20 C 221/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 8 701 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 200 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 501 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 863,73 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 148,56 Kč, s úrokem ve výši 20,98 % ročně z částky 7 060,24 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 060,24 Kč od 30. 11. 2019 do 27. 12. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 860,24 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 8 701 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovanou dne 2. 3. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutý úvěr částku 6 501 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 001 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 300 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 17 501 Kč se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 43 týdenních splátkách ve výši 407 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 2. 1. 2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila pouze částku 8 800 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 7 060,24 Kč, dlužný poplatek ve výši 1 640,76 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 863,73 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 20,98 % ročně z dlužné jistiny od 3. 1. 2018 do 29. 11. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 148,56 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny od 10. 1. 2018 do 29. 11. 2019 a dále úrok ve výši 20,98 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporovala.

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané věci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje rozsudek podle ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. zkrácenou verzi odůvodnění.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 2. 3. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutý úvěr částku 6 501 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 001 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 300 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 17 501 Kč se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 43 týdenních splátkách ve výši 407 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 2. 1. 2018. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Žalovaná při posouzení úvěruschopnosti uvedla v zákaznické kartě, že je svobodná, má základní vzdělání, žije v nájmu, má pravidelný měsíční příjem ve výši 12 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalované úvěr splácet pouze na základě předložené pracovní smlouvy a výplatní pásky. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila pouze částku 8 800 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, kde byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 8 701 Kč bez příslušenství žalobkyni jakožto novému věřiteli, dopis byl podán na poštu dne 13. 12. 2019. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 30. 4. 2020 podaným na poštu dne 1. 5. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

6. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

16. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

19. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

20. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

21. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně, když v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni řádně postoupena na základě předložené smlouvy o postoupení pohledávky, žalobkyně tak je v řízení aktivně věcně legitimována.

22. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

23. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

24. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě věřitel neposoudil úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů, když dle zákaznické karty zjistil a ověřil pravidelné měsíční příjmy žalované ze zaměstnání ve výši 12 000 Kč. Nicméně nebyly řádně ověřeny pravidelné výdaje žalované, když v zákaznické kartě jsou uvedeny pouze měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč, jejich výše však není nijak osvědčena, přičemž z údajů uvedených žalovanou je zřejmé, že musí mít přinejmenším výdaje na nájemné, když uvedla, že bydlí v nájmu. Za situace, kdy věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalované, nemohl být schopen posoudit schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru.

25. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

26. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

27. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 11 000 Kč ponížené o platby žalované ve výši 8 800 Kč. Žalobkyně tak má nárok na zaplacení částky 2 200 Kč. Soud tedy uložil žalované žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, když jeho výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

28. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 8 701 Kč, žalobě pak bylo vyhověno co do celkové částky 2 200 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem tak byla žalovaná a měla by tedy nárok na náhradu nákladů řízení, žalované však žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.