19 C 274/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Jiřím Zatloukalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , nar. Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 12 424,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 424,73 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 424,73 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 424,73 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, ., která pohledávku nabyla od původní věřitelky společnosti , právnická osoba, . Původní věřitelka poskytla žalovanému dne 5. 9. 2023 částku 13 910 Kč na základě smlouvy o úvěru. Žalovaný na tuto částku uhradil toliko 1 485,27 Kč. Dne 6. 2. 2025 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně a její zástupce se z jednání soudu omluvili, žalovaný se k jednání soudu dne 27. 11. 2025 bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu.Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

4. Ze zprávy , Anonymizováno, . bylo zjištěno, že účet číslo , č. účtu, patřil žalovanému a dne 5. 9. 2023 byla na tento účet připsána částka 13 910 Kč.

5. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 5. 9. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 5. 9. 2023 zaslala na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 13 910 Kč.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , VOP, standardních informací o spotřebitelském úvěru, čestného prohlášení a vysvětlení k posouzení smlouvy bylo zjištěno, že v ní je jako klient uveden žalovaný s tím, že úvěrový limit činí 13 910 Kč. Celková částka k úhradě měla být ve výši 64 798,58 Kč s RPSN 4678,99 %. Přiloženo bylo, mimo jiné, čestné prohlášení žalovaného, který uvedl čistý měsíční příjem ve výši 32 000 Kč, měsíční výdaje 4 000 Kč, splátky dalších úvěru 4 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou společnosti , právnická osoba, .

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 3. 2025 s přílohou bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností , právnická osoba, . žalobkyni.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy ze dne 2. 6. 2025 s podacím lístkem bylo zjištěno, že tohoto dne bylo žalovanému odesláno oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva.

10. Ostatní důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl, když skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů.Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

11. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 5. 9. 2023 částku 13 910 Kč s tím, že žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 64 798,58 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem 1 485,27 Kč. Žalobkyně získala pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva byly žalovanému zaslány dne 2. 6. 2025. Žalobkyně neprokázala prověření úvěruschopnosti žalovaného, když v tomto směru nepředložila ničeho k prokázání svých tvrzení.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.

22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, k prokázání tohoto svého tvrzení však předložila pouze čestné prohlášení žalovaného ohledně jeho příjmu a výdajů, které však nebyly nijak doloženy. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného a označení důkazů k jejich prokázání. V dané situaci soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z.

23. Plnění poskytnuté žalovanému je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 13 910 Kč. Žalovaný uhradil částku 1 485,27 Kč. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě neuhrazené části jistiny ve výši 12 424,73 Kč. Pokud jde o příslušenství jistiny, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.

24. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyni nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny – odůvodnění viz bod 22. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byl v řízení téměř zcela procesně úspěšná (až na příslušenství), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady dle vyhl. č. 254/2015 Sb., za 2 úkony, a to za výzvu k plnění a sepis žaloby dle § 1 odst. 3 písm. a), ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky a náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Náhradu odměny za zastupování advokátem soud žalobkyni nepřiznal pro jejich neúčelnost s ohledem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 585/17, ze dne 10. 4. 2018, (odst. 22 nálezu), ze kterého vyplývá, že je-li účastníkem řízení obchodní společnost, jejíž podnikatelská činnost spočívá ve vymáhání pohledávek, je zřejmé, že by taková právnická osoba měla sama disponovat příslušným aparátem pro správu svých pohledávek. Jestliže je tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se účastník nechává zastoupit právním zástupcem, který je nadto jeho nepřímým vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávky spojené. Žalobkyně sama v žalobě uvádí, že je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je kolektivní investování spočívající zejména v investicích do nákupu portfolií pohledávek od bankovních a nebankovních subjektů. Žalobkyně u zdejšího soudu pravidelně uplatňuje odkoupené pohledávky a lze konstatovat, že její podání mají převážně formulářový charakter, lišící se jen žalovanou částkou a osobou žalovaného (například ve věcech sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, kde byla podána žaloba identického znění). Zástupce žalobkyně je pak, dle výpisu z evidence skutečných majitelů, skutečným majitelem žalobkyně. Soud proto uzavírá, že uplatňování nákladů za právní zastoupení lze v tomto případě označit za zneužití práva na náhradu nákladů řízení, když podání žaloby si žalobkyně byla jednoznačně schopna obstarat sama, neboť jejím předmětem podnikání je právě vymáhání pohledávek. Částku 1 200 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. jako obecnou třídenní.