20 C 4/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 38 839,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 008 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 731,94 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 228,94 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 29 790,94 Kč od 27. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 790,94 Kč s příslušenstvím, dále částky 900 Kč jakožto poplatků za upomínky a částky 9 049 Kč jakožto smluvní pokuty s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 6. 2021 úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč vždy k 14. dni v měsíci počínaje dnem 14. 7. 2021, když úrok byl sjednán ve výši 111,33 % ročně. Žalovaný uhradil řádně dne 14. 7. 2021 první splátku ve výši 2 992 Kč, která byla započtena ve výši 2 782,94 Kč na úrok a ve výši 209,06 Kč na jistinu. Počínaje dnem 15. 8. 2021 se žalovaný dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek. Jelikož žalovaný přes upomínku ze dne 19. 8. 2021 dlužnou splátku neuhradil, došlo dle ust. čl. VI. odst. 1 smluvních podmínek nejpozději dne 26. 1. 2022 k zesplatnění úvěru a žalovanému vznikla povinnost uhradit celou dlužnou jistinu ve výši 29 790,94 Kč. Žalobkyně se dále domáhá úhrady smluvního úroku ve výši 111,33 % ročně z částky 29 790,94 Kč od 15. 8. 2021 do 26. 1. 2022, tj. částky 17 228,94 Kč. Podle čl. VI. odst. 2 smluvních podmínek se žalobkyně domáhá poplatků za dvě upomínky po 450 Kč, tedy částky 900 Kč. Dle čl. VI. odst. 3 smluvních podmínek má žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou splátky a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky po zesplatnění úvěru. Žalobkyně se tedy domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou č. 2 a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 29 790,94 Kč od 27. 1. 2022 do dne sepsání žaloby, tj. do 9. 11. 2022, tedy částky 8 550 Kč, celkem tedy požaduje žalobkyně na smluvní pokutě částku 9 049 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 6. 2021, ze smluvních podmínek, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze seznamu splátek, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník a spotřebitel uzavřeli dne 14. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr vrátit ve 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč splatných vždy k 14. dni v měsíci počínaje dnem 14. 7. 2021, žalovaný se tedy zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 89 760 Kč. Účastníci si ujednali zápůjční úrokovou sazbu ve výši 111,33 % ročně. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly smluvní podmínky a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, které žalovaný rovněž podepsal.

5. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady, že žalovanému byla žalobkyní dne 17. 6. 2021 poskytnuta částka 30 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet].

6. Z lustrace z centrální evidence exekucí, že proti žalovanému nebyla vedena žádná exekuce.

7. Z bankovního a nebankovního registru klientských informací, že žalovaný žádal dne 14. 2. 2021 a 20. 5. 2021 o úvěr, kdy jeho žádosti byly odmítnuty. Žalovaný od roku 2013 využíval debetní kartu.

8. Z výplatní pásky, že žalovaný měl v dubnu 2021 čistou mzdu ve výši 30 138 Kč.

9. Z výpisu z insolvenčního rejstříku, že proti žalovanému bylo u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], které skončilo dne 28. 4. 2020 usnesením o vzetí na vědomí splnění oddlužení a o osvobození dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek.

10. Z výzvy ke splnění ze dne 22. 2. 2022 a z podacího archu, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 22. 2. 2022 odeslaným doporučeně dne 25. 2. 2022 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby do 14 dnů ode dne předání dopisu k poštovní přepravě.

11. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne 19. 1. 2023, že v červnu 2021 byla u neúčelových úvěrů ve výši do 49 000 Kč úroková sazba 12,9 % - 16,9 % ročně.

12. Ze zprávy [právnická osoba], že obvyklá úroková sazba u úvěrů ve výši 30 000 Kč poskytovaných v červnu 2021 bez sjednaného účelu na 30 měsíců činila 12,7 % ročně.

13. Ze zprávy [obec] spořitelny, a. s., že obvyklá roční úroková sazba u úvěrů poskytovaných v červnu 2021 bez sjednaného účelu ve výši 30 000 Kč činila 16,49 %.

14. Z upomínek č. I., II. a III. a z oznámení o zesplatnění ze dne 31. 1. 2022 soud žádná relevantní skutková zjištění neučinil, neboť ze samotných výzev není zřejmé, zda vůbec a kdy byly žalovanému odeslány.

15. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

16. Žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník a spotřebitel uzavřeli dne 14. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr vrátit ve 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč splatných vždy k 14. dni v měsíci počínaje dnem 14. 7. 2021, žalovaný se tedy zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 89 760 Kč. Účastníci si ujednali zápůjční úrokovou sazbu ve výši 111,33 % ročně. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly smluvní podmínky a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, které žalovaný rovněž podepsal. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě lustrace z centrální evidence exekucí, z bankovního a nebankovního registru klientských informací a z jedné výplatní pásky. Z těchto údajů zjistila, že proti žalovanému nebyla vedena žádná exekuce, že žalovaný žádal dne 14. 2. 2021 a 20. 5. 2021 o úvěr, kdy jeho žádosti byly odmítnuty, že žalovaný od roku 2013 využíval debetní kartu a že měl v dubnu 2021 čistou mzdu ve výši 30 138 Kč. Proti žalovanému bylo u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], které skončilo dne 28. 4. 2020 usnesením o vzetí na vědomí splnění oddlužení a o osvobození dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek.

17. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 22. 2. 2022 odeslaným doporučeně dne 25. 2. 2022 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby do 14 dnů ode dne předání dopisu k poštovní přepravě.

18. V červnu 2021 byla u neúčelových spotřebitelských úvěrů ve výši do 30 000 Kč poskytovaných bankami, konkrétně [právnická osoba], [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova], a. s roční úroková sazba ve výši od 12,7 % do 16,49 % ročně.

19. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

21. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

22. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

23. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

24. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

29. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

30. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když prověřila pouze čistou mzdu žalovaného za jediný měsíc, a to duben 2021, který navíc ani bezprostředně nepředcházel uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně však vůbec neprověřila pravidelné měsíční výdaje žalovaného, když tyto si ani v rovině tvrzení (přičemž soud konstatuje, že ani takové prověření úvěruschopnosti žalovaného by nebylo dostačující) od žalovaného nevyžádala. Pouhé zjištění z centrální evidence exekucí není dostačující, když z tohoto nelze žádným způsobem zjistit a posoudit pravidelné měsíční výdaje žalovaného a tedy otázku, zda bude schopen pravidelně hradit měsíční splátky úvěru. Pokud pak žalobkyně odkazovala na lustrace v bankovním a nebankovním registru klientských informací, tak z těchto vyplynulo, že žalovaný žádal dne 14. 2. 2021 a 20. 5. 2021 o úvěr a že jeho žádosti byly odmítnuty a že žalovaný od roku 2013 využíval debetní kartu. Soudu není zřejmé, z jakého důvodu žalobkyně z těchto informací dovodila, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Pokud by žalobkyně nahlédla i do insolvenčního rejstříku, který je rovněž veřejně přístupný, pak by zjistila, že proti žalovanému bylo u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], které skončilo dne 28. 4. 2020 usnesením o vzetí na vědomí splnění oddlužení a o osvobození dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek. Tato informace by určitě měla vést žalobkyni k větší obezřetnosti při poskytování úvěru osobě, jejíž úpadek skončil teprve rok před poskytnutím předmětného úvěru. Žalobkyně tedy neměla v daném případě k dispozici vůbec žádné informace o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného a tyto nijak při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezohlednila.

31. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

32. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

33. Nad rámec výše uvedeného však soud konstatuje, že i kdyby snad bylo možno považovat hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní za dostačující, pak by stejně ujednání úvěrové smlouvy o výši úroků bylo nutno vyhodnotit jako rozporné s dobrými mravy a absolutně neplatné dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 111,33 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud dotazem u bank zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných neúčelových spotřebitelských úvěrů 16,49 %. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, neboť dle ustanovení § 576 občanského zákoníku za situace, kdy ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná.

34. Žalobkyně tedy na úhradu úroků, smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného z neplatně sjednaného úvěru nárok nemá a to z obou výše uvedených důvodů.

35. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč ponížené o platby žalovaného ve výši 2 992 Kč, tedy částky 27 008 Kč v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021). Ve vztahu k době přiměřené možnostem spotřebitele nese břemeno tvrzení a důkazní sám spotřebitel, resp. v daném řízení žalovaný. Jelikož žalovaný k otázce svých možností vrátit poskytnutou jistinu ničeho netvrdil a v řízení byl nečinný, soud mu uložil žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit v obecné třídenní lhůtě, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

36. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta.

37. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaný by jakožto převážně procesně úspěšný účastník řízení měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.