20 C 184/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 8 403 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 763 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 763 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 640 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 982,20 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 606,57 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 911,49 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 911,49 Kč od 21. 1. 2020 do 15. 2. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 148,49 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 8 403 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovaným dne 26. 10. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 4 640 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 799 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 889 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 952 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 10 640 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 45 týdenních splátkách ve výši 237 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 6. 9. 2018. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 2 237 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 4 911,49 Kč, dlužný poplatek ve výši 3 491,51 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 982,20 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 7. 9. 2018 do 20. 1. 2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 606,57 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 14. 9. 2018 do 20. 1. 2020 a dále úrok ve výši 29 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané věci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje rozsudek podle ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. zkrácenou verzi odůvodnění.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 26. 10. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 4 640 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 799 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 889 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 952 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 10 640 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 45 týdenních splátkách ve výši 237 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Žalovaný při posouzení úvěruschopnosti uvedl v zákaznické kartě, že je svobodný, žije s rodiči, má základní vzdělání, má pravidelný měsíční příjem ve výši 14 260 Kč, kdy 12 000 Kč jsou další čisté příjmy domácnosti. Žalovaný uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet na základě předložené pracovní smlouvy a třech výplatních pásek. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 2 237 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 11. 5. 2020 podaným na poštu dne 12. 5. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

6. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle ust. § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

8. Podle ust. § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

9. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

15. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

17. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

19. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

20. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně, když v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni řádně postoupena na základě předložené smlouvy o postoupení pohledávky, žalobkyně tak je v řízení aktivně věcně legitimována.

21. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

22. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

23. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě věřitel neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů, když dle zákaznické karty zjistil a ověřil pravidelné měsíční příjmy žalovaného ze zaměstnání ve výši 14 260 Kč měsíčně, pokud se týká dalších čistých příjmů domácnosti žalovaného ve výši 12 000 Kč, pak není zřejmé, o jaké příjmy se jedná a jak byl ověřen jejich zdroj. Nicméně především nebyly řádně ověřeny pravidelné výdaje žalovaného, když v zákaznické kartě jsou uvedeny pouze odhadované měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč, jejich výše však není nijak osvědčena. Za situace, kdy věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru.

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

25. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč ponížené o platby žalovaného ve výši 2 237 Kč. Žalobkyně tak má nárok na zaplacení částky 3 763 Kč. Soud tedy uložil žalovanému žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, když jeho výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

26. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 8 403 Kč, žalobě pak bylo vyhověno co do celkové částky 3 763 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem tak byl žalovaný a měl by tedy nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.