16 C 246/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Libora Brokeše a přísedících Lucie Živcové a Mgr. Ireny Jankové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 27 529 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 27 529 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně od 26. 6. 2023 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 16 623 Kč, k rukám zástupkyně žalobce, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 27 529 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná jako zaměstnavatel uzavřela s žalobcem jako zaměstnancem dne 31. 3. 2021 pracovní smlouvu, kdy žalobce působil na pracovní pozici pomocný administrativní pracovník. Den nástupu do práce byl sjednán na 1. 4. 2021 a měsíční mzda byla sjednána částkou 15 500 Kč s tím, že splatnost mzdy byla ujednána ke každému 25. dni v kalendářním měsíci. Následujícím po měsíci, ve kterém na tuto mzdu vznikl nárok. Dne 1. 1. 2022 byl uzavřen dodatek pracovní smlouvy, na základě kterého došlo k navýšení mzdy žalobce na částku 20 000 Kč následně byla pracovní smlouva změněna dodatkem ze dne 1. 9. 2022 tak, že došlo ke snížení stanovené týdenní pracovní doby ze 40 hodin týdně na 20 hodin týdně, když však z potvrzení o zaměstnání vyplývá, že žalobce pracoval 6 hodin denně, tedy 30 hodin týdně. Dne 28. 3. 2023 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost s tím, že výpovědní doba začala běžet dne 1. 4. 2023 a uplynula dne 31. 5. 2023, kdy také skončil pracovní poměr žalobce. Žalovaná ve výpovědi upozornila žalobce na to, že mu náleží odstupné ve výši dvou průměrných platů. Žalobci však náleží odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, a to vzhledem k tomu, že jeho pracovní poměr trval od 1. 4. 2021 do 31. 5. 2023, tedy po dobu dvou let a 62 dnů. Dle žalobce činil průměrný výdělek v rozhodném období částku 10 801 Kč. Žalobci tedy vznikl nárok na odstupné ve výši 32 404 Kč před zdaněním, tedy výši čistého odstupného činí částku 27 529 Kč. Odstupné byla žalovaná povinna uhradit v nejbližším výplatním termínu mzdy ke dni 25. 6. 2023. Žalovaná se tedy dne 26. 6. 2023 dostala do prodlení. Před výzvu žalovaná dluh neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě písemně vyjádřila v podání ze dne 18. 10. 2023. Potvrdila uzavření pracovní smlouvy a potvrdila, že žalobci náleží žalovaná částka, jak je uvedeno v žalobě. Namítala však, že žaloba byla podána předčasně, s tím, že až do podání žaloby vedla žalovaná s žalobcem jednání. Žalobce neuvedl, že sice byl zaměstnancem žalované, ale mimo to byl také kamarád jednatele žalované, kdy mezi kamarády probíhala tzv. přátelská výpomoc. Žalovaná na žalobce za peníze žalované napsala motocykl, kdy de facto za cizí peníze žalobce vlastní motocykl a je jako vlastník zapsán i v technickém průkazu. Žalobce tedy má ve své dispozici věc, která je sice právně jeho, ale tuto věc nezaplatil. Jednatel žalované s ohledem na dřívější kamarádský vztah nemá žádné doklady k tomuto tvrzení. Po ukončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou se proto vedla jednání o vypořádání vzájemných vztahů, a to z titulu odstupného jako pohledávky na straně žalobce vůči žalované, tak z titulu pohledávky bezdůvodného obohacení na straně žalované vůči žalobci, když po těchto jednáních měly být tyto částky vyrovnány, s tím, že strany si neměly ničeho dlužit. Tuto skutečnost mohou dosvědčit zaměstnanci žalované. Žalobce využil důkazní nouzi žalované a zažaloval ji o dlužnou částku. Veškerá tvrzení je žalovaná schopna doložit.

