22 C 126/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A se sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované se sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B se sídlem Adresa advokáta B o 99 124,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 99 124,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za období od 3. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 85 346,77 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 99 124,03 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení žalované na úkor právního předchůdce žalobkyně (pan jméno FO, r. č. RČ). Právnímu předchůdci žalobkyně bylo na základě úvěrových smluv ze dne 28. 6. 2006 a 24. 8. 2006 (které považuje za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a z důvodu porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost) poskytnuto dohromady 37 000 Kč. Na základě rozhodčích doložek obsažených v těchto smlouvách byly vydány rozhodčí nálezy tituly před jménem jméno FO ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno, a ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno, kterými byly uloženy povinnosti vymáhané v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. spisová značka a spisová značka. Tyto exekuce byly zastaveny s odůvodněním, že byly vedeny na základě nezpůsobilých exekučních titulů. Právní předchůdce žalobkyně žalované v souvislosti s úvěrovými smlouvami uhradil před zahájením exekučních řízení částku 6 960 Kč, v rámci exekučních řízení byla žalované vyplacena částka 175 806 Kč. Žalovaná je však oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat pouze částku 83 641,97 Kč (poskytnuté jistiny vč. úroku z prodlení za období do zastavení exekučních řízení), ve zbytku se jedná o bezdůvodné obohacení. Promlčecí doba mohla započít až poté, co odpadl důvod plnění, tj. od zastavení exekuce. Vzhledem k datu pravomocného usnesení o jejím zastavení je na vztah bezdůvodného obohacení nutno aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „nový občanský zákoník“), pokud by se měla uplatnit předchozí právní úprava, má žalobkyně za to, že je třeba aplikovat promlčecí lhůtu uvedenou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obchodní zákoník“), jelikož se jedná o tzv. absolutní obchod. S ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a spotřebitelský charakter věci by měla být případně subsidiárně aplikována objektivní promlčecí doba. V neposlední řadě uvedla, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaná si musela být vědoma neplatnosti smluv i vad rozhodčího a exekučního řízení, resp. úmyslně vyvolala a udržovala protiprávní stav. Zrušující rozhodnutí odvolacího soudu označila za překvapivé, vnitřně rozporné, zčásti nepřezkoumatelné a zjevně nesprávné; zejména zpochybnila metodiku výpočtu skutečné úrokové sazby, argumentovala, že předmětné smlouvy jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy jako celek, tj. včetně smluvních pokut, které nelze posuzovat izolovaně, v neposlední řadě opakovaně zdůraznila požadavky judikatury Ústavního soudu na prověřování úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda tuto povinnost stanoví zákon.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, jelikož předmětné úvěrové smlouvy považuje za platné, protože neobsahují nepřiměřené podmínky rozporné s dobrými mravy, současně byly uzavřeny v době, kdy poskytovatelé úvěrů neměli povinnost prověřovat úvěruschopnost, nadto úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně prověřena byla; s ohledem na uplynutí dlouhé doby od poskytnutí úvěrů do zahájení nynějšího řízení (18 let) již nemá povinnost uchovávat podklady. Úplata sjednaná ve smlouvách byla protiplněním za poskytnutí finančních prostředků, zákonodárce v obchodním zákoníku počítal s možností, že vedle úplaty budou sjednány i úroky. Sjednaný úrok (20 % ročně) nepřesahuje obvyklý úrok v daném místě a čase (dle řad ARAD 12,59 % ročně). I pokud by soud dospěl k jejich neplatnosti, poukázala na možnost moderace, popř. na možnost vyhodnotit jako neplatnou pouze část, kterou lze oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy. Alternativně poukázala také na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení; odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu odmítla jako nepřiléhavou, i po zastavení exekuce oprávněnému a soudnímu exekutorovi náleží přiznané plnění, jelikož neplatnost smluv a neoprávněnost přijatého plnění nebyla nikdy konstatována. Rozhodčí nálezy nebyly způsobilými exekučními tituly vzhledem k netransparentní rozhodčí doložce, zastavením exekuce tudíž nedošlo k tomu, že by byla stanovena na jisto otázka neplatnosti úvěrových smluv, tento okamžik proto pro plynutí promlčecí lhůty nemůže být relevantní; nelze vycházet ze závěru, že by povinný o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zastavení exekučního řízení, jelikož hmotněprávní tituly nadále trvají. Dále argumentovala ve prospěch aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „starý občanský zákoník“), a to s ohledem na dobu uzavření smluv a s ohledem na to, že právní předchůdce žalobkyně vystupoval jako spotřebitel. Subjektivní promlčecí doba v délce dvou let běžela od každé platby „přeplácející“ poskytnutou jistinu a úrok z prodlení (byly-li by úvěrové smlouvy shledány neplatnými), všechny platby do dne 1. 7. 2022 jsou tedy promlčeny. Právní předchůdce žalobkyně se měl správně domáhat vydání bezdůvodného obohacení paralelně se snahou o zastavení exekučních řízení, jelikož ještě před pravomocným skončením exekučních řízení neplatností úvěrových smluv argumentoval. Výpočet úroku provedený odvolacím soudem považuje za správný, jelikož žalovaná v předmětných smlouvách nepoužívá anuitní splácení úvěru a úrok byl stanoven pevnou částkou jako 20 % z poskytnuté jistiny. Žalobkyně však v rámci svých výpočtů vychází z anuitního splácení. Obdobně i údaj o RPSN vychází z anuitního splácení a nelze z něho dovodit nemravnost úroku. S ohledem na preferenci platnosti právních jednání apelovala na případné využití moderačního oprávnění. I pokud by byly úrok a úplata hodnoceny souhrnně jako úrok a byl by využit výpočet úroku podle odborné instituce, s čímž žalovaná nesouhlasí, tak by ujednání přesahovala přípustný čtyřnásobek obvyklé úrokové sazby o nepatrné částky (v případě první smlouvy by šlo o necelých 1 000 Kč, v případě druhé smlouvy o necelých 500 Kč).

