16 C 314/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Liborem Brokešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 74 169 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 32 587 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 45 592 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba žalobkyně, aby jí žalovaná byla povinna zaplatit částku 3 854 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 49 446 Kč od 29. 4. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 15 931,09 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 18. 10. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 74 169 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo], (dále jen„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy poskytla [právnická osoba] žalovaný úvěr ve výši 50 000 Kč a zaváhala se za poskytnutí úvěru uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 54 990,76 Kč. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku 104 990,76 Kč. Poskytnutou částku se zavázala zaplatit původnímu věřiteli v 36měsíčních splátkách ve výši 2 916,41 Kč. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den 20. 8. 2022. Žalovaná uvedla v žádosti o úvěr základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o její finanční situaci. Na základě žádosti byla předchůdkyně žalobkyně schopna s odbornou způsobilostí posoudit schopnost žalované splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. Žalovaná však dlužnou částku nehradila řádně a včas a do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatila. Žalovaná uhradila částku ve výši 4 408 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru byl splatný 20. 1. 2020 a ode dne 21. 2. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s úhradou žalované částky. Žalobkyni pak vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 4. 2023. Žalobkyně se pak rozhodla, že bude po žalované požadovat nesplacenou jistinu ve výši 49 476 Kč, nesplacený úrok ve výši 7 764 Kč, nesplacenou smluvní pokutu ve výši 24 723 Kč, neuhrazené paušální náklady upomínání ve výši 100 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 15 931,09 Kč ve výši 10 % za období od 21. 1. 2020 do 11. 4. 2023, zákonný úrok z prodlení z částky 49 446 Kč od 29. 4. 2023 do zaplacení ve výši 10 %, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč a smluvní pokutu ve výši 24 723 Kč.

2. Žalobkyně podáním doručeným soudu dne 10. 11. 2023 vzala žalobu částečně zpět v rozsahu částky 32 587 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 7 864 Kč, smluvní pokutu ve výši 24 723 Kč, když dále požadovala pouze dlužnou jistinu ve výši 49 446 Kč a zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky.

3. Soud na základě tohoto částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 32 587 Kč řízení zastavil v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „ o. s. ř.“), zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se nedostavila.

5. Okresní soud v Olomouci provedl dokazování a ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 8. 2019 bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně půjčit žalované dne 20. 8. 2019 částku 50 000 Kč. Žalovaná měla úvěr vrátit do 20. 8. 2022 s tím, že žalovaná měla zaplatit celkovou částku 104 990,76 Kč Součástí smlouvy o půjčce byla dohoda, že žalovaná se zavázala celkovou částku vrátit ve 36 splátkách ve výši 2 916,41 Kč. Byla dohodnuta splatnost jednotlivých splátek, když tyto splátky byly přílohou [číslo] smlouvy. Dále ze smlouvy o úvěru mělo vyplývat, že RPSN činí 74,10 % a úroková sazba 56,72 %.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 24. 4. 2023. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalobkyni zasláno dne 5. 6. 2023.

7. Po provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně půjčit žalované dne 20. 8. 2019 částku 50 000 Kč. Žalovaná měla úvěr vrátit do 20. 8. 2022 s tím, že žalovaná měla zaplatit celkovou částku 104 990,76 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná dlužnou částku neuhradila, když z potvrzení o platbě vyplývalo, že částka 50 000 Kč jí byla zaslána na účet. Dále bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky, a to dne 5. 6. 2023. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 21. 10. 2019 a dále byla vyzvána předžalobní výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 20. 1. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní ze dne 26. 4. 2023 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávky, když součástí byla i pohledávka za žalovanou.

8. Podle ustanovení § 2395, zákona č. 89/2012 Sb., (dále také jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle ustanovení § 2396, občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

10. Podle ustanovení § 2397, občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

11. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2, občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

12. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2, občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

13. Podle ustanovení § 2048, občanského zákoníku, ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

14. Podle ustanovení § 86 odst. 1, zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2, zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Dle názoru soudu žalobkyně v řízení neprokázala, že by řádným způsobem předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, když tato vycházela podle svého tvrzení pouze z toho, co měla uvést žalovaná v žádosti o poskytnutí smlouvy o úvěru a předloženého potvrzení o příjmech. Žalobkyně však dle názoru soudu neprokázala další skutečnosti, které měla ověřovat dle smlouvy o úvěru, tedy jakým způsobem posuzovala úvěruschopnost ve vztahu k nákladům, které má žalovaná v souvislosti s bydlením, a zjišťováním dalších potřeb k tomu, jakým způsobem má zajištěno bydlení a jaké jsou případné pohledávky ze strany dalších věřitelů, když ani nezjišťovala, zda není žalovaná vedena v dalších systémech. Proto dle názoru soudu je nutno dospět k závěru, že smlouva je dle ust. § 87 odst. 1 shora uvedeného zákona neplatná a žalobkyni tedy přísluší pouze nárok na úhradu jistiny, kterou předchůdkyně žalobkyně žalované prokazatelně poskytla a soud tedy žalobě částečně vyhověl v rozsahu částky 45 592 Kč.

18. Soud nepřiznal ani nárok na úrok z prodlení, když v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který v právní větě uvedl:„ Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“ 19. Dále je nutno uvést, že smlouva dle názoru soudu byla uzavřena také neplatně, když žalobkyně, tedy předchůdkyně žalobkyně, poskytla žalované peněžní prostředky pouze ve výši 50 000 Kč, ale další náklady, které nebyly dle názoru soudu řádně odůvodněny, činily celkovou částku, kterou byla povinna zaplatit, 104 990,76 Kč. Měla tedy zaplatit v podstatě jednou tolik, než jí bylo zapůjčeno. S ohledem na obvyklou judikaturu je pak nutno tyto náklady podřadit pod úrok a úrok by v tomto případě dosahoval takové výše, která je v rozporu s dobrými mravy. Zejména je nutno pod úrok započíst částku 54 990,76 Kč, stejně tak náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč. Soud proto žalobu i z tohoto důvodu částečně zamítl, jak bylo uvedeno ve výroku III. rozsudku.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 146 odst. 2 věta prvá, o. s. ř., s přihlédnutím k ust. § 142 odst. 2, o. s. ř., když žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, měla by proto právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalované náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.