20 C 51/2026

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 51 954,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 28 954,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 886,52 Kč od 23. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 954,11 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 23. 4. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 0,98 % denně. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě náhledu do databází a na základě informací získaných od dlužníka, ze kterých byl zjištěn pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč. Podle žalobkyně se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně ke dni 22. 8. 2025 úvěr zesplatnila. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný na dlužnou jistinu neuhradil ničeho. Předmětem žalobního nároku je dlužná jistina úvěru ve výši 23 000 Kč; kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 27 007,50 Kč; poplatky za vyplacení tranší úvěru ve výši 457,70 Kč, za službu „Klidné spaní“ ve výši 98,82 Kč a za službu „Presto“ ve výši 330 Kč; smluvní pokuta ve výši 1 060,09 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 23 886,52 Kč ve výši 11,5 % p. a. od 23. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.Z provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

3. Žalobkyně se žalovaným dne 23. 4. 2025 projevili vůli zavázat se smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, jejíž nedílnou součástí jsou mj. všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 39 800 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 0,983 % denně žalobkyni splácet v pravidelných denních splátkách. Konec doby platnosti kreditního rámce byl stanoven na 15. 10. 2026, RPSN při čerpání celého kreditního rámce činí 1 607,48 % (Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , Všeobecné obchodní podmínky, Předpis denních splátek). Žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného z fotokopie jeho občanského průkazu (kopie OP žalovaného). Žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, částky 2 000 Kč, 14 500 Kč a 6 500 Kč dne 23. 4. 2025 (Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, Sdělení , právnická osoba, ze dne 27. 4. 2026). Žalovaný žalobkyni na jistinu úvěru neuhradil ničeho (Žalovaný netvrdil opak). E-mailem ze dne 22. 8. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému „vypovězení smlouvy o půjčce s okamžitou platností“ z důvodu nehrazení závazků žalovaného (Oznámení o vypovězení smlouvy z 22. 8. 2025). Dne 16. 12. 2025 zaslala právní zástupkyně žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 12. 2025 a Potvrdenie o podaji doporučenej zásilky).

4. Z listin označených jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, .“ a „Identifikované příjmy“ soud žádná relevantní skutková zjištění neučinil, neboť se jedná o interní dokumenty vygenerované žalobkyní, ze kterých není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně přišla k informacím v těchto dokumentech uvedeným.Z výše uvedených skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

5. Žalobkyně se žalovaným dne 23. 4. 2025 projevili vůli zavázat se smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 23 000 Kč. Sjednaný úrok za poskytnutí peněz činil 0,983 % denně (tj. 358,795 % ročně). Žalovaný žalobkyni na jistinu úvěru neuhradil ničeho. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky žalobkyní vyzván, přičemž mu byla zaslána i předžalobní výzva.

6. Soud v rámci právního posouzení vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o prodlení dlužníka (§ 1968 a násl. občanského zákoníku).

7. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to netvrdil. Povinností žalobkyně tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

8. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

9. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když z předložených listin vygenerovaných samotnou žalobkyní není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně dospěla k informacím v těchto listinách uvedeným a jakým způsobem tyto informace ověřovala. Žalobkyně svá tvrzení v tomto směru nedoplnila a ani neoznačila žádné důkazy k prokázání splnění své zákonné povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, přičemž se ani nedostavila k nařízenému jednání a sama se tak zbavila práva být soudem poučena podle § 118a o. s. ř. ve smyslu § 5 o. s. ř. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že před uzavřením úvěrové smlouvy řádně a úplně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet.

10. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni sjednaný úvěr ve lhůtě splatnosti uhradit. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro nadbytečnost se tedy soud nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 občanského zákoníku z důvodu výše smluvního úroku, ačkoli sjednaný úrok ve výši 0,983 % denně (tj. 358,795 % ročně) se již na první pohled jeví jako zjevně rozporný s dobrými mravy.

11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu v řízení neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně zjevně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je nutné posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.

12. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 23 000 Kč. Podle žalobkyně žalovaný na jistinu úvěru neuhradil ničeho. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal jakoukoli úhradu, soud proto žalované výrokem I. tohoto rozsudku uložil uhradit žalobkyni 23 000 Kč.

14. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaný k otázce svých platebních možností ničeho netvrdil ani soudu k věci neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

15. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku, sjednaných poplatků a smluvní pokuty. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaný proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud tedy žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval dle ustanovení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala ke dni vyhlášení rozhodnutí. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.