20 C 305/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro 52 789 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 3 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 588 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení a úrok ve výši 40,91 % ročně z částky 35 518,15 Kč od 21. 4. 2021 do 14. 5. 2021 zastavuje.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 49 201,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 386 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení a úrok ve výši 35 % ročně z částky 35 518,15 Kč od 21. 4. 2021 do 14. 5. 2021, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 35 518,15 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 21. 4. 2021 dosáhne částky 153 849 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12 777,60 Kč k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 52 789 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 26. 6. 2019 úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 671 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši 108,77 % ročně. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, když uhradila pouze částku 48 078 Kč. V čl. 6 smlouvy si účastníci sjednali, že žalovaná zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje smluvní pokutu za splátky č. 19 a 20 ve výši celkem 998 Kč. V bodu 6.2 smlouvy si dále účastníci ujednali, že v případě prodlení žalované se splácením úvěru má žalobkyně právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni tak vzniklo toto právo u splátek č. 17, 18, 19 a 20. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 19. 4. 2021 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 42 176,60 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 8 815,62 Kč. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení úroku ve výši 75,91 % ročně z dlužné jistiny od 20. 6. 2020 do zaplacení.

2. Žalobkyně vzala podáním ze dne 20. 2. 2022 doplněným u jednání dne 4. 3. 2022 žalobu zpět co do částky 3 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 588 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení a dále co do úroku ve výši 40,91 % ročně z částky 35 518,15 Kč od 21. 4. 2021 do 14. 5. 2021, soud tedy v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

3. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že namítá neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru, a to z následujících důvodů: žalobce nesplnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované, jak žalobci jako poskytovateli úvěru ukládá ust. § 86 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tedy úvěr poskytnutý v rozporu s uvedeným ustanovením zakládá dle ust. § 87 neplatnost smlouvy o úvěru, čehož se žalovaná výslovně dovolává. Žalovaná pak k tomu dodává, že povšechná a obecná tvrzení žalobce obsažená v žalobě (ohledně splnění tohoto základního zákonného požadavku) nemohou, s ohledem na judikaturu k uvedené problematice, jako dostatečná obstát. Věřitel by měl dle konstantní judikatury při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získává z jiných dostupných zdrojů při respektování principu přiměřenosti a v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti. Povinností věřitele je nahlédnout i do databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele, pokud lze usuzovat, že již byl nebo stále je v jiném úvěrovém vztahu. Žalovaná konstatuje, že žalobce tuto svou povinnost nesplnil, když zejména nezjistil si dostatečné a další informace o jejích příjmech a nevzal do úvahy nízkou výši tvrzeného příjmu žalované, což je na úrovni minimální mzdy, a tedy již samo o sobě signalizující zhoršenou finanční situaci a výdělkové možnosti žalované. Žalobce tak měl povinnost zjišťovat skutečné příjmy za delší období, právě s ohledem na posouzení reálnosti dlouhodobého splácení (i s ohledem na délku trvání úvěru). Žalobce rovněž zcela pominul riziko výpadku příjmu, a při absenci úspor žalované důsledky dopadu na její schopnost úvěr splácet. Žalovaná má dále za to, že si žalobce nevyžádal a neanalyzoval transakce na bankovním účtu žalované za účelem zjištění jak její skutečné příjmové, tak zejména výdajové stránky, neprovedl dostatečnou lustraci jiných závazků žalované, dostatečně a individuálně nezjistil výdaje žalované. Pokud žalobce tvrdí, že vycházel ze zákonem stanovené částky životního minima, pak lze konstatovat, že taková úvaha popírá jak shora uvedenou judikaturu, tak samotný princip posuzování úvěruschopnosti, neboť by při tomto výkladu stačil prostý numerický součet životního minima a splátek závazků, oproti výši příjmu spotřebitele. Takový výklad je však zjevně neudržitelný. Žalobce nezohlednil skutečnost, že žalovaná již měla u žalobce dříve spotřebitelský úvěr, který nesplácela, a jehož zůstatek pak žalobce tzv. přeúvěroval úvěrem [číslo] ze dne 31. 1. 2019 Smlouva je dále neplatná pro nepřiměřenost výše protiplnění - smluvního úroku, který žalobce za poskytnutý úvěr vůči žalované požaduje. Žalovaná má za to, že požadovaný úrok ve výši 108,77 % ročně je vysoko nad přiměřenou výší úroků, kterou lze ještě označit jako souladnou s dobrými mravy, a to i s ohledem na dlouhou dobu splácení úvěru (4 roky). Jak tedy vyplývá ze smlouvy, žalovaná by v případě řádného splácení (nad rámec poskytnuté jistiny ve výši 40 000 Kč) zaplatila na úrocích částku 88 208 Kč, což žalovaná považuje za ujednání, které je neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, a činí tak neplatnou i celou smlouvu o úvěru. Žalovaná rovněž upozorňuje na ustanovení § 1810 a násl. Občanského zákoníku, týkající se zvýšené ochrany spotřebitele, podle kterých jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a rovněž se nepřihlíží k nepřiměřeným ujednáním. S ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru jsou neplatná i ujednání týkající se povinnosti žalované platit úroky, smluvní pokuty, či paušalizované náhrady škody. Žalovaná je tak toliko povinována (z titulu bezdůvodného obohacení) vrátit žalobci částku, kterou skutečně od žalobce obdržela, nicméně tato částka je výrazně nižší než částka, kterou žalovaná již žalobci skutečně zaplatila, žalovaná však tento svůj nárok vůči žalobci prozatím neuplatňuje formou vzájemného návrhu. S ohledem na výše uvedené proto žalovaná navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného ČNB, že žalobkyně má od 11. 5. 2018 povolení k činnosti poskytování spotřebitelského úvěru.

