16 C 212/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Libora Brokeše a přísedících Alice Rampouchové a Mgr. Romana Dvorského ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro určení

I. Určuje se, že nebyly splněny zákonné podmínky podle § 39 odst. 2 zákoníku práce pro opakované prodloužení pracovního poměru na 4 roky v období od [datum] do [datum] dle dohody o změně pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] s žalovanou a pracovní poměr žalobce u žalované se od [datum] změnil na dobu neurčitou.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20 815,50 Kč, k rukám zástupce žalobce, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne [datum] domáhal určení, že nebyly splněny zákonné podmínky pro opakované prodloužení pracovního poměru na čtyři roky v období od [datum] do [datum] dle dohody o změně pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] s žalovanou a pracovní poměr žalobce u žalované se od [datum] změnil na dobu neurčitou. Žalobu odůvodňoval tím, že dne [datum] uzavřel pracovní smlouvu s [anonymizována tři slova] [ulice] v [obec] na druh práce odborný asistent, a to na dobu určitou od [datum] do [datum]. Následně po uplynutí uvedené určité doby uzavíral žalobce s žalovanou postupně jednotlivé dohody o změně pracovní smlouvy, kdy pro posouzení předmětu sporu jsou rozhodné poslední tři dohody o změně pracovní smlouvy. [datum] žalobce uzavřel dohodu o změně pracovní smlouvy tak, že byla pracovní smlouva prodloužena s účinností od [datum] do [datum]. Dne 10. 6. uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, dle které došlo k prodloužení pracovního poměru s účinností od [datum] na dobu určitou do [datum]. Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, dle které došlo k prodloužení pracovního poměru žalobce u žalované s účinností od [datum] na dobu určitou do [datum]. Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o změně pracovní smlouvy, dle které došlo k prodloužení pracovního poměru žalobce u žalované s účinností od [datum] na dobu určitou do [datum]. Při uzavření dohody tři žalovaná nerespektovala ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce a žalobce oznámením ze dne [datum] sdělil, že trvá na tom, aby jej zaměstnavatel dále zaměstnával. Zaměstnavatel na to reagoval, když odkazoval, že pracovní poměr žalobce zanikne ke dni [datum]. Žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3183/2018 a tvrdil, že tedy ke skončení pracovního poměru nedošlo, když pracovní poměr se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou.

2. Žalovaná se k žalobě písemně vyjádřila, potvrdila uzavření pracovního poměru a uzavření dohod o změnách pracovního poměru. Potvrdila také, že žalované bylo zasláno stanovisko žalobce, ve kterém trval na tom, aby ho žalovaná i nadále po [datum] zaměstnávala na pracovní pozici odborného asistenta [anonymizováno 6 slov] [ulice] v [obec]. Žalovaná na toto reagovala dne [datum], kdy uvedla, že nepovažuje dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] za uzavřenou v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce, tj. že pracovní poměr nebyl uzavřen na dobu neurčitou, ale že pracovní poměr žalobce zanikne ke dni [datum]. Dle názoru žalované sjednání pracovního poměru na dobu určitou splňuje podmínky § 39 odst. 2 zákoníku práce a opírá se o rozhodnou právní úpravu, dle které se pracovní poměr žalované i po [datum] řídil ustanovením § 70 odst. 4 zákona číslo 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů ve znění do [datum], který předmětné prodloužení pracovního poměru umožnil, když je nutno pro posouzení, zda ke sjednání dohody došlo v souladu či v rozporu s odst. 2 a 4 § 39 zákoníku práce nutné nejdříve posoudit, která právní úprava, resp. v jakém znění, na sjednání dohody dopadají. Žalovaná dospěla k závěru, že vznik trvání změny a skončení pracovního poměru akademického pracovníka sjednané před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy, když v tomto směru odkazuje na přechodné ustanovení ke zrušení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, konkrétně článek VI zákona číslo 110/2009 Sb. Dle názoru žalované se pracovní poměr žalobce k [datum] se řídil zrušeným a neúčinným, avšak přechodným ustanovením čl. VI zákona číslo 110/2009 Sb. aplikovatelným § 70 odst. 4 zák. o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009. Dle žalované lze pracovní poměr akademických pracovníků sjednat jen na dobu určitou, zpravidla v délce pěti let. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně nebo dohodou prodlužovat na dobu delší, než je uvedena v předchozí větě. Není proto možné na pracovní poměr žalobce aplikovat článek X zákoníku práce. Není na něho, jak judikoval Nejvyšší soud, možné aplikovat ani obecná přechodná ustanovení zákoníku práce, případné jiné, v mezičase proběhlé, obecné novely zákoníku práce. Žalovaná tedy při uzavírání dohody postupovala v souladu s platnou právní úpravou, neboť podle platných právních předpisů je možné pracovní poměry akademických pracovníků, uzavřené před [datum], i nadále opakovaně a neomezeně prodlužovat, a to samozřejmě za předpokladu smluvního konsenzu obou smluvních stran. V daném případě došlo k oboustrannému smluvnímu konsenzu, neboť žalobce se žalovanou uzavřel dohody o změně pracovní smlouvy a pracovní poměr žalobce tak byl prodloužen do [datum].