3. Zdejší soud ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne datum, čj. spisová značka, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne datum, čj. spisová značka, a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, jelikož bylo shledáno, že zdejší soud neměl dostatečný podklad pro posouzení předmětných smluv jako neplatných pro rozpor s dobrými mravy (nedostatečně zjištěná obvyklá úroková sazba a nepřezkoumatelný a nepřesný výpočet faktické úrokové sazby, která podle odvolacího soudu činí cca 50 % ročně). Dále se odvolací soud neztotožnil s aplikací závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, jelikož by to kladlo na žalovanou přehnaně přísné požadavky vzhledem k tomu, že v rozhodné době nebyla povinnost prověřovat úvěruschopnost stanovena zákonem, nadto žalovaná k finanční situaci dlužníků alespoň nějaké informace zjišťovala. Dále uvedl, že sjednané smluvní pokuty nijak nesouvisí s výší úroku a jejich případný rozpor s dobrými mravy by mohl vést případně k částečné neplatnosti úvěrových smluv ohledně těchto ujednání. Odvolací soud se naopak ztotožnil s tím, že běh promlčecí lhůty počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. Věc tedy byla vrácena k postavení na jisto, zda předmětné úvěrové smlouvy jsou či nejsou neplatné, případně neplatné jen zčásti; v návaznosti na to k případnému dalšímu vyjasnění, kterých konkrétních nároků souvisejících s platnými či částečně platnými smlouvami se žalobkyně v tomto řízení domáhá.

4. Soud vycházel z totožných skutkových zjištění jako v předchozím rozhodnutí, nad to u jednání provedl nové důkazy ke zjištění faktické výše úroku (odborné vyjádření – body 12-17 tohoto odůvodnění) a ke zjištění obvyklého úroku v relevantní době (sdělení bank a výstup z časových řad ARAD – body 18-19 tohoto odůvodnění).

5. Účastníci prohlásili shodně za nespornou skutečnost, že právní předchůdce žalobce uhradil žalované před zahájením exekučních řízení částku 6 960 Kč.

6. Z úřední činnosti je soudu známo, že žaloba byla v nynější věci podána dne 1. 7. 2024 (č. l. 1).

7. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně dne 28. 6. 2006 vyjádřili vůli být vázáni smlouvou, ve které se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně částku 25 000 Kč; právní předchůdce částku převzal a zavázal se ji vrátit společně s poplatkem 12 756 Kč složeným z úroku ve výši 20 % z jistiny (tj. 5 000 Kč) a poplatku za správu úvěru prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 3 146 Kč; právní předchůdce žalobkyně uvedl údaje o svých příjmech, ze zaměstnání 12 000 Kč, dávky sociální podpory 10 000 Kč, dále uvedl výdaje domácnosti 10 000 Kč měsíčně, dále prohlásil, že je vlastníkem blíže specifikovaných věcí, mj. pračka, video, myčka (úvěrová smlouva – součást rozhodčího spisu sp. zn. spisová značka).

8. Žalovaná a mimo jiné právní předchůdce žalobkyně (v postavení spoludlužníka) dne 24. 8. 2006 vyjádřili vůli být vázáni smlouvou, ve které se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně částku 12 000 Kč, právní předchůdce částku převzal a zavázal se ji vrátit společně s poplatkem 6 120 Kč složeným z úroku ve výši 20 % z jistiny (tj. 2 400 Kč) a poplatku za správu úvěru prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 1 510 Kč; dlužnice (paní jméno FO) uvedla, že žije v domácnosti se 4 osobami, ke 2 má vyživovací povinnost, je na „mateřské dovolené“, k příjmům uvedla dávky sociální podpory ve výši 11 000 Kč, k dalším příjmům uvedla 15 000 Kč, dále uvedla výdaje domácnosti 10 000 Kč měsíčně, dále prohlásila, že je vlastníkem blíže specifikovaných věcí, mj. lednice, video, osobní počítač (úvěrová smlouva – součást rozhodčího spisu sp. zn. spisová značka).