6. Z předsmluvního formuláře, že žalované byly dne 26. 6. 2019 poskytnuty žalobkyní standardní informace o spotřebitelském úvěru.

7. Z hodnocení klienta ze dne 26. 6. 2019, z prohlášení klienta ze dne 27. 1. 2020, z výpisu z nebankovního registru klientských informací, z výpisu záznamů registru [příjmení], z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a z potvrzení o provedení platby, že žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě výpisu z registru [příjmení], na základě výpisu z NRKI, na základě potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a potvrzení o provedení platby. V registru [příjmení] žalovaná neměla žádný záznam, v NRKI bylo žalované přiřazeno skóre 342, což znamená menší riziko, lepší segment klientů. Žalovaná byla v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnána u [právnická osoba] s průměrným měsíčním příjmem ve výši 14 328 Kč. V prohlášení klienta žalovaná mimo jiné stvrdila svým podpisem, že se seznámila se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku. V listině„ hodnocení klienta“ žalovaná uvedla, že má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 14 328 Kč, výdaje počítané jako životní minimum ve výši 3 410 Kč, výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a výdaje na splátky úvěru u žalobkyně ve výši 1 967 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů a má středoškolské vzdělání s maturitou.

8. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, z oznámení o schválení úvěru a z dodejky, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 26. 6. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni částku 128 208 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 2 671 Kč, když ve splátce je zahrnuta splátka jistiny a splátka úroku s úrokovou sazbou ve výši 108,77 % ročně. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 2019.

9. Z dokladu o vyplacení úvěru, že úvěr ve výši 40 000 Kč žalovaná čerpala dne 26. 6. 2019.

10. Z karty klienta, že žalovaná na úvěr zaplatila 18 splátek po 2 671 Kč, tedy celkem částku 48 078 Kč.

11. Z výzev k zaplacení ze dne 16. 3. 2021, 13. 4. 2021 a z oznámení o zesplatnění ze dne 19. 4. 2021, že žalovaná byla žalobkyní upomínána o zaplacení dlužných splátek, dopisem ze dne 19. 4. 2021 oznámila žalobkyně žalované, že v důsledku prodlení s úhradou splátky úvěru delší než 65 dnů došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

12. Z předžalobní výzvy a z podacího archu, že dopisem ze dne 27. 10. 2021 podaným na poštu dne 27. 10. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

