18 C 134/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 24 119 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 617 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 917 Kč ve výši 10 % ročně od 27. 9. 2019 do 27. 1. 2020 ve výši 776,63 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 22 417,00 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 1. 2020 do 27. 2. 2020 ve výši 193,04 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 21 917 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 2. 2020 do 1. 4. 2020 ve výši 206,99 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 20 917 Kč ve výši 10 % ročně od 2. 4. 2020 do 5. 5. 2020 ve výši 197,55 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 20 117 Kč ve výši 10 % ročně od 6. 5. 2020 do 26. 5. 2020 ve výši 117,35 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 19 417 Kč ve výši 10 % ročně od 27. 5. 2020 do 17. 7. 2020 ve výši 280,47 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 18 717 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 7. 2020 do 16. 9. 2020 ve výši 317,15 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 18 217 Kč ve výši 10 % ročně od 17. 9. 2020 do 15. 10. 2020 ve výši 146,75 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 17 717 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 10. 2020 do 12. 11. 2020 ve výši 137,80 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 17 317 Kč ve výši 10 % ročně od 13. 11. 2020 do 14. 12. 2020 ve výši 153,93 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 16 817 Kč ve výši 10 % ročně od 15. 12. 2020 do 14. 1. 2021 ve výši 144,81 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 16 317 Kč ve výši 10 % ročně od 15. 1. 2021 do 5. 3. 2021 ve výši 226,63 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 15 917 Kč ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2021 do 16. 4. 2021 ve výši 185,70 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 15 617 Kč ve výši 10 % ročně od 17. 4. 2021 do zaplacení, pohledávku ve výši 8 502 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 27. 9. 2019 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 18 106,54 Kč od 27. 9. 2019 do 26. 5. 2020 ve výši 8 884,08 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 18 019,80 Kč od 27. 5. 2020 do 17. 7. 2020 ve výši 1 891,76 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 17 319,80 Kč od 18. 7. 2020 do 16. 9. 2020 ve výši 2 133,17 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 16 819,80 Kč od 17. 9. 2020 do 15. 10. 2020 ve výši 984,84 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 16 319,80 Kč od 16. 10. 2020 do 12. 11. 2020 ve výši 922,60 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 15 919,80 Kč od 13. 11. 2020 do 14. 12. 2020 ve výši 1 028,48 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 15 419,80 Kč od 15. 12. 2020 do 14. 1. 2021 ve výši 965,03 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 14 919,80 Kč od 15. 1. 2021 do 5. 3. 2021 ve výši 1 5060 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 14 519,80 Kč od 6. 3. 2021 do 16. 4. 2021 ve výši 1 231,44 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,93 % p.a. z částky 14 219,80 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 27. 9. 2019 dosáhne částky 73 094 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 18. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 24 119 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 8. 8. 2018 úvěr ve výši 19 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1 269 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 108,81 % ročně. Žalobkyně v žalobě specifikovala jednotlivé platby, které žalovaný učinil na úhradu úvěru, a to v celkové částce 19 990 Kč. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje smluvní pokutu za splátky [číslo] ve výši celkem 998 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 25. 9. 2019 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou dosud nezaplacená jistina ve výši 14 219,80 Kč a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny. V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 8 502 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 75,93 % ročně z dlužné jistiny od 27. 9. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, že žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; - z výpisu záznamů registru SOLUS z 8. 8. 2018, že žalovaný neměl v tomto registru žádný záznam; - z výpisu z nebankovního registru klientských informací z 8. 8. 2018, že žalovaný měl uvedeno skóre 247 (nízké body, vyšší riziko); - z prohlášení klientů, že dne 8. 8. 2018 žalovaný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že se seznámil se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědom, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že němá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku; - z oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 12. 2017, že od ledna [rok] byl žalovanému vyplácen starobní důchod ve výši [částka] měsíčně; - z hodnocení klienta, že ke dni 8. 8. 2018 měl žalovaný příjem [částka] - [anonymizováno], jeho výdaje činily 4 510 Kč měsíčně; - z předsmluvního formuláře, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 8. 8. 2018 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - ze smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 8. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 60 912 Kč ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 269 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 108,81 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; - z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně přípisem ze dne 10. 8. 2018 oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření; - ze splátkového kalendáře, že žalovanému bylo v souvislosti se smlouvou o úvěru [číslo] předepsáno 58 měsíčních splátek po 1 269 Kč; - z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal ve výši 19 000 Kč dne 9. 8. 2018; - z výzev k zaplacení ze dne 22. 8 2019 a 23. 9. 2019 a z dodejky soud zjistil, že žalovaný byl dopisy ze dne 22. 8. 2019 a 23. 9. 2019 vyzván k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru; - z oznámení ze dne 25. 9. 2019, že dopisem ze dne 25. 9. 2019 oznámila žalobkyně žalovanému, že vzhledem k jeho prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ho k úhradě dlužné částky v celkové výši 22 917 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 18 106,54 Kč, z úroku ve výši 3 413,26 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 998 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč; - z karty klienta, že žalovaný uhradil prvních 10 splátek ve výši 1 269 Kč, vždy po splatnosti, následně uhradil nižší splátky, dohromady uhradil částku 19 990 Kč; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky 15 617 Kč dopisem ze dne 28. 4. 2021, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy.

4. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci relevantní skutková zjištění.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 8. 8. 2018 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ke dni 8. 8. 2018 měl žalovaný příjem [částka] - důchod, jeho výdaje činily 4 510 Kč měsíčně. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací z 8. 8. 2018, že žalovaný měl uvedeno skóre 247 (nízké body, vyšší riziko) a žalovaný neměla v registru SOLUS žádný záznam. Účastníci uzavřeli dne 8. 8. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 60 912 Kč ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 269 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 108,81 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 19 000 Kč dne 9. 8. 2018. Žalovaný úvěr nesplácel řádně, proto byl dopisy ze dne 22. 8. 2019 a 23. 9. 2019 vyzván k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 25. 9. 2019 oznámila žalobkyně žalovanému, že vzhledem k jeho prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ho k úhradě dlužné částky v celkové výši 22 917 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 18 106,54 Kč, z úroku ve výši 3 413,26 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 998 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 28. 4. 2021.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

12. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

16. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

19. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

20. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

21. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovaný po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni splatit předmětný dluh. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.

22. Dále soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 108,81 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru pak by bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení požadovaného úroku ve výši 75,93 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,16 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více než trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

23. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 108,81 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 108,81 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 75,93 % ročně). Navíc soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

24. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

25. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla. I přes výše uvedené závěry však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

26. Soud tedy učinil závěr, že žalobkyně již nebyla ochuzena o žádnou částku (žalovanému předala částku 19 000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 19 990 Kč), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Protože však žalovaný žalobkyni uhradil již částku vyšší, než je původní poskytnutá jistina, soud žalobu žalobkyně zamítl. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně úspěšný byl v tomto řízení žalovaný, který měl ve věci plný úspěch a kterému žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.