20 C 80/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 2 104 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 104 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 188,30 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 268,31 Kč od 9. 8. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 1 248,70 Kč od 9. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 2 104 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovanou dne 29. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 558 Kč, tedy zaplatit celkovou částku 21 812 Kč sestávající z poskytnuté jistiny, z úroku ve výši 1 155 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 400 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 1 097 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 160 Kč. Žalovaná úvěr řádně nesplácela a dostala se s plněním svého dluhu do prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 1 248,70 Kč, poplatku poskytnutí úvěru ve výši 19,61 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 106,82 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 520,62 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporovala.

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř.

4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

6. Dne 29. 11. 2017 byla mezi věřitelem a žalovanou po posouzení úvěruschopnosti žalované uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr půjčku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9 812 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 21 812 Kč v 14 měsíčních splátkách ve výši 1 558 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru pak dle smlouvy sestávají z úroku ve výši 1 155 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 400 Kč, z poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 097 Kč a z poplatku za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 160 Kč. Ve smlouvě si účastníci dále dohodli, že nezaplacením jakékoli splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou dlužníkem dosud neuhrazená část celkové dlužné částky. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku v celkové výši 19 708 Kč. Pohledávka za žalovanou z titulu uzavřené smlouvy o úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 postoupena na žalobkyni. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou dopisem ze dne 23. 11. 2020 podaným na poštu dne 23. 11. 2020 k úhradě dlužné částky v celkové výši 3 384,72 Kč před podáním žaloby.

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

9. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

10. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

11. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

12. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

13. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

17. Podle ustanovení § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

19. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně a tuto má předloženou smlouvou o postoupení pohledávek za prokázanou.

21. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované.

22. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru ve výši 9 812 Kč je nutno posoudit jako ujednání o odměně za poskytnutí úvěru, tedy de facto ujednání o úrocích, když dle názoru soudu se žalobkyně ujednáním o poplatku za správu úvěru i ujednáním poplatku za hotovostní výběr splátek snaží zkreslit skutečně ujednanou výši úroků za poskytnutý úvěr. Soud tedy na základě výše uvedeného částku představující celkové náklady spotřebitelského úvěru posuzoval jako úrok, když se jedná o finanční prostředky, které byla žalovaná dle smlouvy za poskytnutí úvěru žalobkyni uhradit. V daném případě činila tato částka 9 812 Kč a byly–li peněžní prostředky poskytnuty na dobu 14 měsíců, pak ročně se jedná o cca 70,08 % poskytnuté jistiny úvěru. Soud je toho názoru, že uvedené ujednání je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila kolem 10 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané výši nákladů za spotřebitelský úvěr vrátit téměř dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba posuzovanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

23. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru, které jsou v daném případě úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr a dle smlouvy žalovaná neměla možnost smlouvu uzavřít bez hotovostního režimu splátek, a sjednaná výše těchto nákladů několikanásobně převyšuje úroky bank, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši nákladů spotřebitelského úvěru, posouzených v daném případě jako úroky. Žalobkyně tedy na úhradu nákladů spotřebitelského úvěru ani na úhradu smluvní pokuty z neplatně sjednaného úvěru nárok nemá.

24. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na svůj dluh uhradila částku 19 708 Kč, tedy více, než činí dlužná jistina, když na zaplacení zbývajících částek nemá žalobkyně s ohledem na neplatnost celé smlouvy nárok. Soud tedy žalobu z těchto důvodů v plném rozsahu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná byla procesně plně úspěšným účastníkem a žalobkyně by tak měla povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.