16 C 78/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Liborem Brokešem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro 18 967,79 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v rozsahu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok ve výši 9,81 % ročně z částky 14 080, 98 Kč od , datum, do zaplacení, se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 965 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba žalobkyně, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit částku 12 002,79 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 14 080,98 Kč od , datum, do zaplacení, s 15 % úrokem ročně z částky 14 080,98 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 967,79 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 16 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Před poskytnutím úvěru , právnická osoba, ., řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření, doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný předložil k prověření své osobní doklady a doklady ověřující příjmy a výdaje. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně úroky za půjčené peněžní prostředky s dohodnutou pevnou zápůjční úrokovou sazbou na celou dobu řádného splácení úvěru. Při uzavření smlouvy si žalovaný ve smlouvě dále sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr, za něž se zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně měsíční poplatek ve výši 124 Kč. Společnost , právnická osoba, ., následně postoupila dluh žalovaného vzniklý na základě smlouvy o úvěru Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni, a to s účinností ke dni , datum, . Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 9 035 Kč, ve zbývající části svůj dluh nesplnil, ačkoliv byl k jeho úhradě žalobkyní před podáním žaloby písemně vyzván. Žalobkyně požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 080,98 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 4 886,81 Kč vyčíslené ke dni , datum, jako součet neuhrazené smluvní pokuty do zesplatnění a smluvní pokuty po zesplatnění 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od , datum, , úroků ve výši 24,81 % ročně z části nové dlužné jistiny ve výši 14 080,98 Kč od , datum, do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné nové jistiny ve výši 14 080,98 Kč od , datum, do zaplacení.

2. Podáním ze dne , datum, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v části úroku ve výši 9,81 % ročně z částky 14 080,98 Kč od , datum, do zaplacení. Soud tedy řízení výrokem I. tohoto rozsudku v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil dle ust. § 96 odst. 1, 2, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“).

3. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný. Žalovaný se k jednání soudu dne , datum, bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.

4. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to jeho návrhu a přílohy č. , hodnota, – Pojištění schopnosti splácet úvěr, č. , hodnota, a transakční historie, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, ., (dále jen „věřitel“), uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. , adresa, 000 Kč byla žalovanému zaslána na účet. Celkovou dlužnou částku, kterou měl žalovaný zaplatit ve výši 42 384 Kč. Žalovaný měl dluh zaplatit ve výši 1 007 Kč v 48měsíčních splátkách, nejpozději do 16. dne každého měsíce, s tím, že zápůjční úroková sazba činila 59,81 % a výše RPSN činila 79,26 %. Žalovaný uzavřel také pojištění schopnosti splácet úvěr, kdy měsíčně měl platit pojištění ve výši 124 Kč. Žalovaný uhradil na svůj závazek toliko 9 035 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky, že žalobkyně oznamovala postoupení pohledávky, a to dne , datum, , na základě smlouvy ze dne , datum, . Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne , datum, a z podacího lístku, že žalovaný byl dopisem právního zástupce vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a ze seznamu postoupených pohledávek, že mezi původním věřitelem žalobkyně a žalobkyní byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky také za žalovaným. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobkyně hodnotila klienta k předmětné půjčce, kde byl uveden druh zaměstnání v celkové příjmy 17 586 Kč, životní minimum klienta 3 860 Kč, splátky žalobkyni 2 284 Kč, bydlení 2 603 Kč, celkem výdaje 8 737 Kč, rezerva 7 839 Kč. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u , právnická osoba, , od , datum, na hlavní pracovní poměr, je svobodný. Vzdělání má maturitu, bydlí u rodičů. Z výpisu záznamů z registru SOLUS a výpisu NRKI byla zjištěna negativní stanoviska k žalovanému.

5. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 16 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Před poskytnutím úvěru , právnická osoba, ., řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření, doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný předložil k prověření své osobní doklady a doklady ověřující příjmy a výdaje. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně úroky za půjčené peněžní prostředky s dohodnutou pevnou zápůjční úrokovou sazbou na celou dobu řádného splácení úvěru. Při uzavření smlouvy si žalovaný ve smlouvě dále sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr, za něž se zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně měsíční poplatek ve výši 124 Kč. Na dluh uhradil pouze částku 9 035 Kč.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, . Žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne , datum, vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

8. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

10. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

11. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle druhého odstavce poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle druhého odstavce, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle třetího odstavce, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

15. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

17. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, a to co do části žalovaným neuhrazené jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.

20. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

21. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, žalovaný měl předložit dostatečné množství dokladů k osvědčení jeho příjmů a výdajů, avšak k těmto svým tvrzením žalobkyně nepředložila odpovídající důkazy, a to ani k opakované výzvě soudu. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho měsíční příjmy činí 17 586 Kč a výdaje 8 747 Kč. Tyto příjmy a výdaje přitom nebyly žalobkyní nijak ověřeny. Za této situace dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila, když soudu nepředložila žádné důkazy prokazující, že si od žalovaného obstarala podklady k výši jeho skutečných výdajů.

22. Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

23. Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat také na skutečnost, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, by dle názoru soudu mohla být posouzena jako neplatná také proto, že se příčí dobrým mravům, když v daném případě byl žalovaný smlouvou zavázán k tomu, že nad rámec vrácení jistiny úvěru ve výši 16 000 Kč zaplatí právní předchůdkyni žalobkyně navíc na poplatcích částku ve výši 42 384 Kč, což představuje roční procentní sazbu nákladů týkajících se úvěru z této smlouvy ve výši 59,81 %. Právní úprava spotřebitelského úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb. je úpravou speciální k úpravě obecné dle o. z. Tato obsahuje i speciální důvod neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 87), která je sankcí za porušení povinnosti poskytovatele s odbornou péčí posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele. Uvedený závěr je pak třeba do postupu soudu promítnout v tom směru, že smlouvu o spotřebitelském úvěru je v prvé řadě třeba podrobit testu její platnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a až v případě, že tímto testem projde, je namístě se zabývat otázkou její platnosti ve světle jiných v úvahu připadajících důvodů, jako např. otázky platnosti sjednaných úroků. Soud se proto podrobněji otázkou výše sjednaných úroků a poplatků nezabýval.

24. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

25. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě části dlužné jistiny úvěru, tj. částky 6 965 Kč. Pro neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na další částky požadované žalobou a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

26. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán (výrok I. rozsudku) a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2, o. s. ř., když žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalovanému náhrada nákladů řízení nevznikla, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.