15 C 204/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 28 852,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 721 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 721 Kč za dobu od 9. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 443,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 443,56 Kč za dobu od 22. 12. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 721 Kč za dobu od 22. 12. 2020 do 8. 6. 2021, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 284,36 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 27 212,98 Kč a s náklady ve výši 651 Kč a částku 4 687,92 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 28. 6. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 24 164,56 Kč s příslušenstvím a částky 4 687,92 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 19. 12. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 62 730 Kč spolu s příslušenstvím v 17 měsíčních splátkách ve výši 3 690 Kč. Původní věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalovaná sjednanou částku nehradila řádně a včas. Uhradila pouze částku 13 279 Kč, která odpovídá 3 řádně uhrazeným splátkám. Splatnost závazku nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 19. 5. 2020. Z původního věřitele byla pohledávky na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020. Aktuálně žalovaná žalobkyni dluží nesplacenou jistinu ve výši 24 164,56 Kč s příslušenstvím a neuhrazenou smluvní pokutu ve výši 4 687,92 Kč, která byla sjednána ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Dne 19. 12. 2018 uzavřela společnost [právnická osoba] s žalovanou smlouvu úvěru [číslo] ve které se věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnutou jistinu a dále celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 32 730 Kč. Celkovou částku 62 730 Kč se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 17 měsíčních splátkách po 3 690 Kč. Žalovaná se dále zavázala v případě porušení povinnosti zaplatit jakoukoliv částku závazku podle smlouvy řádně a včas, uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení. Žalovaná vyčerpala úvěr ve výši 30 000 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru). Žalovaná ke svým poměrům v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnaná s příjmy 24 023 Kč čistého měsíčně a její výdaje na bydlení činí 3 410 Kč, další náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady činí 2 000 Kč a měsíční splátky stávajících půjček činí 3 646 Kč. Žalovaná bydlí ve vlastním bytě, je svobodná a bezdětná. Žalovaný věřiteli k prokázání těchto údajů doložil dohodu o provedení práce a její dodatek a výplatní pásky (z žádosti o úvěr, z dohody o provedení pásek a jejího dodatku a z výplatních pásek). Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 12. 2020 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2021, který byl žalované odeslán dne 19. 1. 2021 (ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a podacího archu). Předžalobní výzva pro žalovanou byla advokátem žalobkyně předána k poštovní přepravě dne 24. 6. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího archu).

4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:

12. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč.

13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná sice označila své příjmy a výdaje, věřitel se však zabýval pouze příjmy žalované, ke kterým byly doloženy písemné doklady, pravidelnými výdaji žalované se však žádným způsobem nezabýval. Přitom veškeré výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady odhadnuté na částku 2 000 Kč se soudu jeví naprosto nepřiměřeně nízké a věřitel se měl zabývat těmito náklady a dále rovněž pravidelnými náklady žalované na bydlení. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele soud považuje za nedostačující. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Soud považuje za nutné uvést, že i v případě, že by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele, přesto by žalobě nebylo v celém rozsahu vyhověno. Jak bylo uvedeno výše, žalovaná se zavázala uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 32 730 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou úvěrovanému poskytnuty, a úvěrující se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se úvěrující reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí úvěru. Plnění úvěrované za poskytnutí úvěru je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smlouvy označil, či jej pojmenoval jinak. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaná se ve smlouvě zavázala k úhradě úroků v celkové výši 32 730 Kč za dobu 17 měsíců, tj. úroků ve výši 23 103,53 Kč za 12 měsíců, které odpovídají úroku ve výši 77 % ročně. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, neboť je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalované v době uzavření smlouvy. Z výpisu ze systému ARAD bylo zjištěno, že úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2018 činily maximálně 23,99 % a v průměru činily 4 %. Uvedené ujednání je tak nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 původního občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který je ve smlouvě sjednán souhrnnou částkou a je zahrnut ve sjednaných měsíčních splátkách úvěru, nelze předpokládat, že by původní věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč, žalovaná však již věřiteli uhradila celkovou částku 13 279 Kč, kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst na poskytnutou jistinu. Aktuální dlužná jistina tak činí 16 721 Kč. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 14. 6. 2021. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 7. 6. 2021. Dne 8. 6. 2021 tak nastala splatnost dlužné částky a od následujícího dne 9. 6. 2021 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonný úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 16 721 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 6. 2021. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byla v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.