15 C 292/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 43 105 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 31 016 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 016 Kč za dobu od 19. 5. 2021 do zaplacení, částku 7 174,97 Kč, úrok ve výši 24,57 % ročně z částky 27 725,51 Kč za dobu od 19. 5. 2021 do 11. 6. 2021 a úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 27 725,51 Kč za dobu od 12. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 5. 2021 dosáhne částky 136 915 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10 744,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 43 105 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 1. 2020 úvěr ve výši 29 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 377 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši nominální úrokové sazby 95,9 % ročně. Žalovaná na předmětný závazek uhradila 13 splátek po 2 377 Kč. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že žalovaná zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně uplatňuje smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč. V důsledku prodlení žalované dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč (3krát 200 Kč). Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 17. 5. 2021 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 34 333,30 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 7 174,97 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 27 725,51 Kč za dobu od 19. 5. 2021 do 11. 6. 2021 a ve výši 8,25 % ročně za dobu od 12. 6. 2021 z částky 27 725,51 Kč do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 136 915 Kč.

2. Svým podáním ze dne 24. 1. 2022 pak žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět, kdy nadále požaduje zaplacení celkové částky 31 016 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 174,97 Kč a úroků uvedených ve výroku tohoto rozsudku. Řízení tak bylo částečně zastaveno usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací].

3. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznává ani co do důvodu, ani co do výše. Velmi podobné soudní spory již byly mezi účastníky vedeny u procesního soudu pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], ve kterých soud pravomocně rozhodl ve prospěch žalované. Žalovaná jednak namítala, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované, neboť si dostatečně nezjistil informace o příjmech žalované, nevzal do úvahy nízkou výši tvrzeného příjmu žalované, který byl na úrovni minimální mzdy, což již samo o sobě signalizuje zhoršenou finanční situaci a výdělkové možnosti žalované. Věřitel si nevyžádal transakce bankovního účtu žalované za účelem zjištění skutečných příjmových a zejména výdajových poměrů žalované. Dostatečně a individuálně nezjistil výdaje žalované a nezohlednil skutečnost, že žalovaná již měla u žalobkyně dříve spotřebitelský úvěr, který nesplácela. Smlouva je pak rovněž neplatná pro nepřiměřenost výše protiplnění – smluvního úroku. Požadovaný úrok ve výši 95,9 % ročně je vysoko nad přiměřenou výší úroků, kterou lze ještě označit jako souladnou s dobrými mravy. Žalovaná by v případě řádného splácení nad rámec poskytnuté jistiny ve výši 29 000 Kč zaplatila na úrocích částku 85 096 Kč, což žalovaná považuje za ujednání, které je neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy a činí tak neplatnou i celou smlouvu o úvěru. <b>4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:</b> - z předsmluvního formuláře, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 23. 1. 2020 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - z prohlášení klienta, že dne 23. 1. 2020 žalovaná podepsala prohlášení mimo jiné o tom, že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu, nenachází se v úpadku a veškeré údaje, které o sobě uvedla, jsou pravdivé a úplné; - z hodnocení klienta, že před uzavřením smlouvy věřitel k poměrům žalované zjistil, že dosahuje pravidelných příjmů ze zaměstnání ve výši 14 569 Kč. Životní minimum výdajů u žalované činí 3 410 Kč, splátky u žalobkyně již činí 4 638 Kč, za bydlení vynaloží 1 000 Kč. Žalovaná je svobodná, pracuje na hlavní pracovní poměr, bydlí sama u rodičů. Celkové příjmy žalované činí 14 569 Kč a její celkové výdaje činí 9 048 Kč; - z dodatku k pracovní smlouvě, že žalovaná pracovala pro zaměstnavatele [právnická osoba], když její pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou; - z výplatních pásek, že žalovaná od zaměstnavatele obdržela tyto příjmy: leden 2020 13 894 Kč a prosinec 2019 15 245 Kč; - z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 23. 1. 2020, že žalovaná měla skóre 269, což je kategorie I. (vyšší riziko, úvěr bývá výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán); - z výpisu záznamů registru [příjmení] z 23. 1. 2020, že žalovaná měla v tomto registru jednu dlužnou částku po splatnosti ve výši 5 274 Kč; - z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, z oznámení o schválení úvěru a ze splátkového kalendáře, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaná se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 114 096 Kč ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 377 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 95,90 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. [příjmení] jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; - z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaná úvěr čerpala ve výši 29 000 Kč dne 23. 1. 2020; - z karty klienta, že žalovaná uhradila pouze 13 splátek po 2 377 Kč a poté úvěr přestala splácet; - z oznámení ze dne 17. 5. 2021 a z výzev k zaplacení, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužných částek a byla upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 17. 5. 2021 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 35 931 Kč; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaná byla právní zástupkyní žalobkyně vyzvána k úhradě žalované částky dopisem ze dne 23. 11. 2021. Výzva byla odeslána dne 23. 11. 2021.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaná se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 114 096 Kč ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 377 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 95,90 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. [příjmení] jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 29 000 Kč dne 23. 1. 2020. Žalovaná uhradila pouze 13 splátek po 2 377 Kč a poté úvěr přestala splácet. Dopisem ze dne 17. 5. 2021 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 35 931 Kč. Žalovaná byla právní zástupkyní žalobkyně vyzvána k úhradě žalované částky dopisem ze dne 23. 11. 2021. Výzva byla odeslána dne 23. 11. 2021. Dne 23. 1. 2020 žalovaná podepsala prohlášení mimo jiné o tom, že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu, nenachází se v úpadku a veškeré údaje, které o sobě uvedla, jsou pravdivé a úplné. Před uzavřením smlouvy věřitel k poměrům žalované zjistil, že dosahuje pravidelných příjmů ze zaměstnání ve výši 14 569 Kč. Životní minimum výdajů u žalované činí 3 410 Kč, splátky u žalobkyně již činí 4 638 Kč, za bydlení vynaloží 1 000 Kč. Žalovaná je svobodná, pracuje na hlavní pracovní poměr, bydlí sama u rodičů. Celkové příjmy žalované činí 14 569 Kč a její celkové výdaje činí 9 048 Kč. Žalovaná pracovala pro zaměstnavatele [právnická osoba], když její pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaná od zaměstnavatele obdržela tyto příjmy: leden 2020 13 894 Kč a prosinec 2019 15 245 Kč. Žalovaná měla v rámci nebankovního registru klientských informací skóre 269, což je kategorie I. (vyšší riziko, úvěr bývá výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). Žalovaná měla v registru [příjmení] jednu dlužnou částku po splatnosti ve výši 5 274 Kč.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 23. 1. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně žalované dne 23. 1. 2020 poskytla úvěr ve výši 29 000 Kč.

