18 C 240/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro doručování: adresa žalované o 83 779 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobkyně, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 66 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 930 Kč ve výši 10 % ročně od 23. 11. 2019 do zaplacení, pohledávku ve výši 16 849,82 Kč a úrok ve výši 95,9 % ročně z částky 48 155,75 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 259 660 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 1. 9. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 83 779 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 3. 5. 2017 úvěr ve výši 55 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 4 508 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 151,59 % ročně. Žalobkyně v žalobě specifikovala jednotlivé platby, které žalovaná učinila na úhradu úvěru, a to v celkové částce 76 139 Kč. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že žalovaná zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje smluvní pokutu za splátky [číslo] ve výši celkem 3 992 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 21. 11. 2019 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou dosud nezaplacená jistina ve výši 48 155,75 Kč a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny. V důsledku prodlení žalované dále vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 3 400 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 59 538,91 Kč počínaje dnem 23. 11. 2019 k datu sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 16 849,82 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 95,9 % ročně z dlužné jistiny od 23. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že je pravdou, že uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru a že žalobkyni nesplatila veškeré platby. Pokud žalobkyně v žalobě uvádí jednotlivé splátky, které byly uhrazeny, tyto částky uhradila, nerozporuje výši částek, které žalobkyně uvádí jako uhrazené.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, že žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; - z výpisu záznamů registru SOLUS z 3. 5. 2017, že žalovaná neměla v tomto registru žádný záznam; - z výpisu z nebankovního registru klientských informací z 3. 5. 2017, že žalovaná neměla uvedeno skóre; - z prohlášení klientů, že dne 3. 5. 2017 žalovaná mimo jiné stvrdila svým podpisem, že se seznámila se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že němá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku; - z pracovní smlouvy ze dne [datum] a ze mzdového výměru, že žalovaná pracovala jako dělník lakovny ve [právnická osoba] s pracovním poměrem na dobu určitou do [datum]; - z výplatních pásek žalované, že v únoru 2017 činil příjem žalované 20 730 Kč čistého, v březnu 2017 činil 33 409 Kč čistého; - z výpisu z účtu žalované, že jí byla od zaměstnavatele připsána v březnu 2017 částka 19 694 Kč a v dubnu 2017 částka 32 491 Kč; - z hodnocení klienta, že ke dni 3. 5. 2017 měla žalovaný příjem 26 569 Kč ze zaměstnání, její výdaje činily 11 436 Kč měsíčně, byla zaměstnána u firmy [právnická osoba] na dobu určitou; - z předsmluvního formuláře, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 3. 5. 2017 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - ze smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 3. 5. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 55 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 216 384 Kč ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 508 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 151,59 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; - z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně přípisem ze dne 5. 5. 2017 oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření; - ze splátkového kalendáře, že žalované bylo v souvislosti se smlouvou o úvěru [číslo] předepsáno 48 měsíčních splátek po 4 508 Kč; - z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaná úvěr čerpala ve výši 55 000 Kč dne 4. 5. 2017; - z výzev k zaplacení ze dne 18. 11. 2019, 17. 9. 2019, 18. 10. 2019, 18. 7. 2019, 18. 10. 2018, 17. 9. 2018, 17. 1. 2019 a 17. 1. 2018 a z dodejky soud zjistil, že žalovaná byla dopisy ze dne 18. 11. 2019, 17. 9. 2019, 18. 10. 2019, 18. 7. 2019, 18. 10. 2018, 17. 9. 2018, 17. 1. 2019 a 17. 1. 2018 vyzvána k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru; - ze žádostí žalované o odklad splátek včetně příloh a z potvrzení o odkladu splátek a nového splátkového kalendáře ze dne 23. 8. 2017 a 11. 2. 2019, že žalobkyně umožnil žalované odklad splátek; - z oznámení ze dne 21. 11. 2019, že dopisem ze dne 21. 11. 2019 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 66 930 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 48 155,75 Kč, z úroku ve výši 11 383,16 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 3 992 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 400 Kč; - z karty klienta, že žalovaná uhradila 27 splátek, vždy po splatnosti; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky 66 930 Kč dopisem ze dne 12. 8. 2020, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy.

4. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci relevantní skutková zjištění.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 3. 5. 2017 standardní informace o spotřebitelském úvěru. K datu 3. 5. 2017 měla žalovaný příjem 26 569 Kč ze zaměstnání, její výdaje činily 11 436 Kč měsíčně, byla zaměstnána u firmy [právnická osoba] na dobu určitou. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací z 3. 5. 2017 žalovaná neměla uvedeno skóre a žalovaná neměla v registru SOLUS žádný záznam. Účastníci uzavřeli dne 3. 5. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 55 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 216 384 Kč ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 508 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 151,59 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 55 000 Kč dne 4. 5. 2017. Žalovaná úvěr nesplácela řádně, proto byla dopisy ze dne 18. 11. 2019, 17. 9. 2019, 18. 10. 2019, 18. 7. 2019, 18. 10. 2018, 17. 9. 2018, 17. 1. 2019 a 17. 1. 2018 vyzvána k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 21. 11. 2019 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zespaltnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 66 930 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 48 155,75 Kč, z úroku ve výši 11 383,16 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 3 992 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 400 Kč. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 12. 8. 2020.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

12. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

16. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

19. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

20. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

21. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů.

22. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 151,59 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru pak by bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení požadovaného úroku ve výši 95,9 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,85 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř čtyřnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

23. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 151,59 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 151,59 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 95,9 % ročně). Navíc soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

24. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

25. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Žalovaná však potvrdila, že žalobkyni uhradila celkem částku 76 139 Kč tak, jak to v žalobě tvrdí žalobkyně. Soud tedy učinil závěr, že tuto částku žalovaná započítává na vzájemné plnění. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí, tj. částky 48 155,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně 12. 8. 2020 do zaplacení (tj. 48 155,75 Kč a 2 110,94 Kč), což je však částka menší, než kterou žalovaná žalobkyni na bezdůvodném obohacení uhradila. Z tohoto důvodu soud žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně úspěšná byla v tomto řízení žalovaná, která měla ve věci plný úspěch a které žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.