3. Okresní soud v Olomouci provedl dokazování a má prokázáno z pracovní smlouvy, že žalobce dne [datum] uzavřel pracovní smlouvu s [anonymizována tři slova] [ulice] v [obec] na druh práce odborný asistent, a to na dobu určitou od [datum] do [datum]. Dne [datum] žalobce uzavřel dohodu o změně pracovní smlouvy tak, že byla pracovní smlouva prodloužena s účinností od [datum] do [datum]. Dne 10. 6. uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, dle které došlo k prodloužení pracovního poměru s účinností od [datum] na dobu určitou do [datum]. Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, dle které došlo k prodloužení pracovního poměru žalobce u žalované s účinností od [datum] na dobu určitou do [datum]. Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, dle které došlo k prodloužení pracovního poměru žalobce u žalované s účinností od [datum] na dobu určitou do [datum]. Z oznámení ze dne [datum] zaslaného k rukám [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [ulice] v [obec] sděloval žalobce, že mu pracovní poměr nemohl být tolikrát prodlužován a trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Z reakce na oznámení ze dne [datum] pak bylo prokázáno, že žalovaná trvala na tom, že pracovní poměr žalobci zanikne k [datum].

4. Po takto provedeném dokazován byl zjištěn tento skutkový stav: Mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva na druh práce odborný asistent, a to původně na dobu určitou od [datum] do [datum]. Dále byly mezi žalobcem a žalovanou uzavírány dohody o změně pracovní smlouvy, kde se jednalo zejména o prodloužení pracovní smlouvy vždy na dobu určitou. Poslední změna pracovní smlouvy byla uzavřena dne [datum], kdy byl pracovní poměr prodloužen do [datum]. Žalobce sděloval žalované, že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí a trval na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala, což odmítla a tvrdila, že pracovní poměr skončil ke dni [datum].

5. Podle § 39 odst. 2 zákona číslo 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen z. p.) doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží.

6. Podle článku VI zákona číslo 110/2009 Sb., kterým se mění zákon číslo 130/2002 Sb., vznik, trvání, změny a skončení pracovního poměru akademického pracovníka sjednaného před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.

7. Soud se v prvé straně zabýval pasivní legitimací žalované, když je možno potvrdit tvrzení žalobce uvedené v žalobě, že pasivní legitimace žalované je dána s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona číslo 111/1998 Sb., o vysokých školách, kdy z těchto ustanovení vyplývá i s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1 písm. e) shora uvedeného zákona, že orgány fakulty mají právo rozhodovat nebo jednat za vysokou školu ve věci pracovněprávního vztahu. V souladu s ustanovením § 28 shora uvedeného zákona pak děkan jedná a rozhoduje ve věci fakulty a je akademickým orgánem fakulty.

8. Skutkově bylo ve věci prokázáno, jakým způsobem byla uzavřena pracovní smlouva a na základě čeho pak byl pak pracovní poměr prodlužován, tedy na základě shora uvedených dohod o změně pracovní smlouvy. Žalobce tvrdil, že žalovaná nerespektovala ustanovení § 39 odst. 2 z. p., když pracovní poměr prodlužovala nad rámec tohoto ustanovení. Žalovaná pak argumentovala tím, že podle přechodných ustanovení zákona číslo 110/2009 Sb., kterým došlo ke změně vysokoškolského zákona, bylo uvedeno, že pracovní poměry akademického pracovníka sjednané před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. Tvrdila tedy, že pokud byl pracovní poměr žalobce uzavřen [datum], tedy před účinností zrušení § 17 odst. 4 zákona o vysokých školách, řídí se jeho pracovní poměr dosavadními právními předpisy a je tedy možno pracovní poměr prodlužovat na dobu určitou zpravidla v délce pěti let.

