16 C 94/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Liborem Brokešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 11 319,05 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 5 395,66 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 986,75 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 12. 8. 2021 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba žalobkyně, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit částku 450 Kč a částku 2 332,30 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9. 3. 2022, doplněnou podáním ze dne 16. 5. 2022, domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 319,05 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 4. 9. 2020 smlouvu o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky, a na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému neúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 161,15 % p. a. v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 1 498 Kč, vždy k čtvrtému dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje dnem 4. 10. 2020. Strany smlouvy si pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek sjednaly nárok žalobkyně účtovat žalovanému poplatek za každou odeslanou upomínku ve výši 450 Kč a smluvní pokutu ve výši 499 Kč a po zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, dostal se do prodlení, a žalobkyně proto úvěr ke dni 11. 8. 2021 zesplatnila. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 9 490 Kč, přičemž na jistinu úvěru byla započítána částka 1 013,25 Kč a zbývající částka 8 476,75 Kč byla započítána na smluvní úrok a na úhradu smluvní pokuty ve výši 499 Kč a náhrady nákladů na vymáhání ve výši 450 Kč. Ke dni sepsání žaloby tak žalovaný dluží žalobkyni částku 17 164,71 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 8 986,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 395,66 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 450 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 322,30 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dne 30. 8. 2021, avšak bez úspěchu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

3. Žalobkyně pak vzala žalobu ještě před zahájením jednání částečně zpět co do částky 5 395,66 Kč, odpovídající kapitalizovanému úroku ve výši 161,15 % p. a. za období od 5. 3. 2021 do 11. 8. 2021. Soud v tomto rozsahu pak řízení zastavil, jak vyplývá z výroku I. rozsudku.

4. Soud učinil po provedeném dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní následující závěr o skutkovém stavu:

5. Dne 4. 9. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokovou sazbou 161,15 % p. a. v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 1 498 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly Smluvní podmínky. V čl. VI. Smluvních podmínek si strany smlouvy pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky sjednaly povinnost žalované uhradit žalobkyni poplatek za každou odeslanou upomínku ve výši 450 Kč, smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a po zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a úrok z prodlení. Žalobkyně úvěr ve výši 10 000 Kč žalovanému poskytla převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyni uhradil pouze jednu splátku řádně a posléze další čtyři splátky po lhůtě splatnosti a částku 2 000 Kč. Žalobkyně úvěr ke dni 11. 8. 2021 zesplatnila. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem (předžalobní upomínkou) ze dne 30. 8. 2021 podaným na poštu téhož dne.

6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

17. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

18. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

19. Žalobkyně se v řízení prokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 161,15 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř trojnásobek poskytnuté částky (18 splátek x 1 498 Kč = 26 964 Kč), je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

19. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, nárok nemá.

20. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru požadované žalobkyní, tj. částky 8 986,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od data zesplatnění úvěru. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na smluvní pokutu, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného (poplatky za upomínky).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla úspěšná pouze v nepatrné části nároku a soud tedy žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu částky 8 986,75 Kč, neúspěšná v rozsahu částky 8 177,96 Kč.