15 C 182/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 26 765 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 941 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 941 Kč za dobu od 19. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 283 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 888,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 375,96 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 941 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do 18. 2. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 370,61 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 13 311,61 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 541 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 362,67 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 771,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 555,78 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 27 % ročně z částky 2 555,78 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 ve znění jejího doplnění ze dne 14. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 224 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 8. 9. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 16 283 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 275 Kč s úrokovou sazbou 28 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 925 Kč a odměny za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 11 083 Kč. Celkovou částku ve výši 35 283 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 589 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 11. 2017. Žalovaný na pohledávku do dnešního dne uhradil částku 12 059 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 20. 1. 2020.

2. Žalobkyně se dále žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 ve znění jejího doplnění ze dne 14. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 541 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 16. 5. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 561 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 770 Kč s úrokovou sazbou 27 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 491 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 300 Kč. Celkovou částku ve výši 18 561 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 310 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 7. 2017. Žalovaný na pohledávku do dnešního dne uhradil částku 15 020 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 20. 1. 2020.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. <b>4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> a) Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 8. 9. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 16 283 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 275 Kč s úrokovou sazbou 28 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 925 Kč a odměny za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 11 083 Kč. Celkovou částku ve výši 35 283 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 589 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 11. 2017 (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce, ze smluvních podmínek a z tabulky umoření). Žalovaný v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu. Uvedl, že pracuje jako zámečník u [jméno] [příjmení] s čistým příjmem ve výši 25 330 Kč. Dále uvedl interní splátky ve výši 1 240 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 9 100 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze z pracovní smlouvy a z tří výpisů z bankovního účtu, je tak zřejmé, že se dalšími příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující, když za situace, kdy původní věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 12. 5. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 11. 5. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky). b) Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 16. 5. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 561 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 770 Kč s úrokovou sazbou 27 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 491 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 300 Kč. Celkovou částku ve výši 18 561 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 310 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 7. 2017 (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce, ze smluvních podmínek a z tabulky umoření). Žalovaný v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu. Uvedl, že pracuje jako zámečník ve společnosti [právnická osoba] s čistým příjmem ve výši 26 030 Kč. Výdaje na nájem činí 6 500 Kč, další výdaje domácnosti činí 3 500 Kč, platí výživné ve výši 500 Kč a výdaje na telefon činí 300 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze z občanského průkazu, z pracovní smlouvy, z nájemní smlouvy, z dokladu SIPO a ze tří výpisů z bankovního účtu, je tak zřejmé, že se dalšími příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Žalovaný neuvedl, že by měl nějaké nezaopatřené děti, ve výdajích však uvádí, že platí výživné ve výši 500 Kč, uvedené údaje jsou tak zmatečné. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující, když za situace, kdy původní věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 12. 5. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 11. 5. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).

5. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

10. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>14. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešly výše uvedené pohledávky za žalovaným. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření výše uvedených smluv o zápůjčce.

16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvních vztahů jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smluv nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím zápůjček tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného zápůjčky splácet. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením smluv o zápůjčce její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

17. Soud považuje za nutné uvést, že i v případě, že by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smluv o zápůjčce pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právního předchůdce žalobkyně, přesto by žalobě nebylo v celém rozsahu vyhověno. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný se ve smlouvě a) zavázal uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 19 000 Kč a celkovou odměnu za zápůjčku ve výši 16 283 Kč a ve smlouvě b) jistinu ve výši 10 000 Kč a celkovou odměnu za zápůjčku ve výši 8 561 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou vydlužiteli poskytnuty a vydlužitel se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smluv však neplyne, že by se zapůjčitel reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí úvěru. Plnění vydlužitele za poskytnutí úvěru je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smluv označil, či jej částečně pojmenoval jako poplatky za toliko předstírané služby. Služby, na které se poplatky ve smlouvě odkazují, má soud za fiktivní. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaný se ve smlouvě a) zavázal k hrazení úroku ve výši 74,27 % ročně a ve smlouvě b) ve výši 74,2 % ročně. Takto sjednané úroky jsou podle názoru soudu nepřiměřeně vysoké, neboť jsou několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smluv. Uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o půjčce oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 původního občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který je ve smlouvách sjednán souhrnnou částkou a je zahrnut ve sjednaných týdenních splátkách zápůjčky, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvy o zápůjčce bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Výše uvedené smlouvy o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

18. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětné smlouvy o zápůjčce považuje za absolutně neplatné z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z těchto neplatných smluv je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatných smluv. U smlouvy a) žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 19 000 Kč. Žalovaný do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradil částku 12 059 Kč, kterou je podle názoru soudu v celém rozsahu nutné započíst na jistinu pohledávky. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 14. 2. 2020. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 17. 2. 2020. Dne 18. 2. 2020 tak nastala splatnost částky 19 000 Kč a od následujícího dne 19. 2. 2020 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 6 941 Kč společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky. Ve zbytku žalobního nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. U smlouvy b) žalobkyni vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč. Žalovaný však tuto jistinu již věřiteli uhradil, když na splátkách uhradil celkovou částku 15 020 Kč. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobu žalobkyně v této části zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.