20 C 299/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 800 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci až do úplného zaplacení, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 28. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 17 510 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 23. 2. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že měl splácet každý měsíc nejpozději do 24. dne v měsíci úrok přirostlý za minulé období. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, proto byl úvěr ke dni 27. 6. 2024 zesplatněn. Žalobkyni vznikl v důsledku prodlení žalovaného i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 Kč od 28. 6. 2024 do 14. 6. 2025, tj. částky 3 510 Kč. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 10 000 Kč, dlužný úrok ve výši 4 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 3 510 Kč.

2. Žalovaný nárok žalobkyně uznal a požádal o možnost splácet dlužnou částku splátkami ve výši 800 Kč měsíčně. Žalovaný se k jednání soudu dne 26. 1. 2026 bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.

3. Žalobkyně se z jednání nařízeného na den 26. 1. 2026 omluvila.

4. Soud učinil z provedených důkazů, a to ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 2. 2024, z výpisu z účtu, z kopie OP a ŘP, z detailu úhrady z účtu, z potvrzení o provedené platbě, zprávy , právnická osoba, ., karty zaměstnance, z podacího lístku a z předžalobní výzvy následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 2. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, kdy žalovaný vyčerpal celkem částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet každý měsíc vždy do 24. dne v měsíci úrok ve výši 40 % měsíčně přirostlý za uplynulé období, jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. V čl. 6.2 smlouvy se účastníci dohodli, že v případě prodlení žalovaného po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatným celý dluh. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 14. 6. 2025 k úhradě žalované částky před podáním žaloby. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z účtu žalovaného vedeného u , právnická osoba, . za období ledna 2023 a března 2023, kdy z těchto výpisů vyplývá mimo jiné, že žalovaný je ve zkoumaném období v permanentním záporném zůstatku na účtu a uzavírá smlouvy o úvěru i s jinými subjekty např. se společností , právnická osoba, . a vícekrát je zde uvedeno půjčka.

6. Z dopisu ze dne 24. 6. 2024 označeném jako zesplatnění spotřebitelského úvěru soud žádná skutková zjištění neučinil, neboť ze samotného dopisu není zřejmé, zda vůbec a kdy byl žalovanému odeslán.

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

9. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

10. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

11. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

12. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Podle ust. § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.

16. Podle ust. § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

17. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když k posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze výpis z účtu žalovaného, ze kterého navíc vyplynulo, že žalovaný je na svém účtu neustále v záporném zůstatku a uzavírá další smlouvy o úvěru a zápůjčkách s nebankovními subjekty. Tyto informace měly být pro žalobkyni varovným signálem a měla v daném případě mnohem důkladněji zkoumat pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného a výši dalších závazků.

20. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

21. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021).

22. O lhůtě k plnění ve výroku I. rozsudku soud rozhodl dle ust. § 160 odst. 1, věta za středníkem o. s. ř., když uložil žalovanému zaplatit dlužnou částku ve splátkách ve výši 800 Kč měsíčně, když žalovaný požádal o možnost hradit dluh ve splátkách s tím, že uvedl, že má další půjčky, hradí 12 000 Kč nájem, je zaměstnán u , Anonymizováno, , adresa, s příjmem 38 000 Kč měsíčně. Soud má za to, že osobní poměry žalovaného odůvodňují způsob plnění uložené povinnosti ve splátkách po 800 Kč, když takto bude dluh uhrazen v přiměřené době cca 13 měsíců, přičemž za takovou dobu bývá považována běžně doba 12, v odůvodněných případech max. 24 měsíců. Takto stanovený způsob plnění uložené povinnosti nebude dle názoru soudu znamenat neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Z těchto důvodů soud uložil žalovanému splnit dluh (jistina) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 800 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek.

23. Jelikož z neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni žádné další nároky neplynou, byla žaloba ve zbývajícím rozsahu z důvodů již výše uvedených zamítnuta.Nad rámec výše uvedeného soud sděluje, že přes uznání žalovaného nevydal rozsudek pro uznání, jelikož konstatuje, že existují dva případy, kdy i za situace uznání nároku nelze vydat rozsudek pro uznání a to tehdy, když to nepřipouští povaha věci, nebo vydaný rozsudek pro uznání by byl rozporu s právními předpisy (hmotným právem). Ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. totiž odkazuje nejen na prvý, ale i na druhý odstavec § 99 o. s. ř.; dle jeho prvé věty (za středníkem) soud smír neschválí, jestliže ten je v rozporu s právními předpisy. Soud se proto při zkoumání existence podmínek pro vydání rozsudku pro uznání musí zabývat (kromě podmínek stanovených v § 153a odst. 1 o. s. ř.) tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno nejen povahou věci, ale ani případným rozporem s právními předpisy kogentní povahy (či jejich případným obcházením) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97). V daném případě se žalobkyně domáhá zaplacení peněžité částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, která byla shledána neplatnou (viz výše) a proto rozsudek pro uznání nemohl vydat.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobě bylo vyhověno co do částky 10 000 Kč, žaloba pak byla zamítnuta co do celkové částky 10 780 Kč (částka 10 510 Kč + zákonný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 28. 6. 2024 do 26. 1. 2026, tj. částka 3 270 Kč). Více procesně úspěšným účastníkem řízení tak byl žalovaný a měl by tedy nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.