22 C 116/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 39 610,12 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 39 610,12 Kč společně s úrokem ve výši 7,68 % ročně z částky 37 810,12 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 810,12 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se dle obsahu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá zaplacení částky 37 810,12 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení) jako nevrácené části peněz (227 646 Kč), které byly žalovanému poskytnuty na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené s žalobkyní dne 14. 7. 2015. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně zkoumala na základě údajů uvedených žalovaným; vycházela z příjmu žalovaného 19 763 Kč, který ověřovala; výdaje stanovila na základě interního ekonomického modelu částkou 7 556 Kč; z registrů nezjistila negativní informace o dluhové minulosti žalovaného; zjistila existenci dvou úvěrových vztahů (hypoteční úvěr s měsíční splátkou 8 654 Kč a kontokorentní úvěr s orientační měsíční splátkou 25 000 Kč). O prověření úvěruschopnosti svědčí i řádná platební morálka žalovaného trvající od srpna 2015 do května 2023. Žalovaný v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradil celkem částku 281 881,29 Kč. Dále se žalobkyně domáhá částky 1 800 Kč jako neuhrazených poplatků za upomínky zaslané v souvislosti s uvedenou smlouvou v měsíci červenci a srpnu 2023 (2 x 900 Kč).

2. Žalovaný popřel, že by pravidelně splácel od srpna 2015 do května 2023. V rámci příjmu dokládal příjem od zaměstnavatele a příjem ve výši 5 500 Kč z titulu pěstounské péče. Současně při uzavírání smlouvy žalobkyni oznámil, že vede soudní spory, tudíž byl vystaven riziku prohry a související povinnosti hradit náklady řízení; rovněž poukázal na svou vyživovací povinnost ke dvěma dětem narozeným v roce , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v době uzavírání smlouvy.

3. Zdejší soud ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne , datum, , čj. , spisová značka, , kterým žalobu v celém rozsahu zamítl, jelikož dospěl k závěru, že žalobkyně v rozporu s požadavkem odborné péče dospěla k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného a úvěrová smlouva byla z tohoto důvodu neplatná; současně dospěl k závěru, že žalovaný již žalobkyni fakticky vrátil poskytnutou jistinu. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne , datum, , čj. , spisová značka, , a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, a to s ohledem na shledaná procesní pochybení – nebyly splněny podmínky k rozhodnutí bez nařízení jednání (žalovaný nebyl vyzván, zda s tímto postupem souhlasí) a žalobkyně nebyla řádně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů (vyzvána pouze prostřednictvím korespondenční výzvy).

4. Soud při jednání zopakoval dokazování a dospěl k následujícím relevantním skutkovým zjištěním.

5. Z ceníku pro účelový úvěr (č. l. 5) bylo zjištěno, že je účinný od 6. 9. 2017, byl zjištěn obsah tohoto dokumentu, informace o úrokové sazbě účelového úvěru, poplatku za správu a vyřízení úvěru, správu úvěru, cena všeobecných služeb, pojištění a výše nákladů spojených s prodlením 10 dnů.

6. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, (č. l. 6-7) bylo zjištěno, že žalovaný dne 14. 7. 2015 načerpal úvěr ve výši 17 646 Kč a dne 20. 7. 2015 načerpal úvěr ve výši 210 000 Kč (celkem 227 646 Kč).

7. Z podkladů pro soudní řízení (č. l. 26-28) bylo zjištěno, jakým způsobem žalovaný čerpal úvěr, jakým způsobem a kdy hradil splátky, jak byly žalobkyní započteny. K první (jednorázové) splátce po splatnosti došlo v lednu 2016, od roku 2018 jsou splátky po splatnosti častější do července 2019, následně od června 2022 jsou žalovanému postupně účtovány i náklady spojené s prodlením. Ke dni 2. 8. 2023 eviduje žalobkyně nezaplacenou částku 37 810,12 Kč na jistině a nezaplacenou částku 1 800 Kč na poplatcích. Žalovaný uhradil v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou částku 281 881,29 Kč.

8. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti (č. l. 12) bylo zjištěno, že tato písemnost byla vyhotovena dne 2. 8. 2023; žalobkyně v písemnosti informuje o zesplatnění na základě předchozí upomínky ke dni 2. 8. 2023. Z podacího archu (č. l. 9) bylo zjištěno odeslání této zásilky žalovanému dne 8. 8. 2023.

