21 C 321/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Kratochvílovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 23 850 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 2 562,08 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 287,92 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 334,27 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 137,50 Kč, úrok ve výši 19,52 % ročně z částky 15 000 Kč od , datum, do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro , adresa, dne , datum, ve znění doplnění žaloby ze dne , datum, domáhala po žalované zaplacení částky 23 850 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, , právnická osoba, , IČO: , IČO, , uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být právnímu předchůdci žalobkyně splacen formou 60 týdenních splátek ve výši 450 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní úrok ve výši 19,52 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný však nehradil úvěr řádně a včas, když do doby postoupení pohledávky uhradil pouze částku v celkové výši 3 150 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 23 850 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 8 850 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 334,27 Kč (úrok ve výši 19,52 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od , datum, , tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky, do , datum, , tj. dne postoupení pohledávky), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 137,50 Kč (zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od , datum, do , datum, ), úroku ve výši 19,52 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od , datum, do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od , datum, do zaplacení.

2. Podáním ze dne , datum, vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky 2 562,08 Kč s odůvodněním, že tato částka mu byla uhrazena po podání žaloby v rámci oddlužení žalovaného. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení v této části zastavil podle § 96 odst. 2 o. s. ř.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění a na jejich základě závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrok ve výši 3 000 Kč, administrativním poplatek ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč. Celková dlužná částka ze smlouvy tak činila 27 000 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal splatit formou 60 týdenních splátek ve výši 450 Kč. RPSN činí 206,15 % (listina smlouva o úvěru). Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřoval právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, když žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl, že požaduje úvěr ve výši 15 000 Kč, je svobodný, má základní vzdělání, bydlí u prarodičů, v posledních třech letech byl zaměstnán na dvou různých místech, přičemž v době žádosti o úvěr byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr s čistým měsíčním příjmem ve výši 17 810 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že má měsíční výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč, osobní výdaje na telefon, léky, dopravu a oblečení ve výši 3 500 Kč, a jeho použitelný příjem na splácení úvěru tak činí 11 310 Kč. Žalovaný v žádosti dále uvedl, že nemá žádné další výdaje (např. na splátky úvěrů či zápůjček) a v době podání žádosti nečerpá úvěr od právního předchůdce žalobkyni ani od jiného poskytovatele úvěrů (listina karta zákazníka). Dne , datum, zaslal právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámení o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, na žalobkyni ke dni , datum, (listiny oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , podací lístek ze dne , datum, ). Ke dni postoupení pohledávky uhradil žalovaný na úvěr č. , hodnota, celkem 3 150 Kč (listina přehled plateb k úvěru č. , hodnota, ). Právní zástupce žalobkyně zaslal dne , datum, žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (listiny předžalobní výzva a podací lístek).

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od , datum, do , datum, , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Soud posoudil zjištěný skutkový stav a s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. V prvé řadě byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, když pohledávka byla postoupena na žalobkyni smluvně a právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Soud dále dospěl k závěru, že žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právního předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové však smlouvy neprovedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy podle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytoval úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

18. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně. Žalobkyně vyšla ze zjištění, že příjem žalovaného je 17 810 Kč, avšak nezajímala se nijak blíže o výdaje žalovaného, když vyšla pouze z jeho tvrzení, že nemá další dluhy vůči jiným společnostem, že jeho výdaje, včetně výdajů na bydlení, činí 6 500 Kč, aniž by tyto jakkoli ověřila, neověřila, zda jsou proti jeho osobě vedeny exekuce, kolik, pro jaké částky, neověřila, zda skutečně nemá další jím neuváděné výdaje a nesplacené dluhy vůči jiným společnostem. Proti žalovanému bylo následně zahájeno insolvenční řízení. Výše výdajů uváděná žalovaným se i s ohledem na částku životního minima jeví jako nepřiměřeně nízká, právní předchůdce žalobkyně zjevně nijak tyto výdaje neověřoval. Co se týče příjmů, nijak nezjišťovala, zda je žalovaný zaměstnán na dobu určitou. Pokud poskytovatel úvěru poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by dostál své povinnosti předem řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. K povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele viz např. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie např. ve svém rozsudku ze dne , datum, ve věci C-679/18. Soud se musí z úřední povinnosti, i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu (§ 588 o. z.).

19. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Předmětná smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je tedy absolutně neplatná, a to v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Pro nadbytečnost se soud již nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 občanského zákoníku z důvodu výše sjednaného smluvního úroku, ačkoli RPSN smlouvy ve výši 206,15 % (kdy se žalovaný zavázal poskytnuté finanční prostředky ve výši 15 000 Kč vrátit během 60 týdnů i s úroky a poplatky ve výši 12 000 Kč), se již na první pohled jeví rovněž jako zjevně rozporná s dobrými mravy.

20. Je-li smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou absolutně neplatnou, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl podle neplatné smlouvy žalované částku 15 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru poníženou o případné platby žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil do dne podání žaloby částku 3 150 Kč a následně v rámci insolvenčního řízení částku 2 562,08 Kč. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní a netvrdil ani neprokázal jinou výši úhrady žalobkyni. Soudu tedy vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na poskytnutý úvěr vrátila celkem částku 5 712,08 Kč. Zbývající částku 9 287,92 Kč je proto žalovaný povinen žalobkyni vrátit podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka v postavení spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Ve vztahu k době přiměřené možnostem spotřebitele nese břemeno tvrzení a důkazní sám spotřebitel, resp. v daném řízení žalovaný. Jelikož žalovaný k otázce svých možností vrátit poskytnutou jistinu ničeho netvrdil a v řízení byla nečinný, soud uložil žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku II. tohoto rozsudku splnit v obecné třídenní lhůtě, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř.

21. Z neplatné smlouvy mimo nároku na vydání jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyni žádné další nároky nenáleží. Ve zbývajícím rozsahu proto byla žaloba z důvodů výše uvedených výrokem III. tohoto rozsudku zamítnuta.

22. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala ke dni vyhlášení rozhodnutí. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.