9. Obě úvěrové smlouvy (součástí rozhodčích spisů) obsahují z druhé strany obchodní podmínky, ve kterých je uvedeno RPSN pro 12 měsíčních splátek ve výši 150,8 %; dále ustanovení, pokud dlužník nesplní svůj závazek, je věřitel oprávněn požadovat po něm navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru (u smlouvy ze dne 24. 8. 2006 částka 510 Kč; u smlouvy ze dne 28. 6. 2006 částka 1 063 Kč), a to za každý započatý kalendářní měsíc a zákonný úrok z prodlení; dále je dlužník povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2 000 Kč, přičemž náhrada nezahrnuje náklady rozhodčího ani soudního řízení; dále obsahují ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem uvedeným ve smlouvě, jejichž vlastnictví přechází podpisem smlouvy na věřitele; poruší-li dlužník zákaz věci zcizit či právně zatížit, je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 20 % z poskytnutého úvěru; pokud by se věci staly neupotřebitelnými, je povinen uzavřít novou smlouvu o zajišťovacím převodu, za porušení této povinnosti je rovněž dohodnuta smluvní pokuta ve výši 20 % z poskytnutého úvěru; v případě předčasného splacení může být dlužníkovi poskytnuta sleva 10 % z předčasně doplacené splátky; v případě odstoupení do 7 dnů od uzavření smlouvy je dlužník povinen nahradit náklady na uzavření smlouvy ve výši 10 % z jistiny úvěru; v bodě 14 je obsaženo ujednání o tom, že veškeré majetkové spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce, zásadně jmenovaný právnická osoba., IČO: IČO.

10. Obě úvěrové smlouvy v úvodu obsahují konstatování, že účastníci smlouvy spolu uzavírají smlouvu o úvěru podle § 497 obchodního zákoníku.

11. Z výpočtů z webu finance.cz (č. l. 80, 81) vyplývá, že půjčky výše uvedených parametrů (poskytnutá jistina, doba splácení, četnost splátek a jejich výše) jsou v obou případech fakticky úročeny úrokovou sazbou cca 83,9 % ročně (stejný výpočet vychází i v programu Excel za využití funkce „úroková míra“).

12. Úvěr následujících parametrů, které odpovídají první úvěrové smlouvě – půjčeno 25 000 Kč, vráceno 37 752 Kč prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 3 146 Kč – je úročený sazbou 83,89 % ročně; úvěr následujících parametrů, které odpovídají druhé úvěrové smlouvě – půjčeno 12 000 Kč, vráceno 18 120 Kč prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 1 510 Kč – je úročený sazbou 83,88 % ročně; ani u jednoho z úvěrů nelze za úrokovou sazbu považovat procentní navýšení půjčené částky (to by odpovídalo hodnotě cca 51 %), jelikož zapůjčená částka nebyla dlužníkovi k dispozici po celou dobu v plné výši, ale byla postupně splácena (vše zjištěno z odborného vyjádření Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Katedry matematické analýzy a aplikací matematiky č. l. 232).

13. Soud odborné vyjádření považuje za srozumitelné, logické a přezkoumatelné (ve vyjádření jsou obsaženy i konkrétní rovnice, jejichž vyřešením byla úroková sazba určena). S ohledem na charakter odborné otázky (jeden výpočet) je odborné vyjádření vysoké školy také zcela dostačující, resp. by bylo nadbytečné a nehospodárné objasnění faktické úrokové sazby zjišťovat prostřednictvím znaleckého posudku. Námitky žalované k provedenému výpočtu nejsou důvodné, jelikož žalovaná směšuje dvě různé situace, a to způsob sjednání výše „úroku“ a úrokovou sazbu jakožto „faktickou cenu“ peněz konkrétního úvěru. Ujednání o výši úroku lze samozřejmě platně provést jak prostřednictvím periodického úročení, tak také neměnnou pevnou částkou, případně procentem z půjčované částky, případně i jakýmkoliv jiným srozumitelným a určitým způsobem (což plyne z judikatury na kterou žalovaná odkazuje – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3777/2016). Nicméně ujednaný úrok a faktická cena peněz (faktický úrok) se mohou lišit, jelikož cenu peněz (faktický úrok) bezpochyby ovlivňují všechny další parametry úvěru, tj. zejména celková doba půjčení peněz, splátkový mechanismus (anuitní splácení nebo jednorázové splacení po uplynutí sjednané doby) a celková zaplacená (cílová) částka. Bez ohledu na to, jakým způsobem byl „úrok“ sjednán, je třeba zjišťovat faktickou cenu peněz podle parametrů konkrétního úvěru, jelikož pouze tak můžou být různé úvěry vzájemně porovnatelné a lze vyhodnotit jejich (ne)přiměřenost k obvyklému úroku (obvyklé ceně peněz) v daném čase a místě. To ostatně v zásadě platí i o údaji RPSN, jelikož i jeho prostřednictvím lze jednotlivé úvěry vzájemně porovnat a lze také zjistit jeho obvyklou výši v relevantní době.

