20 C 392/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 70 912 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53 999,07 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53 999,07 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 913,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 954,64 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 53 999,07 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 12. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 53 999,07 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 98,66 % ročně z částky 53 999,07 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 476 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 70 912 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 20. 6. 2019 úvěr ve výši 55 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 42 měsíčních splátkách po 4 692 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 158,1 % ročně. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje smluvní pokutu za splátku č. 9 ve výši 499 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 24. 5. 2020 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 67 254,71 Kč. V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 67 254,71 Kč počínaje dnem 1. 11. 2020 k datu sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 2 959 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 98,66 % ročně z dlužné jistiny od 26. 5. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud tak v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Z hodnocení klienta ze dne 20. 6. 2019, že k tomuto dni měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem z pracovního poměru na dobu určitou ve výši 11 778 Kč, celkové měsíční výdaje ve výši 4 410 Kč a zůstávala mu tak rezerva ve výši 6 368 Kč. Žalovaný žil u rodičů, ukončené vzdělání má středoškolské s maturitou.

5. Z potvrzení zaměstnavatele a z výplatní pásky, že žalovaný byl zaměstnán u firmy [právnická osoba] s měsíčním příjmem ve výši 11 778 Kč, v dubnu 2019 mu byla vyplacena čistá mzda ve výši 13 529 Kč.

6. Z prohlášení klientů, že dne 20. 6. 2019, že žalovaný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že se seznámil se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědom, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku.

7. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 30. 5. 2019, že žalovaný má skóre 307, což znamená vyšší riziko při poskytování úvěrů.

8. Z výpisu záznamů registru SOLUS ze dne 20. 6. 2019, že žalovaný neměl v tomto registru žádný záznam.

9. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, z oznámení o schválení úvěru a ze splátkového kalendáře, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 6. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 197 064 Kč ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4 692 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 158,21 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru a z karty klienta, že úvěr ve výši 55 000 Kč žalovaný čerpal dne 20. 6. 2019, žalovaný na úvěr uhradil pouze prvních pět splátek ve výši 4 692 Kč.

11. Ze žádosti o odklad splátek, z oznámení o odkladu splátek a z upraveného splátkového kalendáře, že žalovaný požádal žalobkyni o doklad splátek úvěru z důvodu změny zaměstnání, žádosti žalovaného bylo vyhověno přípisem ze dne 17. 1. 2020, kdy byl žalovanému zaslán nový splátkový kalendář.

12. Z výzvy k zaplacení ze dne 20. 4. 2020, z oznámení o zesplatnění a z dodejky, že upomínkou ze dne 20. 4. 2020 byl žalovaný upozorněn, že je v prodlení s úhradou splátek č. 9 splatnou dne 20. 3. 2020 a č. 10 splatnou dne 20. 4. 2020 a vyzván k zaplacení těchto splátek s tím, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 24. 5. 2020 bylo žalovanému oznámeno, že tímto dnem došlo k zesplatnění celého úvěru a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dlužné částky v celkové výši 67 953 Kč.

13. Z předžalobní výzvy a z podacího archu, že dopisem ze dne 25. 11. 2020 podaným na poštu dne 26. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

14. Z ostatních provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění relevantní pro rozhodnutí v dané věci.

15. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

16. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 6. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 197 064 Kč ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4 692 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 158,21 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný na úvěr uhradil pouze prvních pět splátek ve výši 4 692 Kč. Upomínkou ze dne 20. 4. 2020 byl žalovaný upozorněn, že je v prodlení s úhradou splátek č. 9 splatnou dne 20. 3. 2020 a č. 10 splatnou dne 20. 4. 2020 a vyzván k zaplacení těchto splátek s tím, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 24. 5. 2020 bylo žalovanému oznámeno, že tímto dnem došlo k zesplatnění celého úvěru a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dlužné částky v celkové výši 67 953 Kč. Dopisem ze dne 25. 11. 2020 podaným na poštu dne 26. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

17. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

19. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

20. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

21. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

22. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

23. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

24. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

26. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

27. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

30. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

31. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

32. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů.

33. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 158,1 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru pak by bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení požadovaného úroku ve výši 98,66 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,41 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

34. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 158, 1 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 158,1 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 98,66 % ročně). Navíc soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

35. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

36. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě původně poskytnuté jistiny úvěru, tj. částky 53 999,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data, od kterého byl k zaplacení této částky vyzván žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalovanému odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 26. 11. 2020 a dle ust. § 573 o. z. se tak má za to, že došla třetí pracovní den po odeslání, v daném případě tedy 1. 12. 2020. Ode dne následujícího, tj. od 2. 12. 2020 je tedy žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

37. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již shora uvedených zamítnuta.

38. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 123 908,20 Kč. Žaloba pak byla zamítnuta co do celkové částky 68 079,09 Kč a žalobě bylo vyhověno co do celkové částky 55 829,86 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem tak byl žalovaný a měl by tedy nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.