19 C 306/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Jiřím Zatloukalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , nar. Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 73 996,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 996,11 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 73 996,11 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 862 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 73 996,11 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi žalobkyní a společností , jméno FO, . (dříve , jméno FO, Původní věřitelka poskytl žalovanému během měsíce února 2024 částku celkem 50 000 Kč na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 6. 2. 2024. Tento úvěr měl být uhrazen nejpozději do 15. 6. 2024. Žalovaný tuto částku spolu s úroky neuhradil. Dne 11. 7. 2024 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k podané žalobě se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně s její zástupce se z jednání soudu omluvili, žalovaný se k jednání soudu dne 21. 1. 2025 bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu.Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

4. Ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 20. 12. 2024 bylo zjištěno, že účet číslo , č. účtu, patřil žalovanému a v měsíci únoru 2024 na něj byly připsány příchozí platby pod VS , var. symbol, jejichž výše v součtu činí 50 000 Kč.

5. Ze specifikace půjčky bylo zjištěno, že žalovaný požádal o půjčku, která byla vedena pod číslem , hodnota, s referenčním číslem , hodnota, ve výši 10 000 Kč od společnosti , Anonymizováno, a vyplacena dne 29. 2. 20246. Z úvěrové smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru a standardních podmínek úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že v ní je jako klient uveden žalovaný s tím, že výše úvěru činí 50 000 Kč s RPSN 299,98 %. Celková částka k úhradě měla být ve výši 89 798.69 Kč.

7. Z platební informace, přehledu plateb a potvrzení o platbě bylo zjištěno, že žalovanému byla v únoru 2024 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně odeslán celkem částka 50 000 Kč konkrétně takto. Dne 6. 2. 2024 částka 4 000 Kč, dne 7. 2. 2024 částka 4 000 Kč, dne 8. 2. 2024 částka 2 000 Kč, dne 9. 2. 2024 částka 2 000 Kč, dne 12. 2. 2024 částka 2 x 2 000 Kč, dne 15. 2. 2024 částka 2 000 Kč, dne 16. 2. 2024 částka 2 000 Kč, dne 19. 2. 2024 částka 2 000 Kč a 4 000 Kč, dne 20. 2. 2024 částka 2 x 2 000 Kč, dne 23. 2. 2024 částka 4 000 Kč, dne 27. 2. 2024 částka 6 000 Kč a dne 29. 2. 2024 částka 10 000 Kč. Ke dni 15. 6. 2024 vyčíslila právní předchůdkyně žalobkyně celkovou dlužnou částku na 74 398,71 Kč.

8. Ze smlouvy o pokračující koupi a postoupení pohledávek s přílohou a dodatkem č. , hodnota, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy ze dne 11. 7. 2024 s podacím lístkem bylo zjištěno, že tohoto dne bylo žalovanému odesláno oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva.

10. Ostatní důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl, když skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů.Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

11. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému během měsíce února 2024 na základě úvěrové smlouvy částku celkem 50 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal jej hradit v minimálních splátkách ve výši 13 % z nesplaceného úvěru s tím, že celkově měl zaplatit částku 89 798,69 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil nic. Žalobkyně neprokázala prověření úvěruschopnosti žalovaného, když v tomto směru nepředložila ničeho k prokázání svých tvrzení. Žalovanému byla dne 11. 7. 2024 odeslána předžalobní výzva a oznámení o postoupení pohledávky.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.

22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, k prokázání tohoto svého tvrzení však nepředložila ničeho. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného a označení důkazů k jejich prokázání. V dané situaci soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z.

23. Plnění poskytnuté žalovanému je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 50 000 Kč. Žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě neuhrazené jistiny ve výši 50 000 Kč. Pokud jde o příslušenství jistiny, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.

24. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úhradu úroků, nákladů, smluvních pokut apod. Dále rovněž nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny – odůvodnění viz bod 23. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

25. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud se při posouzení míry úspěchu a neúspěchu účastníků řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle jehož závěrů je při posouzení náhrady nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. třeba vzít v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tedy i též stran příslušenství pohledávky, a nikoliv jen žalobou uplatněné částky jistiny, s tím, že v případě úroků z prodlení, jsou-li požadovány od určitého data až do zaplacení, se vezme v úvahu jejich výše ke dni vyhlášení rozhodnutí. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném částky ve výši 73 996,11 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 73 996,11 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, celkem ke dni vyhlášení rozsudku dne 21. 1. 2025 činilo příslušenství částku 6 578,56 Kč. Předmětem sporu tak celkem byla částka ve výši 80 574,67 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky ve výši 50 000 Kč, neboť v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.) a neúspěšná co do částky ve výši 30 574,67 Kč (výrok II.). Úspěch žalobkyně tak činí 62,1 %, úspěch žalovaného pak činí zbylých 37.9 %. Rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a žalovaného pak činí 24,2 %.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byl v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady dle vyhl. č. 254/2015 Sb., za 2 úkony po 300 Kč, a to za výzvu k plnění a sepis žaloby dle § 1 odst. 3 písm. a), ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky a náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 960 Kč. Náhradu odměny za zastupování advokátem soud žalobkyni nepřiznal pro jejich neúčelnost s ohledem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 585/17, ze dne 10. 4. 2018, (odst. 22 nálezu), ze kterého vyplývá, že je-li účastníkem řízení obchodní společnost, jejíž podnikatelská činnost spočívá ve vymáhání pohledávek, je zřejmé, že by taková právnická osoba měla sama disponovat příslušným aparátem pro správu svých pohledávek. Jestliže je tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se účastník nechává zastoupit právním zástupcem, který je nadto jeho nepřímým vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávky spojené. Žalobkyně sama v žalobě uvádí, že je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je kolektivní investování spočívající zejména v investicích do nákupu portfolií pohledávek od bankovních a nebankovních subjektů. Žalobkyně u zdejšího soudu pravidelně uplatňuje odkoupené pohledávky a lze konstatovat, že její podání mají převážně formulářový charakter, lišící se jen žalovanou částkou a osobou žalovaného (například ve věcech sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, atd.). Zástupce žalobkyně je pak, dle výpisu z evidence skutečných majitelů, skutečným majitelem žalobkyně. Soud proto uzavírá, že uplatňování nákladů za právní zastoupení lze v tomto případě označit za zneužití práva na náhradu nákladů řízení, když podání žaloby si žalobkyně byla jednoznačně schopna obstarat sama, neboť jejím předmětem podnikání je právě vymáhání pohledávek. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí částku 3 560 Kč. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů řízení v rozsahu 24.2 % pk tvoří částku 862 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu k plnění soud určil jako obecnou třídenní podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.