14. Pro lepší ilustraci výše popisovaného rozdílu lze uvést modelové příklady: Půjčení jistiny 20 000 Kč s úrokem sjednaným ve výši 20 % z jistiny (tj. částka 4 000 Kč). Pokud bude mít dlužník k dispozici celou jistinu po celý rok a po uplynutí jednoho roku vrátí jednorázově celou jistinu s úrokem (tj. částku 24 000 Kč), pak bude sjednaný úrok odpovídat také faktickému úroku 20 % ročně. Nicméně pokud bude mít dlužník celou jistinu k dispozici v celé výši po dobu dvou let a celou jistinu se sjednaným úrokem (tj. částku 24 000 Kč) jednorázově zaplatí až po jejich uplynutí, tak bude faktický úrok nižší, a to 10 % ročně. Pokud by měl dlužník celou jistinu k dispozici po dobu 10 let a po jejich uplynutí by uhradil jednorázově celou jistinu s úrokem (tj. částku 24 000 Kč), byl by faktický úrok pouze 2 % ročně.

15. Ve všech výše uvedených modelových případech byl přitom „úrok“ sjednán vždy stejným způsobem jako neměnných 20 % z poskytnuté jistiny (tedy jak žalovaná uvádí byl sjednán jako „neanuitní“), nicméně nelze uzavřít, že by takto sjednaný úrok sám o sobě (bez ohledu na ostatní parametry úvěru) vyjadřoval i faktickou cenu peněz (faktickou úrokovou sazbu). Jak je z výše uvedeného patrno, doba, po kterou má dlužník jistinu k dispozici totiž cenu peněz (tedy faktickou úrokovou sazbu) zásadně ovlivňuje (čím déle má dlužník celou jistinu k dispozici, tím je faktická cena peněz nižší). Faktickou cenu peněz proto logicky ovlivňuje i skutečnost, jestli má dlužník jistinu k dispozici v plné výši po celou dobu úvěrového vztahu a vrátí ji jednorázově až na konci, nebo jestli má dlužník k dispozici stále menší a menší část jistiny, jelikož dochází k postupnému splácení (přičemž v druhém z uvedených případů musí být faktická cena peněz logicky vyšší).

16. Z výše uvedených důvodů soud nepochybuje o správnosti odborného vyjádření, nadto vypočtený úrok odpovídá i úvěrovým kalkulačkám dostupným online, na které poukazovala žalobkyně.

17. V neposlední řadě soud k námitkám žalované vůči odbornému vyjádření dodává, že přestože byl „úrok“ v daném případě sjednán jako pevná částka, tak úvěr samotný byl splácen anuitně, což plyne zcela jednoznačně z předmětných smluv, ve kterých jsou sjednány pravidelné splátky, resp. anuity (v případě obou smluv 12 měsíčních splátek). Formulace dotazu soudu na odborné vyjádření přitom vychází ze sjednaných parametrů konkrétních úvěrů, a to parametrů, které ovlivňují faktickou cenu peněz, tj. faktický úrok.

18. Průměrná výše úroku poskytovaného pěti velkými bankami v České republice u úvěrů obdobných parametrů jako v nynější věci byla v červnu 2006 cca 19,1 % ročně a v srpnu 2006 cca 19,8 % ročně (zjištěno ze sdělení bank č. l. 229, 235, 238-239, 242, 245). Průměrná výše úroků u všech úvěrů, které byly poskytnuty bankami domácnostem v České republice na spotřebu s fixací úrokové sazby do 1 roku včetně, činila v červnu 2006 cca 12,78 % ročně a v srpnu 2006 cca 12,80 % ročně (zjištěno z databáze České národní banky, řady ARAD, sestava 1144, č. l. 265).

19. Ačkoliv průměrný úrok vypočtený ze všech úvěrů, které byly v daném období poskytnuty, lze považovat za statisticky přesnější (ve vztahu k obvyklosti, jelikož i tento údaj zohledňuje nejvyšší sjednané úrokové sazby v daném místě a čase), soud vycházel ve prospěch žalované z užšího vzorku bank a jejich sdělení. Údaje sdělené bankami soud zprůměroval, jelikož takto postupoval odvolací soud v jiné obdobné věci (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 11. 2025, čj. 75 Co 175/2025-243, bod 9).