9. Ze smlouvy o úvěru vč. informací o úvěru (č. l. 13-18) bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na obsahu smlouvy ke dni 14. 7. 2015, obsah zahrnuje poskytnutí částky 227 646 Kč žalovanému a podmínky splacení této částky (do 20. 7. 2023, měsíční splátky 3 200 Kč), zahrnuje úrokovou sazbu 7,68 % a údaj o RPSN 8,37 %, část úvěru do výše 210 000 Kč měla být použita ke konsolidování dluhu vzniklého z kontokorentního úvěru uzavřeného dne 5. 5. 2010, smlouva obsahuje možnost prohlásit úvěr za okamžitě splatný při blíže specifikovaném porušení smlouvy; celková splacená částka byla odhadnuta na 309 368 Kč; přílohou smlouvy jsou všeobecné podmínky a ceník; žalovaný ve smlouvě uvedl telefonní číslo , tel. číslo, mobilní telefon.

10. Z výzev k úhradě (č. l. 19-25) bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně upomínán k úhradě dlužných částek, výzvou ze dne 1. 7. 2023 byl upozorněn na zesplatnění úvěru ke dni 2. 8. 2023, dle podacího archu (č. l. 8) byla tato zásilka odeslána žalovanému dne 7. 7. 2023.

11. Ze systému žalobkyně (č. l. 43) bylo zjištěno, že z lustrace v systému , Anonymizováno, dne 7. 7. 2015 žalobkyně zjistila, že žalovaný má dva existující kontrakty (hypoteční úvěr od 30. 5. 2007 ve výši 1 800 000 Kč a kontokorentní úvěr s limitem 300 000 Kč a orientační splátkou 25 000 Kč) a jeho měsíční splátkové zatížení je 8 654 Kč (splátka hypotečního úvěru). Z tvrzení žalobkyně (č. l. 42) bylo zjištěno, že výdaje žalovaného stanovila na základě interního modelu na částku 7 556 Kč, dále to, že kontokorentní úvěr s limitem 300 000 Kč byl v rámci nynějšího úvěru zkonsolidován.

12. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 8. 7. 2015 (č. l. 44) bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán jako , Anonymizováno, na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , s průměrným příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 14 637 Kč.

13. Soud neprovedl žalovaným navrhované výslechy svědků (pan , jméno FO, , pan , jméno FO, , paní , jméno FO, ), jelikož nešlo o důkazní návrhy relevantní pro nynější věc (žalovaný k dotazu soudu sdělil, že žádný z navrhovaných svědků nemá s tímto úvěrem konkrétní spojitost). Pro nadbytečnost soud neprovedl důkazy navrhované žalobcem k prokázání jeho neschopnosti splácet úvěr (výpis z úvěrového účtu, výpis exekucí), jelikož provedené důkazy byly dostatečné pro rozhodnutí věci.

14. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný se dne 14. 7. 2015 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta v červenci 2015 částka v souhrnné výši 227 646 Kč, přičemž částka 210 000 Kč byla určena na uhrazení dluhu žalovaného z kontokorentního úvěru plynoucího ze smlouvy ze dne 5. 5. 2010; žalovaný se ve smlouvě zavázal částku vrátit spolu s úrokem a poplatky nejpozději do 20. 7. 2023; celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit byla odhadem určena částkou 309 368 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila příjem žalovaného ve výši 14 637 Kč; zjistila, že žalovaný měl jiné dva úvěrové produkty (hypoteční úvěr a kontokorentní úvěr s limitem 300 000 Kč) a jeho měsíční splátkové zatížení bylo ve výši 8 654 Kč; další výdaje žalovaného žalobkyně stanovila na základě interního ekonomického modelu částkou 7 556 Kč. Žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil dohromady částku 281 881,29 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě žalované částky.

15. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami. Právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

16. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

17. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.

18. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo s odbornou péčí a na základě dostatečných informací. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.

21. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně řádně ověřila příjem žalovaného na základě potvrzení zaměstnavatele (pouze) do výše 14 637 Kč (nedoložila, že by ověřila příjem žalovaného i ve výši 5 500 Kč), současně si opatřila informace o jeho dosavadním úvěrovém zatížení, přičemž šlo o dva úvěrové produkty a na konsolidaci jednoho z nich (kontokorentní úvěr) byl využit nyní projednávaný úvěr; splátkové zatížení související s nekonsolidovaným úvěrem bylo zjištěno ve výši 8 654 Kč. Žalobkyně uvedla, že další výdaje žalovaného stanovila na základě vnitřního ekonomického modelu částkou 7 556 Kč. Již z těchto údajů je zřejmá pochybnost o úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Stěžejní deficit však spočívá v tom, že žalobkyně nezkoumala faktické výdaje žalovaného, ale tyto výdaje určila paušální (fiktivní) částkou bez toho (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2024, čj. 28 Co 184/2022-114, bod 16).

22. Pokud by soud přihlédl i k (neověřenému) příjmu ve výši 5 500 Kč, tak dle sdělení žalovaného šlo o příjem z titulu pěstounské péče, přičemž tento příjem je dle soudu minimálně částečně určen pro potřeby osoby, která je v péči, a nebylo by možné zohledňovat ho v plné výši bez informací o konkrétních souvisejících výdajích. I při potenciálním zohlednění tohoto příjmu v plném rozsahu nadále přetrvává shledaný deficit ohledně neprověřené výdajové stránky rozpočtu žalovaného.

23. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí a v důsledku toho dospěla k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného. S vědomím závazného pokynu odvolacího soudu soud dodává, že žalobkyni v navazujícím řízení nebylo možné poskytnout u jednání poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), jelikož se jednání neúčastnila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, bod 42).

24. Pro úplnost soud uvádí, že platební morálka žalovaného nemůže shledané deficity v procesu prověření úvěruschopnosti zhojit (nadto z dokazování vyplynulo, že žalovaný nesplácel po celou dobu řádně a včas, srov. bod 8 tohoto odůvodnění), jelikož i pokud by byly (hypoteticky) závazky z úvěrové smlouvy spotřebitelem v plném rozsahu splněny, nevylučuje to následek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy na základě nedostatečně prověřené úvěruschopnosti před jejím uzavřením. Princip odpovědného úvěrování cílí nejenom na ochranu spotřebitele před riziky, ale také na samotnou primární povinnost věřitelů jednat zodpovědně a poskytovat úvěry pouze spotřebitelům, kteří jsou prokazatelně úvěruschopní (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, věc C-755/22, body 31 a násl., 46 a násl.).

25. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že celá úvěrová smlouva je podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě na základě pravidel pro vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 2993 občanského zákoníku) povinen vrátit částku, která mu byla (z neplatného právního důvodu) poskytnuta, tj. částku 227 646 Kč, všechny další nároky odvozované z neplatné smlouvy jsou nedůvodné. Žalovaný již v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil částku 281 881,29 Kč, která byla žalobkyní částečně započítávána na položky (úrok, úroky z prodlení, náklady na vymáhání), na které však žalobkyni nevznikl nárok, jelikož nebyly platně sjednány (jsou zahrnuty v neplatné smlouvě). Žalovaný proto uvedenými úhradami již fakticky vrátil celou jistinu (k zúčtování bezdůvodného obohacení v případě peněžitých plnění srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020). Soud proto požadavek na zaplacení částky 37 810,12 Kč, která měla představovat dosud nevrácenou jistinu, jako nedůvodný zamítl, a to včetně příslušenství (nárok na smluvní úrok byl vyhodnocen jako nedůvodný z důvodu neplatnosti celé smlouvy a nárok na úrok z prodlení rovněž nevznikl, protože se žalovaný ke dni 3. 8. 2023 ani následně nedostal s vrácením zbývající části jistiny do prodlení, jelikož v této době již byla vrácena). Soud vyhodnotil jako nedůvodný i požadavek na úhradu částky 1 800 Kč, která měla představovat dosud neuhrazené náklady na vymáhání, jelikož ani tento nárok nebyl platně sjednán (předmětná smlouva je absolutně neplatná).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný byl ve sporu plně úspěšný, náleží mu proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Náklady žalovaného byly určeny podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. jako paušální náhrada nezastoupeného účastníka za tři úkony (podání odporu, vyjádření k odvolání, účast u jednání před soudem prvního stupně dne 26. 2. 2025) ve výši 3 x 300 Kč. Lhůtu k plnění soud stanovil obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.