18 C 119/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o 51 709,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 261 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba žalobkyně, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 39 448,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 127,97 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 50 309,66 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 309,05 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 51 709,66 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 51 709,66 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která představuje nevrácené peníze, které byly žalované poskytnuty na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené s žalobkyní dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr řádně a včas splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 418 Kč. K čerpání úvěru došlo dne , datum, a splatnost první splátky byla určena na , datum, . Úvěr byl úročen sjednanou úrokovou sazbou ve výši 18,86 % p.a., a to od , datum, . Žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 57 739 Kč. Žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, a proto žalobkyně úvěr ke dni , datum, zesplatnila. Žalovaná již po zesplatnění úvěru žádnou splátku neuhradila a žalobkyně tak za žalovanou eviduje pohledávku ve výši 51 709,66 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 50 309,66 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč naúčtované za prodlení se splátkami dluhu. Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby na částku 4 127,97 Kč. Dále žalobkyně požaduje úrok ve výši 18,86 % od , datum, do zaplacení z částky 50 309,66 Kč. Zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni podání žaloby na částku 1 309,05 Kč a zákonný úrok z prodlení od , datum, do zaplacení z částky 51 709,66 Kč. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované byla prověřována na základě Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a Karty klienta. Od , datum, dává zákon výslovně možnost ověřovat tvrzení klienta pomocí automatizovaných modelů. Tuto možnost využívá i žalobkyně k výpočtu tzv. credit scoringu, na základě kterého dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrového závazku ze strany klienta. Úvěruschopnost byla dále hodnocena na základě lustrace registrů. Žalovaná zároveň úvěr od května 2021 do října 2024 splácela, což svědčí o její schopnosti poskytnutý úvěr splácet.

2. Žalovaná uvedla, že současně s úvěrovou smlouvou byl sjednán bezúčelový revolvingový úvěr s limitem plnění 30 000 Kč a RPSN 27,92 %. V době, kdy žalovaná úvěrovou smlouvu s žalobkyní uzavírala již hradila další závazky, včetně jiné půjčky, kterou ji poskytla žalobkyně. Žalovaná se postupně dostala do dluhové spirály, kdy byla nucena na základní potřeby využívat služeb nebankovních institucí. Žalobkyně s žalovanou uzavřela již dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , tzv. Flexibilní půjčka s limitem 15 000 Kč, která byla navýšena na 31 000 Kč. Žalovaná dále namítala, že žalobkyně řádně neověřila její úvěruschopnost a uzavřená úvěrová smlouva je tedy absolutně neplatná. Žalovaná především upozorňovala na to, že při posuzování úvěruschopnosti se poskytovatel úvěru měl zabývat jak příjmy, tak výdaji žalované a neměl se spokojit pouze s jejím tvrzením, ale její tvrzení měl zároveň ověřit. Žalovaná také tvrdila, že nebyla seznámena s úvěrovými podmínkami společnosti , Jméno žalobkyně, . Závěrem žalovaná uvedla, že od věřitele jakožto jistinu úvěru převzala částku 70 000 Kč a na tuto do dnešního dne uhradila částku 57 739 Kč. Z tohoto důvodu by žalované měla být uložena povinnost zaplatit částku 12 261 Kč. Žalovaná zároveň navrhla, aby ji tato povinnost byla uložena v měsíčních splátkách po 1 000 Kč, jelikož vyšší částku není schopna momentálně hradit.

3. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:- ze smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, vyplývá, že žalobkyně s žalovanou uzavřeli tuto smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit v celkem , hodnota, měsíčních splátkách po 1 418 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána na částku 18,86 %. Současně byl sjednán bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 30 000 Kč, roční úrokovou sazbou 24,88 %. V hlavičce smlouvy bylo u žalované uvedeno, že je vdaná, má jedno dítě, bydlí ve vlastním domě nebo bytě, má vysokoškolské vzdělání, má čistý měsíční příjem 15 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 53 000 Kč;- z karty klienta ze dne , datum, vyplývá, že žalovaná byla v době žádání o úvěr vdaná, bydlela ve vlastním domě nebo bytě, měla jedno dítě. V době žádosti o úvěr byla na mateřské dovolené a její příjem činil 15 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činil 53 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti byly 23 000 Kč. Zároveň žalobkyně provedla lustraci žalované v rejstřících zejména v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a nebankovním registru klientských informací a nenašla žádné důvody pro neposkytnutí úvěru;- z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývá, že 1. splátka byla splatná dne , datum, . Žalovaná hradila uhradila celkem , hodnota, splátek, přičemž uhradila prvních 30 splátek, poté uhradila splátku č. , hodnota, , 36, 38 a 40. Poté co žalovaná neuhradila splátku č. , hodnota, , 42 a 43 přistoupila žalobkyně k zesplatnění celého dluhu dne , datum, ;- z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že v době poskytnutí úvěru žalovaná již měla 3 splátkové úvěry, na které měsíčně celkem hradila částku 16 418 Kč. Zároveň měla sjednaný kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Z tohoto úvěru nebyla v lednu a února 2021 využita žádná částka. Dále žalovaná v roce 2021 aktivně používala kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, na kterou ji v únoru 2021 zbývalo zaplatit částku 20 085 Kč, a výše měsíční splátky činila 1 316 Kč a kreditní kartu s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, na kterou ji v únoru 2021 zbývalo zaplatit částku 14 969 Kč, a výše měsíční splátky činila 360 Kč. Žalované zároveň v únoru 2021 zbývalo doplatit na úvěr pro stavební spoření částku 586 835 Kč, výše měsíční splátky činila 2 435 Kč. V únoru 2021 tedy celková měsíční splátka žalované na její dluhy činila 20 529 Kč.

4. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne , datum, a z poštovního podacího archu ze dne , datum, vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru č. , hodnota, ve výši 53 497,72 Kč a to do 14 dnů od sepsání výzvy.

5. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a z podacího lístku ze dne , datum, vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 50 979,16 Kč nejpozději do , datum, .

6. Obě strany shodně uvedli, že žalovaná na úvěrovou smlouvu uhradila celkem částku 57 739 Kč a tato skutečnost je tedy mezi stranami nesporná.

7. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní informace pro rozhodnutí ve věci.

8. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaná uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě, které žalovaná čerpala úvěr ve výši 70 000 Kč a tento se zavázala splatit celkem v 96 měsíčních splátkách po 1 418 Kč. Žalobkyně v rámci hodnocení úvěruschopnosti žalované neověřovala deklarovaný příjem žalované ani ostatních členů domácnosti a spokojila se pouze s tvrzením žalované. Žalovaná před poskytnutím úvěru měla informaci, že žalovaná má další závazky, na něž je povinna hradit celkem částku 20 529 Kč měsíčně. Před poskytnutím úvěru měla tedy žalovaná informaci o tom, že výdaje žalované přesahují její příjem. Žalobkyně se nezabývala faktickými výdaji žalované. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradila celkem částku 57 739 Kč.

9. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

10. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

11. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.

12. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož žalobkyně v rozporu s uvedeným ustanovením nepostupovala při prověření úvěruschopnosti s odbornou péčí, když neověřila příjmy žalované, ani členů domácnosti. Žalovaná v žádosti o úvěr navíc uvedla, že její příjem činí 15 000 Kč měsíčně, přičemž žalobkyně měla informaci, že splátky úvěrů, které žalovaná v minulosti čerpala a byla tedy povinna je splácet činí 20 529 Kč měsíčně, tedy více než byl měsíční příjem žalované. Žalobkyně zároveň pochybila, když nezjišťovala výdaje osob žijící s žalovanou ve společné domácnosti. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného příjmu“, výdajů na bydlení (3 619 Kč) a životního minima (3 410 Kč). Ve vztahu k poznámce odvolacího soudu, že žalovaný potřebné údaje „nijak nevyčíslil“, ač tak učinit měl, dovolací soud poznamenává, že zákon sice spotřebiteli ukládá povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 3 citovaného zákona), nicméně odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti je na straně věřitele. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , bod 25). Soud zároveň podotýká, že při posuzování úvěruschopnosti nelze vycházet z pravděpodobné výše příjmu, které bude spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Jedná se totiž pouze o pravděpodobnou výši příjmy a nikoli skutečnou výši příjmu. Skutečná výše příjmu pak může být nižší. Při posuzování úvěruschopnosti je potřeba vycházet z příjmu, kterého spotřebitel skutečně před poskytnutím úvěru dosahoval, resp. dosahuje při poskytnutí úvěru.

13. Žalobkyně namítala, že o řádném prověření úvěruschopnosti žalované svědčí i skutečnost, že žalovaná poskytnutý úvěr řádně splácela po dobu 3 let. K tomuto soud uvádí, že řádné prověření úvěruschopnosti a skutečnost, že spotřebitel poskytnutý úvěr řádně splatí jsou dvě odlišné věci. Negativní důsledky poskytnutí úvěru, který vůbec spotřebiteli neměl být poskytnut se mohou objevit kdykoli v průběhu splácení úvěru nebo dokonce až po jeho úplném doplacení. Ze skutečnosti, že spotřebitel úvěr po určitou dobu splácel, proto nelze dovodit skutečnost, že jeho úvěruschopnost byla řádně zkoumána, a že mu úvěr měl být poskytnut (srov. Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne , datum, , C-755/22).

14. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené jejím možnostem. Jelikož by veškeré ostatní nároky, které by mohly být předmětnou úvěrovou smlouvou založeny, byly z důvodu její neplatnosti nedůvodné, je třeba v rámci zúčtování bezdůvodného obohacení uzavřít, že žalovaná realizovanými úhradami (bez ohledu na jejich započítávání žalobkyní) již fakticky vracela jistinu. Žalobkyně tak má právo na vrácení dosud nevrácené části jistiny (70 000 – 57 739 = 12 261); ve zbývající části soud požadavek na zaplacení jistiny jako nedůvodný zamítl. Soud dále žalobu zamítl i v části požadující nároky odvozované z předmětné smlouvy (poplatky za vymáhání, smluvní pokuty), jelikož nebyly platně sjednány.

15. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaná je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem, která se v případě sporu odvíjí buď od dohody účastníků nebo od určení soudem. Existence sporu je dána objektivně tím, že žalovaná jistinu dobrovolně nevrátila. Žalovaná uvedla, že v jejích možnostech je hradit splátku ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soud proto povolil vrácení jistiny prostřednictvím splátek ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalovaná se dosud do prodlení nedostala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , čj. , spisová značka, ). Soud proto jako nedůvodný zamítl i požadavek na úhradu úroku z prodlení.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaná byla ve sporu částečně úspěšnější (úspěch žalobkyně 12 261 Kč x úspěch žalované 39 448,66 Kč) a náležela by ji tak náhrada nákladů řízení. Žalovaná se však u soudního jednání náhrady nákladů řízení výslovně vzdala, a soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.