20. Na základě rozhodčích doložek v úvěrových smlouvách vydal rozhodce tituly před jménem jméno FO rozhodčí nálezy ze dne datum, čj. Anonymizováno, a ze dne datum, čj. Anonymizováno (obsah rozhodčích spisů, mezi účastníky rovněž nesporné), na základě kterých byly vedeny exekuce pod spisovými značkami soudního exekutora spisová značka (vedena na základě usnesení Okresního soudu v adresa ze dne datum) a spisová značka (vedena na základě usnesení Okresního soudu v adresa ze dne datum), přičemž tyto exekuce byly na návrh právního předchůdce žalobkyně zastaveny rozhodnutím soudního exekutora, jelikož oprávněná vyslovila se zastavením v obou případech souhlas; v odůvodnění se soudní exekutor vyjadřuje v tom smyslu, že k zastavení dochází z důvodu nezpůsobilé (netransparentní) rozhodčí doložky; rozhodnutí soudního exekutora ve výroku o zastavení exekuce v obou případech podle doložky nabylo právní moci ke dni 12. 3. 2022 (dvě usnesení soudního exekutora; č. l. 11-16).

21. Právní zástupce právního předchůdce žalobkyně i žalobkyně doručil žalované dne 4. 2. 2021 výzvu k auditu exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů a zastavení těch, které jsou s ohledem na ustálenou judikaturu vedeny protiprávně (výzva a doručenka; č. l. 57-58).

22. Právní předchůdce žalobkyně vyjádřil dne 8. 11. 2021 vůli zmocnit právního zástupce žalobkyně, aby ho zastupoval zejména v případech dluhů z úvěrových smluv vymáhaných na základě rozhodčích nálezů (plná moc; č. l. 43). Dne 4. 1. 2022 podal právní předchůdce žalobkyně mimo jiné návrh na zastavení exekuce sp. zn. spisová značka s odkazem na neplatnost úvěrové smlouvy a neplatnost rozhodčí doložky (návrh; č. l. 40-42).

23. Právní předchůdce žalobkyně se dne 8. 12. 2022 dozvěděl o tom, že v exekuci sp. zn. spisová značka bylo vyplaceno žalované 112 016 Kč a v exekuci sp. zn. spisová značka bylo žalované vyplaceno 63 790 Kč (sdělení soudního exekutora; č. l. 10, 20).

24. Právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně se v květnu 2024 dohodli na postoupení pohledávky ve výši 99 124,03 Kč s příslušenstvím vzniklé jako bezdůvodné obohacení v souvislosti s výše uvedenými exekučními řízeními (smlouva o postoupení pohledávky; č. l. 21-22). Právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávky žalované (oznámení vč. podacího lístku; č. l. 18-19).

25. Žalovaná byla před podáním žaloby žalobkyní vyzvána k zaplacení žalované částky do dne 2. 1. 2024, výzva jí byla zaslána do datové schránky, kam se dne 20. 12. 2023 přihlásila oprávněná osoba (předžalobní výzva vč. doručenky, č. l. 9, 23).

26. Z ostatních provedených důkazů soud nečinil relevantní skutková zjištění, přičemž k usnesení Okresního soudu v adresa ze dne datum, čj. spisová značka, lze doplnit, že se týkalo jiné právní otázky (okamžik vědomosti účastníka úvěrové smlouvy o neprověření jeho úvěruschopnosti pro účely obnovení soudního řízení, ve kterém byl uzavřen soudem schválený smír). Nadto soud při právním posouzení věci (níže rozvedeno) přihlížel k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou (existuje-li) je nutno vzhledem k roli Nejvyššího soudu považovat za primární (nadřazený) zdroj judikaturních závěrů.

27. Soud dospěl k následujícímu relevantnímu skutkovému závěru. Právní předchůdce žalobkyně od žalované obdržel na základě smluv ze dne 28. 6. 2006 a ze dne 24. 8. 2006 dohromady částku 37 000 Kč. Obvyklý úrok byl v červnu 2006 cca 19,1 % ročně a v srpnu 2006 cca 19,8 % ročně. Žalovaná při ověřování úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně a Anonymizováno jméno FO (jako dlužník na smlouvě ze dne 24. 8. 2006) vycházela z údajů sdělených těmito osobami. Obě smlouvy obsahují ujednání o úroku 20 % z jistiny, dále o poplatku za sjednání, smluvních pokutách, zajišťovacím převodu vlastnického práva, rovněž obsahují rozhodčí doložku, podle které spor bude rozhodnut rozhodcem libovolně určeným třetím subjektem. Obsah smlouvy deklaruje vůli účastníků ujednat smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku. Parametry úvěrových smluv (výše půjčené jistiny, doba splácení, počet a výše splátek) odpovídají v případě první úvěrové smlouvy faktickému úroku ve výši cca 83,89 % ročně a v případě druhé smlouvy faktickému úroku ve výši cca 83,88 % ročně. V exekučních řízeních vedených na základě rozhodčích nálezů vydaných ohledně povinností plynoucích z uvedených smluv bylo žalované vyplaceno dohromady 175 806 Kč, o této skutečnosti se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl dne 8. 12. 2022. Obě exekuce byly zastaveny soudním exekutorem na základě návrhu právního předchůdce žalobkyně z důvodu nezpůsobilé (netransparentní) rozhodčí doložky, jelikož žalovaná vyslovila se zastavením souhlas. V obou případech výrok o zastavení nabyl podle doložky právní moci ke dni 12. 3. 2022. Právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované, že postoupil pohledávku na žalobkyni. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení požadovaného bezdůvodného obohacení do 2. 1. 2024.

28. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících úvah, právní předpisy aplikoval ve znění, kdy nastala příslušná právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

29. Právní předchůdce žalobkyně uzavíral předmětné úvěrové smlouvy v postavení spotřebitele ve smyslu § 52 odst. 3 starého občanského zákoníku, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti.

30. Rozhodčí nálezy čj. Anonymizováno a čj. Anonymizováno vydané rozhodcem tituly před jménem jméno FO v roce Anonymizováno byly vydány na základě rozhodčích doložek obsažených v předmětných úvěrových smlouvách, jako takové byly exekučními tituly ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Exekuční řízení vedená pod sp. zn. spisová značka a spisová značka byla vedena pro vymožení povinností stanovených těmito exekučními tituly. Uvedená exekuční řízení byla zastavena k návrhu povinného přímo soudním exekutorem podle § 55 odst. 3 exekučního řádu, jelikož oprávněná (v tomto řízení žalovaná) se zastavením exekuce vyslovila souhlas. Z obsahu odůvodnění má soud za to, že důvodem pro zastavení exekucí byly okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně netransparentní (a proto neplatné) rozhodčí doložky obsažené v předmětných úvěrových smlouvách.

31. Soud z rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází, přičemž otázku, která byla vyřešena ve výroku pravomocného rozhodnutí (rozhodnutí soudního exekutora je považováno za rozhodnutí exekučního soudu podle § 28 exekučního řádu) již samostatně neposuzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011); v tomto řízení tedy soud vychází z toho, že exekuce byla zastavena z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Pro úplnost soud dodává, že z obsahu rozhodčích doložek v předmětných úvěrových smlouvách vyplývá, že určení osoby konkrétního rozhodce bylo svěřeno třetí osobě (právnická osoba.). Pro účastníky rozhodčího řízení (včetně právního předchůdce žalobkyně jakožto spotřebitele) je takto určená osoba rozhodce zcela nepředvídatelná a rozhodčí doložka proto trpí vadou netransparentnosti; soud jí hodnotí jako neplatnou podle § 39 starého občanského zákoníku (k netransparentním rozhodčím doložkám srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, a judikaturu v něm citovanou).

32. Rozhodnutí soudního exekutora nabylo v rozsahu výroku o zastavení exekuce (v obou případech) právní moci dnem 12. 3. 2022; tento den soud považuje za okamžik, kdy došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění ve zmíněných exekučních řízeních. Právním důvodem vymáhání nesplněných povinností v exekučních řízeních byly právě výše zmíněné exekuční tituly (rozhodčí nálezy), teprve v důsledku rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce byla jednak jednoznačně deklarována neplatnost exekučních titulů, ale současně teprve k tomuto okamžiku pravomocně odpadly právní důvody, na jejichž základě bylo plnění v exekucích vymoženo. Obráceně řečeno, teprve od tohoto okamžiku lze plnění vymožené v uvedených exekucích považovat za vymožené na základě právního důvodu, který odpadl. Od tohoto okamžiku lze proto uvažovat o tom, že by plnění vymožené v exekucích mohlo představovat bezdůvodné obohacení na úkor právního předchůdce žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 starého občanského zákoníku. Tento okamžik soud proto považuje za počátek objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).

33. Žalovaná poukazovala na odlišnost nynější věci (oproti věcem řešeným v již konstantní judikatuře Nejvyššího soudu) spočívající v tom, že v rozhodnutích, kterými byly exekuce zastaveny, nebyl konstatován žádný závěr ohledně neplatnosti původních úvěrových smluv, ty proto podle žalované nadále mají být platnými hmotněprávními důvody, na jejichž základě vymožené plnění žalované náleží.

34. Soud vychází z toho, že není-li v rozhodnutí deklarována neplatnost úvěrových smluv jakožto důvod pro zastavení exekuce, nelze z toho ještě dovodit závěr ohledně jejich platnosti. Platnost hmotněprávního titulu (úvěrových smluv) je oprávněn v tomto řízení přezkoumat zdejší soud samostatně, a to v rámci obrany žalované proti uplatněnému nároku (pokud by byl hmotněprávní titul platný, nedošlo by na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013). Soud na základě doplněného dokazování a nových skutečností, které z tohoto doplnění vyšly najevo, dospěl k jednoznačnému závěru, že předmětné úvěrové smlouvy jsou jako celek neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 starého občanského zákoníku. Jelikož nová zjištění odůvodňují odchýlení se od závazného právního názoru odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2661/2020), tak žalobkyně nebyla pro nadbytečnost dále vyzývána k doplnění dalších tvrzení a důkazů, jelikož spor bylo možno bez dalšího rozhodnout.