13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně zjistila, že žalovaná dosahuje příjmů v průměrné výši 14 569 Kč. Žalobkyně se však v podstatě nezabývala výdaji žalované. Bez dalšího vycházela z tvrzení žalované, že bydlí u rodičů a na bydlení hradí 1 000 Kč měsíčně a další výdaje žalované stanovila paušálně částkou 3 410 Kč, aniž by se jimi jakkoliv zabývala. Navíc žalobkyně ze zjištěných informací věděla, že žalovaná již má jiné dluhy. Z nebankovního registru klientských informací pak žalobkyně zjistila, že skóre žalované činí 269, což je kategorie I. (vyšší riziko, úvěr bývá výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). Za takové situace tak měla žalobkyně úvěruschopnost zkoumat ještě o to důkladněji, což však neučinila. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Soud po provedeném dokazování pak rovněž dospěl k závěru, že i v případě, že by žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně, byla by úvěrová smlouvy neplatná, neboť ujednání o výši úroků ve smlouvě je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Ujednaná výše úroku 95,90 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad [příjmení] [jméno] ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 24,02 % ročně, ale úrokové sazby se běžně pohybovaly mezi 3 % až 8 %. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

15. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 starého občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava starého občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 29 000 Kč, žalovaná však již původnímu věřiteli uhradila celkovou částku 30 901 Kč (13krát 2 377 Kč), kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst na poskytnutou jistinu. Z těchto skutečností tak je zřejmé, že žalovaná již dlužnou jistinu uhradila v celém rozsahu, žaloba tak byla jako nedůvodná zamítnuta.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaná byla v řízení zcela procesně úspěšnou účastnicí, kdy řízení bylo částečně zastaveno z důvodu procesního zavinění žalobkyně a žaloba byla v další části jako nedůvodná zamítnuta, žalované tak vzniklo vůči žalobkyni právo na úhradu všech účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Náklady žalované v celkové výši 10 744,80 Kč tvoří odměna advokáta ve výši 7 980 Kč dle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 2 660 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 21. 6. 2022), paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalované ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) za tyto úkony dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21 % DPH z výše uvedených náhrad v celkové výši 1 864,80 Kč, neboť právní zástupce žalované je plátcem DPH. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní. [obec] plnění nákladů řízení pak je k rukám právního zástupce žalované v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.