20 C 82/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 35 926 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 926 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 243,77 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 424 Kč od 28. 11. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 21 000 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 10. 2019 dosáhne částky 99 187 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 35 926 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 8. 7. 2019 úvěr ve výši 21 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1 722 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, spolu se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 151,7 % ročně. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že, že žalobkyni dle bodu 6.1. smlouvy vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů a dle bodu 6. 2. dále právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje u splátek [číslo] smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 24. 10. 2019 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 26 026,71 Kč. V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů, tedy celkem 400 Kč za prodlení u splátek [číslo]. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Po zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 1 000 Kč dne 27. 11. 2019. Žalobkyně se tak žalobou domáhá zaplacení pohledávky ve výši 26 424 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 424 Kč za dobu od 26. 10. 2019 do 27. 11. 2019 ve výši 243,77 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 424 Kč od 28. 11. 2019 do zaplacení. Dále žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 26 026,71 Kč od 26. 10. 2019 do 27. 11. 2019 ve výši 858,99 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 25 026,71 Kč od 28. 11. 2019 do data sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 9 502 Kč. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení úroku ve výši 95,95 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 000 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 10. 2019 dosáhne částky 99 187 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud tak v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného ČNB, že žalobkyně má od 11. 5. 2018 povolení k činnosti poskytování spotřebitelského úvěru.

5. Z předsmluvního formuláře, že žalovanému byly dne 8. 7. 2019 poskytnuty žalobkyní standardní informace o spotřebitelském úvěru.

6. Z kopie OP, že se jedná o kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z hodnocení klienta ze dne 8. 7. 2019, z prohlášení klienta ze dne 8. 7. 2019, z výpisu z nebankovního registru klientských informací, z výpisu záznamů registru [příjmení] a z oznámení [anonymizováno], že žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z registru [příjmení], na základě výpisu z NRKI a na základě oznámení [anonymizováno] o zvýšení důchodu. V registru [příjmení] měl žalovaný uveden záznam týkající se dlužné splátky kontokorentu ve výši 582 Kč, v [anonymizováno] bylo žalovanému přiřazeno skóre 310, což znamená vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Žalovaný v době uzavření smlouvy pobíral invalidní důchod druhého stupně, který od lednové splátky 2019 činil 11 080 Kč měsíčně. Žalovaný v hodnocení klienta dále uvedl, že je vyučený, svobodný, bydlí ve státním/obecním bytě. Žalovaný uvedl, že má měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč na bydlení, životní minimum ve výši 3 410 Kč a splátky [právnická osoba] ve výši 3 795 Kč. V kolonce„ ostatní“ (doprava, kurzy, záliby) žalovaný uvedl 0 Kč. Příjmy žalovaného tak činily 11 080 Kč, výdaje celkem 8 205 Kč, rezerva 500 Kč, volné zdroje 2 375 Kč.

8. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, z oznámení o schválení úvěru, z dodejky, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 7. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 21 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě [číslo] [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 82 656 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 722 Kč, hrazených nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci ve kterém byl úvěr vyplacen, když ve splátce je zahrnuta splátka jistiny a splátka úroku s úrokovou sazbou ve výši 151,7 % ročně, která byla dohodnuta jako pevná zápůjční sazba na celou dobu splácení úvěru. Oznámení o schválení úvěru ze dne 11. 7. 2019 bylo žalovanému doručeno dne 17. 7. 2019.

9. Z dokladu o vyplacení úvěru, že úvěr ve výši 21 000 Kč žalovaný čerpal dne 11. 7. 2019, kdy mu byly žalobkyní uvedená částka převedena na účet [číslo] [bankovní účet].

10. Z karty klienta, že žalovaný na úvěr zaplatil toliko dne 27. 11. 2019 částku 1 000 Kč.

11. Ze seznamu účtu, že ke dni 8. 7. 2019 činil disponibilní zůstatek na účtu [číslo] 6210 0 Kč.

12. Z předžalobní výzvy, že dopisem ze dne 21. 2. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání výzvy s tím, že jinak žalobkyně přistoupí k vymáhání dluhu v soudním řízení.

13. Ze zprávy [právnická osoba], že v červenci 2019 byla u neúčelových úvěrů do 49 000 Kč úroková sazba 12,9 % - 16,9 % ročně.

14. Ze zprávy [právnická osoba], že obvyklá úroková sazba u úvěrů ve výši 21 000 Kč poskytovaných v červenci 2019 bez sjednaného účelu na 48 měsíců činila 11,3 %.