35. Soud k závěru o rozporu úvěrových smluv s dobrými mravy dospěl na základě vyhodnocení jejich obsahu ve vzájemných souvislostech, přičemž přihlížel k tomu, že smlouvy mají tzv. formulářový charakter (smluvní ujednání jsou podnikatelem předchystána a spotřebitel má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout), k tomu, zda jsou ujednání ve smlouvách pro spotřebitele uvedena transparentně a také k dalším ujednaným sankcím a zajišťovacím institutům, resp. k (ne)vyváženosti smlouvy v neprospěch spotřebitele. Jinak řečeno soud posuzoval smluvní konstrukci zejména jako celek, nikoliv izolovaně jednotlivé instituty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21). Úplata za poskytnutí úvěru nebyla ve smlouvě samostatně vyčíslena, když byla zahrnuta společně s úrokem pod poplatek za správu úvěru, její výše je tedy pro spotřebitele netransparentní. Sjednaná úplata za poskytnutí úvěru má přitom fakticky povahu skrytého úroku, jelikož její funkce je totožná (stejně jako sjednaný úrok představuje svým účelem totožnou odměnu za poskytnutí peněz, nikoliv odměnu za jejich „rezervaci“, jelikož k žádné rezervaci nedošlo a částky byly poskytovány v hotovosti hned při podpisu smlouvy; žalovaná tedy pouze formálně „rozdělila“ cenu peněz pod dva různé názvy, nicméně materiálně se význam úplaty za půjčení peněz nijak nezměnil). Pokud je přihlédnuto k faktickým parametrům úvěrů (výše půjčené jistiny, doba půjčení, výše splátek a jejich četnost), tak faktická úroková sazba činí cca 84 % ročně v obou případech, což je více než čtyřnásobek obvyklého úroku v daném čase a místě v obou případech. Již tato okolnost sama o sobě působí zjevný rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy. S ohledem na argumentaci žalované je třeba připomenout, že judikatura již v minulosti stanovila, že v případě nebankovních institucí může být s ohledem na vyšší rizikovost úvěru dána určitá disproporce oproti obvyklému úroku, tudíž dle okolností konkrétní věci ještě nemusí být nemravné, pokud je sjednán úrok oproti obvyklému úroku poskytovanému v bankovním sektoru dvojnásobný až trojnásobný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), přičemž ve vztahu k čtyřnásobku byl konstatován jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jinak řečeno vyzdvihuje-li žalovaná v části své argumentace pouze mírné překročení čtyřnásobku obvyklého úroku, tak nejde o důvodný argument, jelikož už samotný čtyřnásobek překračuje limit připuštěný judikaturou pro výše úroků u úvěrů nebankovních institucí.

36. Dále lze poukázat na údaj o RPSN (cca 150 %), který byl jednak uveden pouze v obchodních podmínkách (což může být rozporné s principem poctivosti, srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), ale zejména zcela zjevně přesahuje obvyklé náklady spojené s úvěry poskytovanými v bankovním sektoru, přičemž úvěry poskytnuté v nynější věci nejsou spojeny s žádnými unikátními či natolik nadstandardními službami, které by takto vysoké RPSN (oproti obvyklému RPSN bankovních úvěrů) činily legitimním. Významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran dále působí i sjednání několika smluvních pokut, které povinnost dlužníka splnit dluh utvrzují, zejména neomezená smluvní pokuta ve výši poplatku za správu úvěru (510 Kč a 1 063 Kč) za každý měsíc prodlení, tzn. pokud se dlužník dostane do dlouhodobého prodlení, tak po 24 měsících smluvní pokuta tvoří celou částku jistiny a dále narůstá. Vedle této smluvní pokuty má věřitel v případě prodlení dále právo na úhradu paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 20 % úvěru (min. 2 tis. Kč), náklady řízení a na zákonný úrok z prodlení. Mimo rekapitulované sankční mechanismy byl dále sjednán i zajišťovací převod vlastnického práva k blíže určeným movitým věcem v domácnosti dlužníka.

37. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu zdejší soud neshledává další důvod rozporu předmětných úvěrových smluv s dobrými mravy v procesu prověření úvěruschopnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. US 4129/18.

38. S ohledem na vše uvedené má soud za to, že smysl uvedeného (formulářového) smluvního mechanismu nespočívá primárně v zajištění řádného zaplacení jistiny a přiměřeného úroku, ale směřuje k dosažení co nejvyššího (nepřiměřeného) zisku z rizikovosti úvěru. Současné sjednání netransparentní rozhodčí doložky je potom prostředkem pro rychlé opatření vyhovujícího exekučního titulu pro vymáhání částek neadekvátně vyšších oproti původně poskytnuté jistině. Celá popsaná smluvní konstrukce je proto rozporná s dobrými mravy jako provázaný celek (formulářová smlouva, nemravný a netransparentní úrok, sankční přetížení v neprospěch slabší smluvní strany, neplatná rozhodčí doložka), nikoliv pouze v dílčích částech, které by bylo možno (jako vzájemně nesouvisející) oddělit od zbytku smlouvy podle § 41 starého občanského zákoníku, případně moderovat. Ostatně částečná neplatnost (příp. soudní moderace) by v tomto případě byla proti smyslu ochrany slabší smluvní strany, jelikož původce takovýchto nemravných smluvních konstrukcí (v tomto případě žalovaná) by měl být prostřednictvím právního následku motivován, aby koncipoval pouze takové smlouvy, které optikou korektivu dobrých mravů samy o sobě obstojí (jinak řečeno neplatnost smlouvy musí v tomto případě mít i preventivně-sankční účinek; povaha právního jednání proto v této věci postup podle § 41 starého občanského zákoníku ani neumožňuje).