13. Z podstatného obsahu spisu OS [obec] sp. zn. [spisová značka], že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který ve výroku I. nabyl právní moci dne 27. 1. 2022 a ve výroku II. dne 1. 2. 2022 byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 24 985 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 985 Kč ve výši 8,25 % ročně od 18. 2. 2021 do zaplacení, částku 4 046,09 Kč, úrok ve výši 33,2% p. a. z částky 21 526,34 Kč od 18. 2. 2021 do 13. 3. 2021, úrok ve výši 8,25 % p. a. z částky 21 526,34 Kč od 14. 3. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 18. 2. 2021 dosáhne částky 113 299 Kč. Žalobkyně se zaplacení shora uvedené částky domáhala na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 2019, na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 24 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 967 Kč. Ze spisu dále vyplývá, že žalovaná na svůj dluh uhradila řádně 21 splátek, když poslední splátka byla uhrazena dne 13. 11. 2020.

14. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

15. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 26. 6. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni částku 128 208 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 2 671 Kč, když ve splátce je zahrnuta splátka jistiny a splátka úroku s úrokovou sazbou ve výši 108,77 % ročně. Žalovaná na úvěr zaplatila 18 splátek po 2 671 Kč, tedy celkem částku 48 078 Kč.

16. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě výpisu z registru [příjmení], na základě výpisu z NRKI, na základě potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a potvrzení o provedení platby. V registru [příjmení] žalovaná neměla žádný záznam, v NRKI bylo žalované přiřazeno skóre 342, což znamená menší riziko, lepší segment klientů. Žalovaná byla v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnána u [právnická osoba] s průměrným měsíčním příjmem ve výši 14 328 Kč. V prohlášení klienta žalovaná mimo jiné stvrdila svým podpisem, že se seznámila se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědoma, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku. V listině„ hodnocení klienta“ žalovaná uvedla, že má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 14 328 Kč, výdaje počítané jako životní minimum ve výši 3 410 Kč, výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a výdaje na splátky úvěru u žalobkyně ve výši 1 967 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů a má středoškolské vzdělání s maturitou.

17. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

19. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

20. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

21. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

22. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

23. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

24. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

28. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

29. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

30. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů, když ověřila měsíční příjmy žalované na základě potvrzení o výši pracovního příjmu a výpisů z účtu. Pokud se týká měsíčních výdajů, pak je sice pravdou, že žalobkyně měla zpozornět při zjištění, že žalovaná u ní již jeden úvěr v lednu čerpala, nicméně dle spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. [spisová značka] žalovaná první úvěr u žalobkyně řádně splácela až do listopadu 2020, přičemž předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena v červnu 2019. V této době tedy ještě žalobkyni nemohlo být známo, že první úvěr nebude žalovanou od prosince 2020 splácen. Žalobkyně pak splátky úvěru zohlednila v měsíčních výdajích žalované. Pokud žalovaná uvedla náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně a současně uvedla, že bydlí u rodičů, pak lze tuto částku považovat za věrohodnou, byť nebyla žalobkyní blíže ověřena. Pokud však žalovaná bydlí u rodičů a na bydlení jim nějakou formou přispívá, pak tuto skutečnost ani více ověřit nelze. Soud má tedy za to, že žalobkyně posoudila v daném případě úvěruschopnost žalované dostatečně.

31. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 108,77 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,27 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

32. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. [obec] C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků, smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného z neplatně sjednaného úvěru nárok nemá.

33. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení poskytnuté jistiny, od které je třeba odečíst to, co bylo žalovanou na úvěr zaplaceno, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Žalovaná na úvěr uhradila částku 48 078 Kč, tedy více, než jí bylo žalobkyní poskytnuto. Z tohoto důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť bezdůvodné obohacení na straně žalované, které nastalo plněním žalobkyně, aniž by tu byl platný závazek, již netrvá. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované.

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná byla procesně plně úspěšným účastníkem a žalobkyně tak má povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení. Náklady žalované tvoří odměna advokáta ve výši 9 660 Kč (tj. za 3 úkony právní služby – převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účastna n jednání dne 4. 3. 2022 – dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 220 Kč za jeden úkon právní služby), dále paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalované ve výši 3 x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH z výše uvedených náhrad (vyjma soudního poplatku) v celkové výši 2 217,60 Kč, neboť právní zástupce žalované je plátcem DPH. Žalobkyně je tedy povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení celkovou částku 12 777,60 Kč, a to v obecné třídenní pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).