3. Žalobce se k tomuto vyjádřil. Uvedl, že mezi účastníky neprobíhala žádná intenzivní ústní jednání. Smírně se žalobce s žalovanou snažil dohodnout již před zasláním předžalobní výzvy, když žalovanou opakovaně telefonicky i osobně žádal o výplatu odstupného. Ve vztahu k motocyklu pak žalobce činil nesporným, že došlo k přepisu motocyklu na žalobce, protože jednatel žalované se tehdy rozváděl a měl obavy, že si jeho bývalá manželka bude na motocykl činit nárok v rámci vypořádání SJM. Po skončení pracovního poměru žalobce motocykl vůbec neřešil, když tento se po celou dobu nachází v dispozici žalované a je uskladněn v prostorách provozovny. Žalovaná k němu má také osvědčení o technickém průkazu. Žalovaná žalobce nikdy nekontaktovala z toho důvodu, aby jí poskytl potřebnou součinnost k převodu vlastnického práva k motocyklu. Žalobce dne 6. 11. 2023 žalované, resp. jednateli žalované, zaslal do vlastních rukou podepsanou plnou moc a velký technický průkaz k tomu, aby žalovaná zajistila přepis vlastníka vozidla na svého jednatele. Uváděla, že s ohledem na uznání nároku žalované je možno rozhodnout rozsudkem pro uznání. Dále také v závěrečném návrhu odkázala na to, že námitka započtení není důvodná, když se nejedná o bezdůvodné obohacení, které by vzniklo žalované, ale bezdůvodné obohacení vzniklo jednateli žalované jako fyzické osobě.

4. Žalovaná žádala o odročení jednání dne 8. 2. 2024 podáním doručeným 5. 2. 2024 s tím, že soud sdělil žalované, že neakceptuje žádost o odročení jednání, když nebylo předloženo potvrzení, že se jednatel žalované nemůže ze zdravotních důvodů dostavit. Toto bylo sděleno i jednateli žalované telefonicky, jak vyplývá z úředního záznamu na č. l. 50 spisu. Pokud bylo doručeno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, bylo toto předsedovi senátu předloženo až po skončení jednání.

5. Okresní soud provedl dokazování a má prokázáno z pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2021, že mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobcem jako zaměstnancem byla uzavřena pracovní smlouva. Žalobce měl vykonávat práci pomocný administrativní pracovník, místem výkonu práce byl [obec] a den nástupu do práce byl sjednán na 1. 4. 2021. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Byla dohodnuta mzda ve výši 15 500 Kč, splatnost mzdy byla sjednána tak, že je splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém na ni zaměstnanci vznikl nárok. Pravidelný termín výplaty je 25. den v kalendářním měsíci, v němž je mzda splatná. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2022 bylo zjištěno, že došlo ke změně, když byla dohodnuta měsíční mzda ve výši 20 000 Kč. Z dalšího dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 9. 2022 bylo zjištěno, že byla dohodnuta pracovní doba 20 hodin týdně, s tím, že týdenní pracovní doba je rozvržena rovnoměrně do 5.de pracovního týdne, tj. na 5 pracovních dnů v kalendářním týdnu, kterými jsou pondělí až pátek kalendářního týdne. Z výpovědi z pracovní poměru ze dne 28. 3. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná dala žalobci výpověď pro nadbytečnost, s tím, že dvouměsíční výpovědní lhůta měla začít běžet dnem 1. 4. 2023 a skončila dnem 31. 5. 2023, s tím, že pracovní poměr měl být ukončen dne 31. 5. 2023. Dále bylo uvedeno, že žalobci náleží odstupné ve výši dvou průměrných platů.

6. Z potvrzení o zaměstnání ze dne 31. 5. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná potvrdila, že žalobce byl u ní zaměstnán od 1. 4. 2021 do 31. 5. 2023. Tedy celkem 2 roky a 61 dnů. Pracovní směna měla činit 6 hodin za den.

7. Z výplatního lístku za měsíc leden 2023 bylo zjištěno, že žalobce měl hrubou mzdu ve výši 15 000 Kč, v únoru 2023 hrubou mzdu 8 159 Kč a v březnu měl hrubý měsíční příjem ve výši 8 696 Kč.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 25. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobce vyzýval žalovanou prostřednictvím své zástupkyně o úhradu dlužné částky s právním rozborem s tím, že ze zprávy o dodání do datové schránky bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla dne 25. 7. 2023 dodána do datové schránky žalované.

9. Podle § 52 písm. c), zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, (dále jen„ z. p.“), zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

10. Podle § 67 odst. 1, písm. c), zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně, trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky.

11. V souladu s ust. § 354 odst. 1, 2 zákoníku práce je rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku žalobce příjem dosažený v prvním kalendářním čtvrtletí, tedy příjem dosažený v měsících leden, únor a březen roku 2023. V lednu roku 2023 dosáhl žalobce hrubého měsíčního příjmu v částce 15 000 Kč při 132 odpracovaných hodinách, v únoru pak v částce 8 599 Kč (hrubá mzda + náhrada za nemoc) při 120 odpracovaných hodinách a v březnu měl žalobce hrubý měsíční příjem ve výši 8 696 Kč při 138 odpracovaných hodinách.

