20 C 149/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 5 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč s úrokem ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 13. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 29. 12. 2018 do 23. 4. 2020, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 533,44 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 7 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 13. 12. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit do 28. 12. 2018 spolu s úrokem ve výši 36 % ročně. Žalovaný úvěr ve lhůtě splatnosti nevrátil. Pro případ nevrácení úvěru ve lhůtě splatnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení smluvní pokuty od 29. 12. 2018 do dne podání žaloby, tj. smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 9. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 13. 12. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit do 28. 12. 2018 spolu s úrokem ve výši 36 % ročně. Pro případ nevrácení úvěru ve lhůtě splatnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny. Věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě potvrzení o výši pracovního příjmu, ze kterého se podává, že žalovaný je zaměstnaný u [anonymizována dvě slova] [obec] s průměrným měsíčním čistým příjmem ve výši 20 266 Kč. Žalovaný úvěr ve lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 9. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 4. 2020, který byl odeslán doporučeně, jelikož žalovaný nebyl při doručování výzvy zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 21. 4. 2020. Dopisem ze dne 25. 9. 2020 odeslaným doporučeně byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

6. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

17. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

19. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

20. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

21. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, když k důkazu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo předloženo pouze potvrzení o výši pracovního příjmu. Sama žalobkyně uvedla, že výdaje žalovaného byly ověřeny s využitím průměrných nákladů průměrného klienta, tedy odhadem. Věřitel tedy řádně neprověřil měsíční výdaje žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti vrátit. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

22. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

23. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 5 000 Kč. Žalovaný byl poprvé žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 4. 2020, které bylo žalovanému odesláno doporučeně a jelikož žalovaný nebyl při doručování výzvy zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 21. 4. 2020. Tento den se tak zásilka dostala do sféry žalovaného, který si ji již následující den, tj. 22. 4. 2020 mohl vyzvednout, splatnost dluhu tak nastala 23. 4. 2020 a ode dne 24. 4. 2020 je žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení. Soud tedy uložil žalovanému žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, když jeho výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

24. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu, když čistý procesní úspěch žalobkyně činí 33,34 % předmětu řízení a v této části pak má žalobkyně jako více procesně úspěšný účastník nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta ve výši 400 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby po 200 Kč a paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 2 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby). Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí částku 1 600 Kč, 33,34 % z této částky je pak 533,44 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 533,44 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.