19 C 25/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Jiřím Zatloukalem ve věci žalobkyně: Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, nar. Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč s tím, že je uvedenou povinnost oprávněna splnit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni daného kalendářního měsíce až do zaplacení, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23 000 Kč od 19. 4. 2016 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 23 000 Kč od 18. 2. 2015 do zaplacení, zamítá.

III. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 19. 4. 2016 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 19. 4. 2016 do zaplacení, zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., IČO IČO, uzavřela s žalovanou dne 18. 2. 2015 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě jí poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, kdy tvrdila, že si od žalované vyžádala informace k výši měsíčního příjmu, jejím závazkům, že provedla lustraci žalované ve svém interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a centrální evidenci exekucí. Na základě uvedených postupů nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupkyně žalobkyně dne 25. 10. 2023. Žalobkyně pak soudu doručila několik dalších podání, ze kterých soud dovodil, že jednak vzala částečně žalobu zpět co do částky 2 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaná v roce 2020 provedla celkem 3 splátky na svůj dluh v celkové výši 2 000 Kč a jednak se domáhala eventuálně, pro případ, že by soud měl za to, že nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované, částky 25 000 Kč s příslušenstvím od 30. 10. 2023. Dále pak soud dovodil, že se žalobkyně domáhala změny žaloby ohledně příslušenství a tuto změnu u jednání soudu dne 1. 3. 2024 připustil.

2. Žalovaná se k žalobě u jednání soudu vyjádřila tak, že je připravena uhradit zbytek jistiny a požádala o umožnění plnit ve splátkách z důvodu její finanční situace. Uvedla, že je v evidenci ÚP, její celkový příjem jsou dávky v celkové výši 14 000 Kč, bydlí sama v nájemním bytě s náklady 9 500 Kč měsíčně a žalobkyni splácí už jeden závazek ve splátkách 800 Kč. Se splátkami jí pomůžou děti.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 2. 2015, č. hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že byl ujednán úrok ve výši 2 407 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 803 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 6 250 Kč. Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku 45 458 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 247 Kč; - z předžalobní výzvy s podacím lístkem soud zjistil, že dne 26. 2. 2020 byla právní předchůdkyní žalobkyně (společností právnická osoba) vyhotovena předžalobní výzva a vyrozumění o postoupení pohledávky, písemnost byla žalované odeslána stejného dne; - z předžalobní výzvy soud zjistil, že dne 24. 10. 2023 byla žalobkyní vyhotovena předžalobní výzva a vyrozumění o postoupení pohledávky, nebylo prokázáno ani odeslání výzvy; - ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba. postoupila pohledávku za žalovanou společnosti právnická osoba; - ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou ze dne 9. 6. 2021 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni; - z přehledu příchozích plateb ze dne 8. 2. 2024 soud zjistil, že žalovaná uhradila na předmětný úvěr právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 2 000 Kč; - z e-mailové komunikace soud zjistil, že žalobkyně odeslala žalované e-mail s označením předžalobní výzva a připojeným souborem, žalovaná odpověděla, že vůbec neví, o co se jedná. Ostatní důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl, když skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů.

4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 18. 2. 2015 na základě úvěrové smlouvy č. hodnota úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že ujednány byly celkové poplatky za poskytnutí úvěru ve výši 20 458 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku celkem 2 000 Kč. Žalobkyně sice tvrdila, že bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalované, nicméně k prokázaní tohoto tvrzení nepředložila žádné důkazy, a to jak k tomu, že by provedla lustrace v databázích a rejstřících, tak k příjmům a výdajům žalované. Dne 24. 10. 2023 byla vyhotovena předžalobaní výzva žalované, nebylo prokázáno ani její odeslání.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „ZSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.

9. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.

14. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 588 o. z.). Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalované a označení důkazů k jejich prokázání. V dané situaci soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění své zákonné povinnosti dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., a předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z.

15. Současně je zde dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 588 o. z., neboť ujednání o výši úroků je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné absolutně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je odporující dobrým mravům úrok téměř čtyřnásobně přesahující horní hranici obvyklé úrokové míry. S ohledem na výše citovanou judikaturu je dle soudu nutné ujednání o souhrnném poplatku ve výši 20 458 Kč u úvěru ve výši 25 000 Kč, posoudit jako ujednání zjevně rozporné s dobrými mravy a smlouvu jako absolutně neplatnou.

16. Soud rovněž vyslovuje podivení nad tím, že zastoupená žalobkyně není schopna provést, ani přes opakované výzvy soudu, řádnou dispozici s žalobou a jasně a určitě konkretizovat, čeho se vlastně domáhá. Soud se tak musel opakovaně pokoušet o výklad úkonů prováděných žalobkyní, případně k některým vůbec nepřihlížel, i s ohledem na to, že se řádně předvolaná žalobkyně z jednání soudu omluvila a nemohla tak být u jednání soudu vyzvána k řádné specifikaci a vyjasnění svých úkonů. Dospěl tak k závěru, že žalobkyně rozšířila žalobu o zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 23 000 Kč od 18. 2. 2015 do 18. 4. 2016 a toto rozšíření připustil. Dále řízení zastavil co do částky 2 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 19. 4. 2016 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 19. 4. 2016 do zaplacení, když dovodil, že v této části vzala žalobkyně svou žalobu zpět. Toto zpětvzetí procesně zavinila žalobkyně, když o tom, že žalovaná v roce 2020 provedla na úvěr splátky ve výši 2 000 Kč měla vědět a pokud toto nevěděla, jde to pouze k její tíži, byť se pokoušela tvrdit něco jiného. V neposlední řadě soud, v souladu s § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel k úkonu, kterým se žalobkyně domáhala, aby „pro případ, že by zdejší soud posoudil posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako nedostatečné, má v takovém případě žalobce nárok na částku ve výši 25 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, a pro tento případě bere žalobce svůj návrh částečně zpět, a to v úroku a zákonném úroku z prodlení a nadále požaduje zaplacení:“ učiněném v podání ze dne 15. 2. 2024. Jedná se o podmíněný úkon, ke kterým soud nepřihlíží. Rovněž se nejedná o eventuální petit (žalobní návrh), pokud tak mělo být myšleno podání žalobkyně ze dne 27. 2. 2024, když eventuálním petitem není možné požadovat plnění stejného druhu (peníze). Z uvedených důvodů soud k tomuto úkonu žalobkyně nepřihlížel. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133 k tomu soud uvádí, že jednak se týká úvěru, který byl spotřebitelem zcela uhrazen, tedy jiného případu, než v této věci a jednak, že je překonáno rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22.

17. Plnění poskytnuté žalované je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku celkem 25 000 Kč. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem 2 000 Kč. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě zbývající části poskytnuté jistiny ve výši 23 000 Kč. Pokud jde o příslušenství jistiny, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni daného kalendářního měsíce až do zaplacení, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, když soud zohlednil tvrzenou finanční situaci žalované a takto stanovená výše splátek je zcela adekvátní a akceptovatelná.

18. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úhradu úroků, nákladů, smluvních pokut apod. Dále rovněž nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny – odůvodnění viz bod 17. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to za situace, kdy byla žalovaná procesně úspěšnějším účastníkem řízení při zohlednění požadovaného příslušenství (viz např. nález Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 2717/08), nicméně žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala a soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.