12. Na základě shora citovaných zákonných ustanoveních hodnotil soud provedené důkazy a dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva a pracovněprávní vztah byl ukončen výpovědí ze dne 28. 3. 2023 z důvodu uvedených ve shora citovaném § 52 písm. c) z. p. S ohledem na důvod výpovědi pak žalobci vznikl nárok na odstupné v souladu se shora citovaným ustanovením § 67 odst. 1 písm. c) z. p., když pracovní poměr trval od 1. 4. 2021 do 31. 5. 2023. Pracovní poměr tedy trval více než 2 roky, a proto vznikl žalobci nárok na odstupné v žalované výši. Výpočet výše žalovaného odpovídá shora uvedenému výpočtu, který provedl žalobce v žalobě podané u Okresního soudu v Olomouci dne 17. 8. 2023.

13. Není důvodná argumentace žalobce, že chtěl nárok započíst vůči věci, kterou měl jednatel žalované zapůjčit žalobci, s tím, že žalobce má být jako vlastník zapsán i v technickém průkazu motocyklu, proto vedl se žalovaným jednání o vypořádání vzájemných vztahů mezi žalobcem a žalovaným, a to z titulu odstupného jako pohledávky na straně žalobce vůči žalovanému, tak z titulu pohledávky z bezdůvodného obohacení na straně žalovaného vůči žalobci, když po těchto jednáních měly být tyto částky vyrovnány s tím, že strany si neměly ničeho dlužit. V tomto směru je nutno uvést, že nárok, o kterém je hovořeno v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu, není nárokem žalované vůči žalobci, ale je nárokem jednatele žalovaného vůči žalobci. V tomto směru tedy nemohlo dojít k řádnému započtení nároku jednatele žalované vůči žalobci, když žalobce nemá nárok vůči jednateli žalované, ale má nárok vůči žalované. Dle názoru soudu nelze ani nárok, pokud by patřil žalované, na odstupné započíst. Zákoník práce ve svých ustanoveních jednoznačně stanoví, kdy a v jakých případech je umožněno započíst nárok vůči mzdě zaměstnance. Nárok jednatele žalované však mezi toto nepatří. V tomto směru soud odkazuje i na závěry uvedené v části článku Započtení a srážky ze mzdy, autorky Evy Janečkové v časopise Daně a právo, kde je uvedeno:„ Jinak řečeno, mzda je zákonem chráněna a zaměstnavatel může postihnout mzdu srážkou jen za určitých podmínek. Kromě srážení daně z příjmů a pojistného na sociální zabezpečení může zaměstnavatel srážet jen na základě písemné dohody o srážkách ze mzdy. Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Srážky ze mzdy jsou povoleny pouze za podmínek a do výše stanovené vnitrostátními předpisy anebo určené kolektivní smlouvou či rozhodčím výrokem. Ze systematického výkladu souvisejících ustanovení zákoníku práce vyplývá, že zaměstnanec je zásadně chráněn před jednostrannými zásahy do mzdy, na kterou mu vznikl nárok. Zaměstnavatel je oprávněn jednostranně snížit nárokové části mzdy pouze z důvodů výslovně upravených v zákoníku práce nebo v jiném zákoně. Pokud by bylo jednostranné započtení v pracovněprávních vztazích dovoleno i vůči mzdě zaměstnance, pak by došlo k obejití ochrany alimentační funkce mzdy. Došlo by tak k jednoznačnému zneužití nadřazené pozice zaměstnavatele a k popření základních zásad pracovněprávních vztahů zakotvených v § 1a zákoníku práce, kde je mimo jiné v písm. a) zakotvena zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Zaměstnavateli tak není umožněno, aby svévolně strhával v rozporu s § 146 písm. b) zákoníku práce mzdu zaměstnance jenom z toho titulu, že k tomu má jako silnější strana pracovněprávního vztahu možnost, když zaměstnanec není schopen ovlivnit, zda mu zaměstnavatel mzdu dobrovolně vyplatí či nikoli.“ 14. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 623 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 377 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 27 529 Kč sestávající z částky 2 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 220 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 16. 8. 2023, z částky 2 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 7. 11. 2023 a z částky 2 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 8. 2. 2024 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 600 Kč ve výši 2 646 Kč.