20 C 97/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená obecnou údaje o zástupci pro 36 540 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 40 180 Kč zastavuje.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 429,76 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 868,17 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 758,88 Kč, s úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 10 429,76 Kč od 25. 1. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 429,76 Kč od 25. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 844 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 36 540 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovanou dne 26. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku úrok ve výši 4 420 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 520 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 78 týdenních splátkách ve výši 630 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 24. 4. 2020. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila pouze částku 13 850 Kč. Zbývá tak uhradit částku 36 540 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 26 000 Kč a z poplatku ve výši 10 540 Kč. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení, který vypočetla za období od 25. 4. 2020 do 7. 1. 2022 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že v roce 2020 vzhledem k omezením v souvislosti s nemocí Covid-19 přišla o zaměstnání a přestala splácet své závazky. Hned po doručení EPR uhradila žalobkyni částku 40 180 Kč a žádá o prominutí úroků, popř. jejich snížení na obvyklou úroveň. Případně je schopna tyto úroky splácet v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Podáním ze dne 31. 1. 2023 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 40 180 Kč, kterou žalovaná uhradila po podání žaloby. Soud tedy řízení dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. co do této částky zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná se na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyjádřila tak, že souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění: Ze smlouvy o půjčce ze dne 26. 10. 2018 že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovanou dne 26. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku úrok ve výši 4 420 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 520 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 78 týdenních splátkách ve výši 630 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 24. 4. 2020. Z karty zákazníka, že žalovaná v zákaznické kartě uvedla, že bydlí v nájmu s partnerem, pracuje jako uklízečka s měsíčním příjmem ve výši 14 193 Kč, měsíční výdaje na nájem, inkaso a energie má ve výši 3 500 Kč, osobní výdaje ve výši 5 000 Kč měsíčně a splátky předchozího úvěru u věřitele ve výši 1 400 Kč měsíčně, když celková výše úvěru je 10 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, z přílohy ke smlouvě, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 byly pohledávky za žalovanou z titulu smlouvy o zápůjčce postoupeny na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 3. 2. 2022. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 14. 4. 2022 a z podacího lístku, že žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 14. 4. 2022 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Ppředchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovanou dne 26. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku úrok ve výši 4 420 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 520 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 78 týdenních splátkách ve výši 630 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 24. 4. 2020. Žalovaná v zákaznické kartě uvedla, že bydlí v nájmu s partnerem, pracuje jako uklízečka s měsíčním příjmem ve výši 14 193 Kč, měsíční výdaje na nájem, inkaso a energie má ve výši 3 500 Kč, osobní výdaje ve výši 5 000 Kč měsíčně a splátky předchozího úvěru u věřitele ve výši 1 400 Kč měsíčně, když celková výše úvěru je 10 000 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 13 850 Kč a po podání žaloby pak částku 40 180 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 byly pohledávky za žalovanou z titulu smlouvy o zápůjčce postoupeny na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 3. 2. 2022. Žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 14. 4. 2022 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalované řádně, když předložila k důkazu pouhou kartu zákazníka, ze které však není zřejmé, zda dokumenty, které jsou zde uvedené, měl věřitel skutečně v době uzavírání předmětné smlouvy o úvěru k dispozici a co z těchto údajů vyplývalo. Kromě toho, i kdyby věřitel skutečně uvedené dokumenty k dispozici měl, pak z těchto dokumentů ověřil pouze příjmy žalované, když v kartě zákazníka je zaškrtnuto, že věřitel ověřil finanční situaci žalované z výplatních pásek a z pracovní smlouvy. Žádným způsobem však nebyly ověřeny tvrzené měsíční výdaje žalované. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru dle ustanovení § § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 26 000 Kč ponížené o platby žalované. V daném případě žalovaná zaplatila částku 54 030 Kč, na svůj dluh uhradila tedy více, než musela, a soudu nezbylo, než žalobu z těchto důvodů ve zbývajícím rozsahu zamítnout. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn.

I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 63 840,82 Kč. Žaloba pak byla zamítnuta co do celkové částky 23 660,82 Kč, v rozsahu 40 180 Kč pak bylo řízení zastaveno pro chování žalované, která tuto částku uhradila až po podání žaloby. Úspěch žalobkyně je tedy představován částkou 40 180 Kč, tedy 62,94 % z předmětu řízení, a úspěch žalované částkou 23 660,82 Kč, tedy 22,49 37,06 % z předmětu řízení. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 25,88 % z předmětu řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 462 Kč, z odměny za zastupování advokátem ve výši 4 080 Kč za tři úkony právní služby po 500 Kč (převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) a jeden úkon právní služby po 2 580 Kč (částečné zpětvzetí žaloby) dle § 7, § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., z hotových výdajů advokáta v podobě 3 režijních paušálů po 100 Kč a jednoho režijního paušálu po 300 Kč za provedené úkony právní služby, tj. 600 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a k tomu 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 982,80 Kč, když právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, celkem tedy náklady řízení žalobkyně představují částku 7 124,80 Kč 25,88 % z této částky je pak 1 844 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 1 844 Kč, a to v obecné třídenní pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).