16 C 86/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Liborem Brokešem ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno K. Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 1 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 pro 31 813 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky , právnická osoba, Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 751 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce s tím, že první splátku je povinen zaplatit do 20. dne měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku s tím, že splátky je povinen platit až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek.

III. Žaloba žalobkyně, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit částku 4 781 Kč s 27,28 % úrokem ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do , datum, , s 14,75 % úrokem ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do zaplacení, s 14,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do zaplacení, částku 1 981 Kč a částku 300 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 484,62 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 813 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku ve výši 27 500 Kč převedla na účet zákazníka, zbytek peněžních prostředků ve výši 2 500 Kč převedla žalobkyně na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalobkyně se s žalovaným dohodla, že poskytnuté peněžité prostředky společně s úroky dle dohodnuté roční zápůjční úrokové sazby v celkové výši 46 000 Kč uhradí žalovaný žalobkyni v pravidelných 40měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce, když splatnost prví splátky byla dohodnuta na den , datum, . K uzavření smlouvy o úvěru došlo v elektronické formě. Žalovaný byl v prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části, a to po dobu delší než dva měsíce a bylo mu odesláno písemné oznámení o zesplatnění úroku dne , datum, . Žalobkyně dále žalovanému odeslala celkem tři upomínky. Žalobkyně požadovala úhradu částky 31 513 Kč, když tato částka se skládá z neuhrazených dlužných splátek ve výši 3 450 Kč a zesplatnění části jistiny ve výši 28 063 Kč. Dále žalobkyně požadovala úroky a úroky z prodlení.

2. Podáním doručeným soudu dne , datum, žalobkyně žalobu doplnila tak, že k posouzení úvěruschopnosti měla k dispozici listiny, a to výplatní pásky za dva kalendářní měsíce, a to 07/2023 a 08/2023, dále byl žalovaný žalobkyní prověřen v rámci databáze evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, databáze katastru nemovitostí a Registru platebních informací. Z příjmů a negativních výpisů z uvedených evidencí posoudila náklady bydlení žalovaného, kdy vycházela z normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře a výši existenčního a životního minima. Po takovémto zjištění dospěla k závěru, že je schopen splácet úvěr. Tímto podáním vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 2 000 Kč, když žalovaný měl po podání žaloby uhradit dne , datum, částku 1 000 Kč a dne , datum, částku dalších 1 000 Kč.

3. Soud tedy řízení výrokem I. tohoto rozsudku v rozsahu zpětvzetí žaloby řízení částečně zastavil dle ust. § 96 odst. 1, 2 o. s. ř.

4. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil v odporu proti platebnímu rozkazu. Potvrdil, že uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, kde bylo ujednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 30 000 Kč, výši splátky 1 150 Kč, počet splátek 40 měsíců. Dle úvěrové smlouvy měla žalovaný uhradit zprostředkovateli provizi ve výši 2 500 Kč a poplatek za uzavření smlouvy ve výši 3 000 Kč. Žalovaný obdržel na základě úvěrové smlouvy od žalobkyně částku 27 500 Kč. Dosud na svůj dluh žalovaný uhradil částku 2 748 Kč a dále dne , datum, částku 1 000 Kč. Žalovaný je absolventem zvláštní základní školy, pracuje na pozici skladník, jeho čistý měsíční příjem je 26 000 Kč. Žalovaný tvrdil, že uzavřel úvěrovou smlouvu s žalobkyní v postavení spotřebitele. Žalovaný již v době uvedené v úvěrové smlouvy nebyl schopen úvěr splácet a v době sjednávání úvěru se žalobkyní měl další půjčky. Pravidelný příjem žalovaného byl v době uzavření úvěrové smlouvy asi 26 000 Kč. Žalovaný dne , datum, uzavřel se společností ČSOB, a. s., smlouvu o úvěru, kterou konsolidoval své předchozí finanční závazky, které nezvládal splácet. Splátka tohoto konsolidačního úvěru činí 7 000 Kč měsíčně. Žalovaný vynakládá měsíční výdaje za bydlení ve výši 7 200 Kč. Dále měl v době uzavření úvěrové smlouvy další závazky a půjčky v částce přes 3 000 Kč měsíčně. Žalobkyně se spokojila pouze s čestným prohlášením žalovaného a uvedené skutečnosti nijak dále neověřovala. Nežádala o doklady k nákladům na bydlení, nepožádala o výpisy z účtu, ze kterého by si vytvořila věrný obraz o stavu financí žalovaného. S ohledem na to, že neprovedla posouzení úvěruschopnosti, je smlouva neplatná, když námitku neplatnosti úvěrové smlouvy může dlužník uplatnit do tří let po podpisu úvěrové smlouvy. Spotřebitel je poté povinen vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru. Nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Žalovaný navrhoval úhradu jistiny po odečtení již uhrazených částek.

5. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, ve které bylo uvedeno, že žalobce má čistý měsíční příjem 26 000 Kč, příjem domácnosti činí 51 000 Kč, výdaje na bydlení 8 900 Kč, je svobodný, byt má v osobním vlastnictví a splácí další úvěry ve výši 1 900 Kč. Byl dohodnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, s tím, že výše splátky činí 1 150 Kč měsíčně, počet splátek 40 měsíců. Datum poslední splátky měl být , datum, . Celková částka úvěru činila 46 000 Kč, RPSN 39,2 %, roční úroková sazba 27,28 %. Provize měla být hrazena přímo zprostředkovateli ve výši 2 500 Kč. Součástí smlouvy o úvěru byly další podmínky, s tím, že podpis na smlouvě, která byla uzavřena elektronicky, byl podepsán formou verifikačního úvěru ve výši 1 Kč. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne , datum, a z podacího lístku, že žalovaný byl dopisem právního zástupce vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka bylo zjištěno, že byly uvedeny příjmy zákazníka 26 000 Kč, příjmy domácnosti 51 000 Kč, náklady na bydlení 8 900 Kč, druh bydlení v osobním vlastnictví. Součástí žádosti pak bylo informace o nahlížení do katastru nemovitostí, kde byl zjištěn byt ve vlastnictví žalovaného, výplatní pásky za měsíc červenec 2023, ze které bylo zjištěno, že žalovanému byla od zaměstnavatele zaslána mzda ve výši 26 196 Kč a za měsíc srpen 2023 mzda ve výši 26 165 Kč. Dále z výpisu z centrální evidence exekucí nebylo zjištěno, že by žalovaný byl veden v exekuci. Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že dne , datum, byla žalovanému ze strany žalobkyně zaslána částka 27 500 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od , datum, do , datum, byly zjištěny příjmy a výdaje žalovaného za toto období, a dále bylo zjištěno z potvrzení o úhradě částek, že žalovaný uhradil žalobkyni dne , datum, částku 1 000 Kč, , datum, 1 000 Kč a , datum, 1 000 Kč.

6. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, a to tak, že částka 27 500 Kč byla převedena na účet žalovaného a 2 500 Kč převedla žalobkyně na zprostředkovatele úvěru jako jeho provizi. Žalovaný měl celkem uhradit částku 46 000 Kč ve 40měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Žalovaný dluh řádně nehradil. Žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a poté k podání žaloby. Úvěruschopnost zjišťovala dotazem na žalovaného v registrech, dále z jeho výplatních listin za období červen a srpen 2023 a z prohlášení žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí ve vlastním bytě, uvedl náklady spojené s bydlením, ale zejména uvedl celkové příjmy domácnosti ve výši 51 000 Kč. Uvedl i další splátky.

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle druhého odstavce poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle druhého odstavce, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle třetího odstavce, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

16. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, a to co do části žalovanou neuhrazené jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.

19. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

20. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, žalovaný měl předložit dostatečné množství dokladů k osvědčení jeho příjmů a výdajů, avšak k těmto svým tvrzením žalobkyně nepředložila odpovídající důkazy, a to ani k opakované výzvě soudu. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho měsíční výdaje jsou 8 900 Kč na bydlení, 1 900 Kč další úvěry, ale zejména uvedl příjmy zákazníka, které odpovídaly předloženým dokladům, ale uvedl příjmy domácnosti ve výši 51 000 Kč, které nebyly žádným způsobem ze strany žalované ověřeny. Nebyly ověřovány ani výdaje, které měl v rozhodné době žalovaný a které mohly být například ověřeny výpisem z účtů žalovaného. Za této situace dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, případně jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila, když soudu nepředložila žádné důkazy prokazující, že si od žalovaného obstarala podklady k výši jeho skutečných výdajů.

21. Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2, z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 87 odst. 1 shora uvedeného zákona povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

22. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993, občanského zákoníku, z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993, občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

23. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě části dlužné jistiny úvěru, tj. částky 22 751 Kč, když vycházel z toho, že žalovanému byla poskytnuta pouze částka 27 500 Kč a od této částky byly uhrazeny částky, které žalovaný na smlouvu uhradil. Pro neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na další částky požadované žalobou a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

24. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán (výrok I. rozsudku) a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87, zákona o spotřebitelském úvěru, je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 484,62 Kč, přičemž tato částka představuje 43,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,51 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,49 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 273 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 31 813 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.