9. Žalobce pak v řízení odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3183/2018 (které je dostupné na internetových stránkách NS ČR), který v právní větě uvedl:„ Byl-li po [datum] opakovaně sjednán pracovní poměr akademického pracovníka vysoké školy na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle„ dosavadních předpisů“ (do [datum]), šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 39 odst. 3 a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (§ 39 odst. 3, 4 a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů) - tři roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce totiž současně vyplývá, že ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou mohl být pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let opakován nejvýše dvakrát, nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek. Počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je přitom nutné - s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. – uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po [datum]“ Ze závěrů tohoto rozsudku pak žalobce dovozoval, že tedy po [datum] mohl být pracovní poměr opakovaně sjednán či prodloužen na dobu nepřesahující tři roky, a to nejvýše dvakrát. Dohoda ze dne [datum] tak nesprávně prodlužovala pracovní poměr o čtyři roky, a proto se podle jeho názoru změnil pracovní poměr žalobce na dobu neurčitou.

10. Okresní soud v Olomouci pak dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a pracovní poměr žalobce se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, když dohoda ze dne [datum] byla uzavřena nesprávně v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce. Z výkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že v případě prodloužení pracovního poměru na dobu určitou, uzavřený podle dosavadních předpisů, šlo o platný právní úkon pouze tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru mimo uvedených výjimek tři roky. Dle názoru soudu byly splněny i další podmínky, tedy že šlo o větší počet opakování pracovního poměru na dobu určitou a s ohledem na účinnost novely zákoníku práce je nutno počítat s opakovaným sjednáváním nebo prodloužením pracovního poměru na dobu určitou po [datum]. Takže mezi účastníky byla uzavřena dohoda ze dne [datum], kdy byl pracovní poměr prodloužen do [datum], poté byla [datum] uzavřena dohoda do [datum] a poté [datum] dohoda na čtyři roky, tedy do [datum]. Tato dohoda tedy překračovala tři roky a pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let byl opakován více než dvakrát. Z tohoto tedy jednoznačně vyplývá, že z ustanovení, na které odkazuje žalovaná, tedy na přechodné ustanovení ohledně toho, že se pracovní poměry vzniklé, a tedy i sjednané před [datum], budou až do svého skončení řídit dosavadními právními předpisy, není časově neomezené ze závěrů shora citovaného ustanovení Nejvyššího soudu, ale je omezeno třemi roky a může být opakováno nejvýše dvakrát, když za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje i jeho prodloužení. S ohledem na tento výklad tedy dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, žalobě v celém rozsahu vyhověl a zejména potvrdil to, že pracovní poměr žalobce u žalované se od [datum] změnil na dobu neurčitou. Není také dle názoru soudu možno přihlédnout k tvrzení žalované, podle které je možné pracovní poměry akademických pracovníků, uzavřené před [datum], i nadále opakovaně a neomezeně prodlužovat, a to samozřejmě za předpokladu smluvního konsenzu obou smluvních stran. Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které je odkazováno, pak řeší obdobnou situaci, když v předmětné věci se také jednalo o akademického pracovníka, pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] a pracovní poměr byl opakovaně prodlužován. Naposledy byl pracovní poměr u této žalobkyně s účinností od [datum] prodloužen do [datum] s tím, že doba trvání předchozího pracovního poměru na dobu určitou přesahovala do roku 2012. Jde tedy o obdobný případ, jako u žalobce, a proto je možno závěry tohoto rozhodnutí vztáhnout i na toto řízení. Je nutno také uvést, že v řízení, které bylo rozhodováno shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, byla ze strany vysoké školy učiněna stejná argumentace, jako ze strany žalované. Proto soud žalobě vyhověl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 815,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 500 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 1 250 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne [datum] včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 550 Kč ve výši 3 265,50 Kč.