20 C 68/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 84 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 000 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 24 780 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 60 000 Kč od 31. 12. 2019 do 31. 7. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,67 % ročně z částky 60 000 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 60 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 30. 6. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 18 měsíčních splátkách ve výši 6 600 Kč, když ve splátce je zahrnut i sjednaný úrok ve výši 18,67 % ročně. Žalovaný se dále zavázal zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž byl v prodlení. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a dostal se s plněním svého dluhu do prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba], která ji smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 60 000 Kč spolu se smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky (30. 12. 2019) a zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 60 000 Kč od 31. 12. 2019 do 16. 2. 2021, tj. ve výši 24 780 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Z čestného prohlášení, z výplatních pásek, ze smlouvy o nájmu bytu, ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 30. 6. 2018, z finanční analýzy a z [anonymizována dvě slova], že věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, když na základě zjištění, že žalovaný je zaměstnán s pravidelnou měsíční mzdou ve výši cca 23 000 Kč a s měsíčními výdaji ve výši 8 000 Kč, dospěl k závěru, že žalovanému lze poskytnout úvěr ve výši 60 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 6 600 Kč.

5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze smlouvy o úvěru a z předpisu splátek, že dne 30. 6. 2018 byla mezi věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 58 800 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 118 800 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 6 600 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru pak dle smlouvy sestávají z úroku ve výši 18,67 % ročně, z poplatku za správu úvěru ve výši 13 200 Kč a z poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 28 800 Kč. V čl. V. odst. 4 smlouvy se žalovaný zavázal, že v případě prodlení s úhradou splátek či zesplatněné jistiny zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, přičemž souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a jistiny.

6. Ze smluv o postoupení pohledávek, že pohledávka za žalovaným z titulu uzavřené smlouvy o úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupena na společnost [právnická osoba], která ji smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni.

7. Z předžalobní upomínky a z poštovního podacího archu, že žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 27. 7. 2020 podaným na poštu dne 27. 7. 2020 k úhradě dlužné částky v celkové výši 150 248,80 Kč před podáním žaloby.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020 a z potvrzení o expedici obyčejných zásilek ze dne 13. 2. 2020 soud neučinil žádná skutková zjištění relevantní pro posouzení dané věci, když ze samotného oznámení o postoupení pohledávky není zřejmé, zda a kdy bylo žalovanému odesláno, resp. doručeno a z potvrzení o expedici obyčejných zásilek ze dne 13. 2. 2020 není zřejmé, jakých zásilek se toto potvrzení týká.

9. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

10. Dne 30. 6. 2018 byla mezi věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 58 800 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 118 800 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 6 600 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru pak dle smlouvy sestávají z úroku ve výši 18,67 % ročně, z poplatku za správu úvěru ve výši 13 200 Kč a z poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 28 800 Kč. V čl. V. odst. 4 smlouvy se žalovaný zavázal, že v případě prodlení s úhradou splátek či zesplatněné jistiny zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, přičemž souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a jistiny. Pohledávka za žalovaným z titulu uzavřené smlouvy o úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupena na společnost [právnická osoba], která ji smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 27. 7. 2020 podaným na poštu dne 27. 7. 2020 k úhradě dlužné částky v celkové výši 150 248,80 Kč před podáním žaloby.

11. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

13. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

14. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

15. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

16. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

17. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle ustanovení § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

22. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

23. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

24. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně a tuto má předloženou smlouvou o postoupení pohledávek za prokázanou.

25. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

26. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru ve výši 58 800 Kč je nutno posoudit jako ujednání o odměně za poskytnutí úvěru, tedy de facto ujednání o úrocích, když dle názoru soudu se žalobkyně ujednáním o poplatku za správu úvěru i ujednáním poplatku za hotovostní výběr splátek snaží zkreslit skutečně ujednanou výši úroků za poskytnutý úvěr. Soud tedy na základě výše uvedeného částku představující celkové náklady spotřebitelského úvěru posuzoval jako úrok, když se jedná o finanční prostředky, které byl žalovaný povinen dle smlouvy za poskytnutí úvěru žalobkyni uhradit. V daném případě činila tato částka 58 800 Kč a byly–li peněžní prostředky poskytnuty na dobu 18 měsíců, pak ročně se jedná o cca 65,33 % poskytnuté jistiny úvěru. Soud je toho názoru, že uvedené ujednání je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila kolem 10 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané výši nákladů za spotřebitelský úvěr vrátit téměř dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba posuzovanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Na této situaci pak nemění nic ani skutečnost, že se žalobkyně podanou žalobou zaplacení poplatku za správu úvěru a poplatku za hotovostní výběr splátek nedomáhala.

27. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru, které jsou v daném případě úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr a dle smlouvy žalovaná neměla možnost smlouvu uzavřít bez hotovostního režimu splátek, a sjednaná výše těchto nákladů několikanásobně převyšuje úroky bank, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši nákladů spotřebitelského úvěru, posouzených v daném případě jako úroky. Žalobkyně tedy na úhradu nákladů spotřebitelského úvěru ani na úhradu smluvní pokuty z neplatně sjednaného úvěru nárok nemá.

28. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, tj. částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data, od kterého byl k zaplacení této částky vyzván žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalovanému odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 27. 7. 2020 a dle ust. § 573 o. z. se tak má za to, že došla třetí pracovní den po odeslání, v daném případě tedy 30. 7. 2020. Splatnost závazku tak nastala dne 31. 7. 2020 a ode dne následujícího, tj. od 1. 8. 2020 je tedy žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

29. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již shora uvedených zamítnuta.

30. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

31. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 131 516,84 Kč. Žaloba pak byla zamítnuta co do celkové částky 67 285,61 Kč a žalobě bylo vyhověno co do částky 64 231,23 Kč. Žalovaný tak byl v daném řízení více procesně úspěšný a měl by nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.