20 C 383/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 7 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 300 Kč od 27. 2. 2019 do 23. 4. 2020, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 9 300 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne 25. 1. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 26. 2. 2019 spolu s poplatkem ve výši 1 300 Kč. Žalovaný dluh ve lhůtě splatnosti nezaplatil, a proto mu vznikla rovněž povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 000 Kč za písemné upomínky. Předmětem žaloby je jistina ve výši 4 000 Kč, poplatek ve výši 1 300 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. <b>4. Na základě provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:</b> 5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 25. 1. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 26. 2. 2019 spolu s poplatkem ve výši 1 300 Kč. V čl. 2 smlouvy se účastníci dohodli, že v případě prodlení žalovaného s vrácením zápůjčky je žalovaný povinen nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného vznikly, a to 500 Kč za písemnou výzvu k úhradě. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 20. 4. 2020 a z podacího lístku soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 20. 4. 2020 podaným na poštu dne 20. 4. 2020 k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude podána žaloba. Žalobkyně prověřila úvěryschopnost žalovaného dotazem na aktuální zaměstnání žalovaného a výši příjmu, přičemž z předložených výpisů z účtu vyplynulo, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba] s čistou mzdou ve výši 10 772 Kč v listopadu 2019, ve výši 8 057 Kč v prosinci 2019 a ve výši 11 868 Kč v lednu 2020.

6. Z upomínek – pokus o smír soud žádná skutková zjištění neučinil.

7. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

9. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

10. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

11. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

18. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

21. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů, když k důkazu o posouzení úvěruschopnosti předložila pouze výpisy z účtu žalovaného prokazující výši měsíční mzdy žalovaného, žalobkyně však nijak nedoložila, že se zabývala i otázkou výdajů žalovaného a způsobem plnění dosavadních dluhů žalovaného, když sice tvrdla, že lustrovala žalovaného v CEE a dotazem na pohledávky po splatnosti, avšak toto své tvrzení žádnými důkazy neprokázala. Soud pak konstatuje, že takovéto posouzení úvěruschopnosti nepovažuje za dostačující, když bez znalosti pravidelných měsíčních výdajů žalovaného nelze řádně vyhodnotit, zda žalovaný bude schopen úvěr splácet. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

22. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání smluvní pokuty ani poplatků za upomínky. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 4 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data, od kterého byl k zaplacení této částky vyzván žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalovanému odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 20. 4. 2020 a dle ust. § 573 o. z. se tak má za to, že došla třetí pracovní den po odeslání, v daném případě tedy 23. 4. 2020. Ode dne následujícího, tj. od 24. 4. 2020 je tedy žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

23. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již shora uvedených zamítnuta.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalovaný byl v tomto sporu převážně úspěšný, když žaloba byla co do částky 5 300 Kč s příslušenstvím zamítnuta, avšak žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.