2016 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek). Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr s příjmy 12 400 Kč čistého měsíčně. Své výdaje na bydlení žalovaná vymezila částkou 2 900 Kč (1/4 nájmu), výdaje domácnosti částkou 6 000 Kč, splátky úvěrů částkou 945 Kč a výdaje na telefon částkou 200 Kč měsíčně. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval z občanského průkazu, výplatních pásek, z pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a dokladu SIPO. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za nedostačující. Z žádosti je zřejmé, ža žalovaná platí pouze ¼ vzniklých nákladů na bydlení, z žádosti však není zřejmé, zda s dalšími obyvateli bytu vede společnou domácnost a pokud ano, jaké jsou jejich příjmy a výdaje. Rovněž ohledně výdajů žalované věřitel ověřil pouze výdaje na bydlení, ostatními výdaji se žádným způsobem nezabýval (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 23. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 22. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).

5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

9. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>13. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 14. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešly pohledávky za žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření 2 smluv o půjčce, na základě kterých byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a 7 400 Kč.

15. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C [číslo], Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

16. Soud považuje za nutné uvést, že i v případě, že by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smluv o půjčce pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně, přesto by žalobě nebylo v celém rozsahu vyhověno. Jak bylo uvedeno výše, žalovaná se ve smlouvě uvedené pod bodem a) zavázala uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč a celkovou odměnu za půjčku ve výši 7 400 Kč a ve smlouvě uvedené pod bodem b) uhradit jistinu ve výši 13 000 Kč a celkovou odměnu za půjčku ve výši 9 620 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou vydlužiteli poskytnuty a vydlužitel se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se zapůjčitel reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí půjčky. Plnění vydlužitele za poskytnutí půjčky je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smlouvy označil, či jej částečně pojmenoval jako poplatky za toliko předstírané služby. Služby, na které se poplatky ve smlouvě odkazují, má soud za fiktivní. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaná se ve smlouvě uvedené pod bodem a) zavázal k úhradě úroků v celkové výši 7 400 Kč sjednaných na dobu 58 týdnů, které odpovídají úroku ve výši 6 634 Kč na dobu 52 týdnů, tj. úroku ve výši 66,34 % ročně. Ve smlouvě uvedené pod bodem b) se pak žalovaná zavázala k úhradě úroků v celkové výši 9 620 Kč sjednaných na dobu 58 týdnů, které odpovídají úroku ve výši 66,34 % na dobu 52 týdnů. Takto sjednaný úrok je podle názoru soudu nepřiměřeně vysoký, neboť je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o zápůjčce oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 původního občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. [obec] C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který je ve smlouvě sjednán souhrnnou částkou 5 910 Kč a je zahrnut ve sjednaných týdenních splátkách půjčky, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu o půjčce bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Smlouvy o půjčce je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětné smlouvy o půjčce považuje za absolutně neplatné z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z těchto neplatných smluv je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatných smluv. Žalobkyni tak u smlouvy uvedené pod bodem a) vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč. Žalovaná však již na předmětnou pohledávku uhradila celkovou částku 4 359 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně na jistinu. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 5 641 Kč společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky, když soud přepočetl i kapitalizované úroky z prodlení za předchozí období a ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. U smlouvy uvedené pod bodem b) vznikl žalobkyni nárok rovněž pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 13 000 Kč. Žalovaná však již na předmětnou pohledávku uhradila celkovou částku 12 158 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně na jistinu. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 842 Kč společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky, když soud přepočetl i kapitalizované úroky z prodlení za předchozí období a ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.