17 C 100/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Daduovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 92 796,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 550 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 59 251 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 75 801 Kč od 1. 11. 2020 do 10. 6. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 251 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, částky 16 995,20 Kč a úroku ve výši 90 % ročně z částky 61 720,58 Kč od 8. 9. 2020 do 1. 10. 2020 ve výši 3 527,04 Kč a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 61 720,58 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 8. 9. 2020 dosáhne částky 213 372 Kč, se zamítá.

III. Žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 15. 6. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 92 796,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 12. 8. 2019 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované dne 15. 8. 2019 úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit ve 30 měsíčních splátkách po 5 927 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 138,18 % ročně. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a dalších zdrojů. Žalovaná nehradila splátky úvěru řádně a včas, do data zesplatnění úvěru uhradila pouze částku v celkové výši 53 450 Kč. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením u splátek [číslo] v celkové výši 600 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 6. 9. 2020 došlo k zesplatnění celého úvěru, přičemž se v souladu se smlouvou o úvěru stala splatnou dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 75 201,42 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den zesplatnění, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatnila smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny za období od 1. 11. 2020 do data sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 16 995,20 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 90 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny ve výši 61 720,58 Kč od 8. 9. 2020 do 1. 10. 2020 a ve výši 8,25 % ročně od 2. 10. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se bez řádně a včasné omluvy nedostavila.

3. Soud z provedených listinných důkazů učinil ve věci následující skutková zjištění: - z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, že žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; - z předsmluvního formuláře, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 12. 8. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - z prohlášení klientů, že dne 12. 8. 2019 žalovaná mimo jiné stvrdila svým podpisem, že se seznámila se všemi informacemi podle § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku; - z hodnocení klienta, že ke dni 12. 8. 2019 měla žalovaná příjem 16 528 Kč jako OSVČ, její výdaje činily celkem 4 910 Kč měsíčně; - z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 12. 8. 2019, že žalovaná měla skóre 251, což je kategorie I. (vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán); - z výpisu záznamů registru [příjmení] ze dne 12. 8. 2019, že žalovaná neměla v tomto registru žádný záznam; - z návrhu na uzavření smlouvy / smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 12. 8. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 177 810 Kč ve 30 měsíčních splátkách ve výši 5 927 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 138,18 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalovaného. Podle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Podle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. [příjmení] jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; - z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně dne 16. 8. 2019 oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření; - z dokladu o vyplacení úvěru, že žalovaná úvěr čerpala ve výši 70 000 Kč dne 15. 8. 2019; - ze splátkového kalendáře, že žalované bylo v souvislosti se smlouvou o úvěru [číslo] předepsáno 30 měsíčních splátek po 5 927 Kč; - z karty klienta, že žalovaná uhradila žalobkyni 9 splátek úvěru, a od 10. splátky se dostala do prodlení; - z výzev k zaplacení ze dne 3. 8. 2020 a 3. 9. 2020, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru; - z oznámení ze dne 6. 9. 2020, že žalobkyně oznámila žalované, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 75 801 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 61 720,58 Kč, z úroku ve výši 13 480,84 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky dne 26. 5. 2021, a to do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tedy ode dne 26. 5. 2021; - z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 soud zjistil, že dle závěrů znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena nominální úroková sazba či efektivní úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 12. 8. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prověřila schopnost žalované úvěr splácet na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, ověřených potřebnými listinami, a rovněž lustrací v systému [příjmení] a nebankovním registru klientských informací. Účastníci uzavřeli dne 12. 8. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 177 810 Kč ve 30 měsíčních splátkách ve výši 5 927 Kč, kdy ve splátkách byla zahrnuta i splátka úroku, přičemž sjednaná zápůjční úroková sazba činila 138,18 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Účastníci si ve smlouvě o úvěru sjednali důsledky prodlení žalované. Podle čl. 6 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Podle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. [příjmení] jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 70 000 Kč dne 15. 8. 2019. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, byla žalobkyní proto vyzvána k zaplacení dlužných splátek, a to s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 6. 9. 2020 oznámila žalobkyně žalované okamžité zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 75 801 Kč. Žalovaná byla žalobkyní před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 26. 5. 2021.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

7. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

8. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

9. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

10. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona [číslo] Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

18. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

19. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

20. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů.

21. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 138,18 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru pak by bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení požadovaného úroku ve výši 90 % ročně). Podle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Soud vycházel z Databáze časových řad [příjmení] [jméno] ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,79 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy podle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit dvouapůlnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

22. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 138,18 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaná tedy při uzavírání smlouvy nemohla předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc podle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složeném úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 138,18 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 90 % ročně). Navíc soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

23. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. [obec] C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela podle § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši podle § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

24. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat podle § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Smluvní strana neplatné smlouvy přitom může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala, protože poskytnutí protiplnění obohaceným nezakládá vzájemnou restituční povinnost ochuzeného, nýbrž snižuje rozsah prospěchu obohaceného. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni ve splátkách celkem částku 53 450 Kč. Žalobkyně tak má nárok na uhrazení poskytnuté jistiny úvěru snížené o prokázané platby žalované. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě částky 16 550 Kč (70 000 Kč – 53 450 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení od data, kdy byla k zaplacení této částky vyzvána žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalované odeslána dne 26. 5. 2021, žalovaná měla svůj závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tj. do 10. 6. 2021. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu účastníků ve věci, když žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 92 796,20 Kč a bylo jí soudem přiznána částka 16 550 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem ve věci byla tak žalovaná. Jelikož žalované, která by tak měla právo na (poměrnou) náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.