15. Ze zprávy [obec] spořitelny, a. s., že obvyklá úroková sazba u úvěrů ve výši 21 000 Kč poskytovaných v červenci 2019 bez sjednaného účelu na 48 měsíců činila 15,9 %.

16. Z výzev k zaplacení ze dne 21. 10. 2019 a 20. 9. 2019 a z oznámení o zesplatnění ze dne 24. 10. 2019 soud žádná relevantní skutková zjištění neučinil, neboť ze samotných výzev není zřejmé, zda vůbec a kdy byly žalovanému odeslány.

17. Soud další důkazní návrh – vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek - neprováděl pro nadbytečnost, neboť skutečnosti, které mohou z tohoto důkazu plynout, nemohou být relevantní pro rozhodnutí v dané věci.

18. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

19. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 7. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 21 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 82 656 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 722 Kč, hrazených nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci ve kterém byl úvěr, když ve splátce je zahrnuta splátka jistiny a splátka úroku s úrokovou sazbou ve výši 151,7 % ročně. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z registru [příjmení], na základě výpisu z NRKI a na oznámení [anonymizováno] o výši invalidního důchodu. V registru [příjmení] měl žalovaný uveden záznam týkající se dlužné splátky kontokorentu ve výši 582 Kč, v [anonymizováno] bylo žalovanému přiřazeno skóre 310, což znamená vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Žalovaný v době uzavření smlouvy pobíral invalidní důchod druhého stupně, který od lednové splátky 2019 činil 11 080 Kč měsíčně. Žalovaný v hodnocení klienta dále uvedl, že je vyučený, svobodný, bydlí ve státním/obecním bytě. Žalovaný uvedl, že má měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč na bydlení, životní minimum ve výši 3 410 Kč a splátky [právnická osoba] ve výši 3 795 Kč. V kolonce„ ostatní“ (doprava, kurzy, záliby) žalovaný uvedl 0 Kč. Příjmy žalovaného tak činily 11 800 Kč, výdaje celkem 8 205 Kč, rezerva 500 Kč, volné zdroje 2 375 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil toliko dne 27. 11. 2019 částku 1 000 Kč Dopisem ze dne 21. 2. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání výzvy s tím, že jinak žalobkyně přistoupí k vymáhání dluhu v soudním řízení.

20. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

22. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

23. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

24. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

25. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

29. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

31. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

32. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

33. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když prověřila pouze měsíční příjmy žalovaného z oznámení ČSSZ. Žalobkyně však vůbec neprověřila pravidelné měsíční výdaje žalovaného, když se spokojila s pouhým tvrzením žalovaného o nákladech na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně, s uvedenou částkou životního minima a splátkou žalobkyni 3 975 Kč. Z hodnocení klienta tak vyplývalo, že volné zdroje žalovaného (příjmy – výdaje) činily 2 375 Kč. Po odečtení splátky 1 722 Kč, kterou měl žalovaný hradit dle návrhu smlouvy, tak i s počítanou rezervou 500 Kč zbývala žalovanému částka pouhých 1 153 Kč. Jak uzavřel Nejvyšší soud, pokud věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklady o jeho příjmech (oznámení ĆSSZ), jakékoliv doklady o výdajích však k dispozici neměla a od žalovaného si je nevyžádala, když kromě běžných základních výdajů na jídlo a hygienické potřeby, které jsou kryté zohledněnou částkou životního minima, ostatní výdaje z valné většiny doložit lze a u jednotlivých dlužníků se mohou zcela zásadně lišit, a to v závislosti na formě bydlení či dalších pravidelných výdajích (telefon, internet, cesty do zaměstnání, léky atd.).

34. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

35. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Je-li smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy o úvěru žalovanému 21 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru poníženou o platbu žalovaného ve výši 1 000 Kč, tedy částku 20 000 Kč v době přiměřené jeho možnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. n. [spisová značka]). Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

36. Vzhledem k tomu, že z neplatné smlouvy mimo nároku na vydání jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyni žádné další nároky nenáleží, byla žaloba z důvodů již výše uvedených ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.

37. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení celkové částky 116 795,28 Kč při vyčíslení úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s ust. § 154 odst. 1 o.s.ř., byla jí přiznána částka 20 000 Kč a zamítnuta celkem částka 96 795,28 Kč, žalovaný by tak jakožto převážně procesně úspěšný účastník řízení měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.