18 C 359/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 131 252 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 39 733,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 733,79 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba žalobkyně, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 70 004,21 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 109 738 Kč ve výši 8,05 % ročně od 6. 12. 2017 do 11. 11. 2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 004,21 Kč ve výši 10 % ročně od 12. 11. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 21 514 Kč a úrok ve výši 98,32 % ročně z částky 43 863,01 Kč od 6. 12. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 188 596 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 18. 11. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 131 252 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 29. 2. 2016 úvěr ve výši 44 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 42 měsíčních splátkách po 3 742 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 157,28 % ročně. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že žalovaná zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje smluvní pokutu za splátky [číslo] ve výši celkem 1 570 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 4. 12. 2017 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina ve výši 44 000 Kč a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 108 168,79 Kč počínaje dnem 6. 12. 2017 k datu sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 21 514 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 98,32 % ročně z dlužné jistiny od 6. 12. 2017 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak že, je pravdou, že smlouvu o úvěru s žalobkyní uzavřela, při podpisu to bylo velice rychlé, paní, která s ní sepisovala smlouvu, jí předkládala jednu stránku za druhou a hlavně jí řekla, že budu přeplácet, ale asi částku 20 000 Kč, ale ne tolik, kolik nyní žalobkyně požaduje. Pak také byla v insolvenci, ale ta byla následně zrušena. Pokud žalobkyně ve svém návrhu uvádí, že na poskytnutý úvěr byly uhrazeny pouze částky 3 780 Kč, 398,37 Kč a 87,84 Kč, tak je to možné, nemá už doklady k tomu, aby doložila, kolik přesně na poskytnutý úvěr uhradila. V případě, že žalobě bude vyhověno, nechť je jí umožněno uhradit žalovanou částku ve splátkách, maximálně ve výši 1 000 Kč měsíčně, neboť v současné době je na mateřské dovolené a pobírá pouze hmotnou nouzi.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, že žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; - ze smlouvy o úvěru a smluvního ujednání o revolvingovém úvěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 29. 2. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 44 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 157 164 Kč v 42 měsíčních splátkách ve výši 3 742 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 157,28 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. VII. úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované; - z výpisu z nebankovního registru klientských informací z 29. 2. 2016, že žalovaná měla skóre 16; - z výpisu záznamů registru SOLUS z 4. 3. 2016, že žalovaná neměla v tomto registru žádný záznam; - z předsmluvního formuláře, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 29. 2. 2016 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - z hodnocení klienta, že ke dni 29. 2. 2016 měla žalovaná příjem 14 700 Kč ze zaměstnání, její výdaje činily 9 800 Kč měsíčně, byla zaměstnána u firmy [právnická osoba]; - z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance, že žalovaná měla za 1/ 2016 příjem ve výši 13 172 Kč; - z výplatní pásky žalované, že v lednu 2016 činil příjem žalované 14 691 Kč čistého; - z prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího, že dne 29. 2. 2016 žalovaná mimo jiné stvrdila svým podpisem, že se seznámila se všemi informacemi podle zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že němá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku; - z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně přípisem ze dne 8. 3. 2016 oznámila žalované, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření; - ze splátkového kalendáře, že žalované bylo v souvislosti se smlouvou o úvěru [číslo] předepsáno 42 měsíčních splátek po 3 742 Kč; - z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaná úvěr čerpala ve výši 44 000 Kč dne 7. 3. 2016; - z výzev k zaplacení ze dne 22. 6. 2016 a 4. 12. 2017 a z dodejky soud zjistil, že žalovaná byla dopisy ze dne 22. 6. 2016 a 4. 12. 2017 vyzvána k zaplacení dlužných splátek [číslo] – [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru; - z oznámení ze dne 4. 12. 2017, že dopisem ze dne 4. 12. 2017 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k jeho prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zespaltnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 109 738 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 43 863,01 Kč, z úroku ve výši 64 305,78 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 1 570 Kč; - z karty klienta, že žalovaná uhradila řádně pouze první splátku; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky 109 738 Kč dopisem ze dne 27. 10. 2020, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy Výzva byla odeslána dne 27. 10. 2020.

4. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci relevantní skutková zjištění.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 29. 2. 2016 standardní informace o spotřebitelském úvěru. K datu 29. 2. 2016 měla žalovaná příjem 14 700 Kč ze zaměstnání, její výdaje činily 9 800 Kč měsíčně, byla zaměstnána u firmy [právnická osoba] Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací z 29. 2. 2016 měla žalovaná skóre 6 a žalovaná neměla v registru SOLUS žádný záznam. Účastníci uzavřeli dne 29. 2. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 44 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 157 164 Kč v 42 měsíčních splátkách ve výši 3 742 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 157,28 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. VII. úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 44 000 Kč dne 7. 3. 2016. Žalovaná úvěr nesplácela, proto byla dopisy ze dne 22. 6. 2016 a 4. 12. 2017 vyzvána k zaplacení dlužných splátek [číslo] – [číslo ] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 4. 12. 2017 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zespaltnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 109 738 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 43 863,01 Kč, z úroku ve výši 64 305,78 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 1 570 Kč. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 27. 10. 2020.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

12. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

16. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/ 2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

19. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

20. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

21. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů.

22. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 157,28 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru pak by bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení požadovaného úroku ve výši 98,32 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 11,25 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř čtyřnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

23. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 157,28 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 157,28 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 98,32 % ročně). Navíc soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

24. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

25. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Žalovaná uvedla, že splatila částky 3 780 Kč, 398,37 Kč a 87,84 Kč. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení v řízení požadované části původní jistiny po odečtení těchto plateb žalované, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě části původně poskytnuté jistiny úvěru, na kterou byly započteny platby žalované, tj. částky 39 733,79 Kč (43 863,01 Kč mínus 3 780 Kč, 398,37 Kč a 87,84 Kč) se zákonným úrokem z prodlení. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Již z rozdílu částek, které byly žalobkyni přisouzeny a které naopak zamítnuty, je zřejmé, že převážně úspěšnou v tomto řízení byla žalovaná, která se však náhrady nákladů řízení výslovně vzdala, resp. jí žádné nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Lhůtu k plnění určil soud vzhledem k finanční situaci žalované v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně co se týče výroku I. rozsudku. Vzhledem k tomu, že při takto stanovené výši měsíční splátky dojde k úhradě předmětného dluhu včetně příslušenství ve lhůtě přiměřené lhůtě k plnění dle ust. § 160 odst. 1, věta za středníkem o.s.ř., neshledal soud důvody ke stanovení nižších splátek. Žalovanou nebyly tvrzeny a v řízení nebyly dle názoru soudu zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovit lhůtu k plnění delší a stanovením delší lhůty k plnění (a tedy nižší výše měsíční splátky) by tedy byla dle názoru soudu žalovaná (dlužník předmětné pohledávky) vůči žalobkyni (věřiteli předmětné pohledávky) neúměrně zvýhodněna, kdy je třeba uvést, že při úvaze o stanovení délky lhůty k plnění dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. nelze bez dalšího (např. existence jiných mimořádných okolností) hledisku majetkových poměrů žalované (dlužníka) podřazovat hlediska další (právo žalobkyně – věřitele na plnění v přiměřené lhůtě). K ochraně žalobkyně jako věřitele soud umožnil placení ve splátkách pod ztrátou výhody splátek, tj. žalobkyně může při nezaplacení kterékoli splátky vyzvat žalovanou k zaplacení celého dluhu, čímž se tento stane splatným.