20 C 290/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 15 160 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 280 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 880 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 930,89 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 747,68 Kč, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 11 674,96 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 674,96 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 394,96 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 15 160 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 16. 1. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku úrok ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 58 týdenních splátkách ve výši 360 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil pouze částku 5 720 Kč. Zbývá tak uhradit částku 15 160 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 11 674,96 Kč a z poplatku ve výši 3 485,04 Kč. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení, který vypočetla za období od 6. 3. 2018 do 29. 11. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o půjčce, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 16. 1. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 8 880 Kč sestávající z úroku ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, z odměny za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 58 týdenních splátkách ve výši 360 Kč.

5. Ze zákaznické karty, že právní předchůdce žalobkyně prověřil úvěruschopnost žalovaného na základě nájemní smlouvy, SIPO, výpisu ze živnostenského rejstříku a daňového přiznání. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že bydlí v nájmu, kdy měsíční výdaje na bydlení jsou ve výši 9 300 Kč, má jedno nezaopatřené dítě, na které platí výživné ve výši 1 500 Kč, celkové měsíční výdaje žalovaného jsou ve výši 19 800 Kč, žalovaný pracuje jako OSVČ, měsíční příjmy žalovaného jsou ve výši 31 500 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, z přílohy ke smlouvě, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byly pohledávky za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce postoupeny na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, ve kterém byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalovanému odeslán doporučeně dne 13. 12. 2019.

7. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 3. 9. 2020 a z podacího lístku, že žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 3. 9. 2021 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

8. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

9. Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 16. 1. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 8 880 Kč sestávající z úroku ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, z odměny za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 58 týdenních splátkách ve výši 360 Kč. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 5 720 Kč. Právní předchůdce žalobkyně prověřil úvěruschopnost žalovaného na základě nájemní smlouvy, SIPO, výpisu ze živnostenského rejstříku a daňového přiznání. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že bydlí v nájmu, kdy měsíční výdaje na bydlení jsou ve výši 9 300 Kč, má jedno nezaopatřené dítě, na které platí výživné ve výši 1 500 Kč, celkové měsíční výdaje žalovaného jsou ve výši 19 800 Kč, žalovaný pracuje jako OSVČ, měsíční příjmy žalovaného jsou ve výši 31 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byly pohledávky za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce postoupeny na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, ve kterém byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalovanému odeslán doporučeně dne 13. 12. 2019. Žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 3. 9. 2021 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

12. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

13. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

18. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

22. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

23. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

24. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když z dokumentů předložených žalovaným zjistil, že žalovaný má měsíční příjem z pracovní činnosti ve výši 31 500 Kč a prověřil rovněž tvrzené měsíční výdaje žalovaného.

25. Soud se dále zabýval platností smlouvy o zápůjčce, kdy dospěl k závěru, že ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru je nutno posoudit jako ujednání o úroku, byť je tato částka ve smlouvě o zápůjčce rozepsána do třech samostatných položek a to jako úrok, poplatek a hotovostní inkaso splátek. Soud konstatuje, že věřitel se tímto způsobem pouze snaží zkreslit skutečnou výši úroků, kterou za poskytnutí zápůjčky de facto požaduje. Soud tak má za to, že skutečně sjednaným úrokem není pouze částka 1 680 Kč, ale i další jednorázové poplatky ve smlouvě uvedené, tj. celkem částka 8 880 Kč. V daném případě byly tedy celkové náklady úvěru sjednány ve výši 8 880 Kč, byly–li peněžní prostředky poskytnuty na dobu 58 týdnů, pak ročně se jedná o cca 66,34 % poskytnuté částky 12 000 Kč. Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 10,33 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že právní předchůdce žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]).

26. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o celkových nákladech úvěru uzavřít. Smlouvu o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednané zápůjčky nárok nemá.

27. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení poskytnuté jistiny, od které je třeba odečíst to, co bylo žalovaným na dluh zaplaceno, v daném případě tedy částku 5 720 Kč. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží částku 6 280 Kč (12 000 Kč – 5 720 Kč). Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky 6 280 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data, od kterého byl k zaplacení této částky prokazatelně žalobkyní vyzván poprvé, tj. od data uvedeného v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019. Žalovanému byla v tomto oznámení poskytnuta lhůta 10 dnů od obdržení dopisu, oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno doporučeně dne 13. 12. 2019, za obvyklého běhu událostí bylo oznámení žalovanému doručeno následující den, tj. 14. 12. 2019 a splatnost pohledávky tak nastala 30. 12. 2019, když poslední den 10-ti denní lhůty připadl na svátek dne 24. 12. 2019. Ode dne následujícího, tj. od 31. 12. 2019 je tedy žalovaný s plněním svého dluhu v prodlení. Soud tedy uložil žalovanému žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, když jeho výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

28. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta.

29. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaný by jakožto převážně procesně úspěšný účastník řízení měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.