39. Soud proto uzavírá, že žalované nesvědčí platné hmotněprávní tituly k tomu, aby si plnění vymožené v exekucích na základě nezpůsobilých exekučních titulů ponechala.

40. Dále se soud k námitce žalované zabýval promlčením práva na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení.

41. Obě úvěrové smlouvy obsahující rozhodčí doložku byly uzavřeny před účinností nového občanského zákoníku (ten je účinný od 1. 1. 2014), na základě rozhodčích doložek byly rovněž před účinností nového občanského zákoníku vydány rozhodčí nálezy, které byly exekučními tituly v následně vedených exekučních řízeních. K pravomocnému zastavení exekučních řízení došlo až za účinnosti nového občanského zákoníku.

42. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 nového občanského zákoníku je třeba na vztah bezdůvodného obohacení aplikovat dosavadní právní předpisy (tj. právní předpisy účinné před 1. 1. 2014), jelikož bezdůvodné obohacení má původ v právních vztazích založených za předchozí právní úpravy uzavřením úvěrových smluv (obsahují rozhodčí doložky, na které navazují rozhodčí nálezy – exekuční tituly). Závěr o aplikaci původních právních předpisů je v souladu s judikaturou, mj. i s rozhodnutím, na které odkazovala žalobkyně, ale vyvozovala z něho opačný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3538/2019, i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, z nedávné doby výslovně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024).

43. Soud předmětné smlouvy vyhodnotil jako smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku, jelikož vůle stran uzavřít tento typ smlouvy byla jednoznačně vyjádřena v jejich úvodu, kde se na příslušné ustanovení obchodního zákoníku přímo odkazují. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva představuje tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, není významné, že právní předchůdce žalobkyně vystupoval při uzavírání smlouvy jako spotřebitel. Nadto lze poukázat na vnitřní rozpor v argumentaci žalované, která s posouzením smlouvy podle obchodního zákoníku sice nesouhlasila, ale částečně ve prospěch tohoto závěru argumentovala, když sjednanou úplatu za poskytnutí úvěru odůvodňovala příslušným ustanovením obchodního zákoníku.

44. S ohledem na výše uvedené se uplatní § 397 obchodního zákoníku a délka promlčecí lhůty je čtyři roky. Vzhledem k tomu, že objektivní promlčecí lhůta začala plynout od pravomocného zastavení exekucí (dne 12. 3. 2022), ke dni podání žaloby (dne 1. 7. 2024) dosud neuplynula.

45. K výše uvedenému lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015.

46. Nad rámec soud dodává, že i v případě, pokud by posoudil smlouvu jako smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 a násl. starého občanského zákoníku, rovněž by nehodnotil nárok na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčený. Podle § 107 odst. 1 starého občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní promlčecí lhůta). Podle odstavce 2 se promlčí nejpozději za tři roky, v případě úmyslu za deset let, od okamžiku, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí lhůta). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty byla za předchozí právní úpravy vyžadována bezpečně prokázaná skutečná znalost o veškerých údajích potřebných k podání žaloby u soudu (tj. rozsah bezdůvodného obohacení a totožnost obohaceného subjektu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Pokud oprávněný subjekt o těchto údajích povědomí nezískal, uplatní se objektivní promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Okamžik pravomocného zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu je zajisté momentem, od kterého lze legitimně odvozovat počátek plynutí objektivní promlčecí lhůty. Subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu starého občanského zákoníku však nemůže od tohoto okamžiku začít běžet, jelikož potenciální žalobce na základě zastavení exekuce nezíská automaticky povědomí také o tom, které všechny konkrétní subjekty figurující v exekučním řízení (zejm. oprávněná a soudní exekutor) a v jakém konkrétním rozsahu se na jeho úkor bezdůvodně obohatily. Toto povědomí právní předchůdce žalobkyně dle provedených důkazů získal až na základě sdělení soudního exekutora dne 8. 12. 2022. Ke dni podání žaloby by proto ani podle starého občanského zákoníku neuplynula objektivní, ani subjektivní promlčecí lhůta.

47. Právnímu předchůdci žalobkyně bylo na základě neplatných úvěrových smluv poskytnuto dohromady 37 000 Kč, přičemž žalované byla v exekučních řízeních z vymoženého plnění vyplacena částka dohromady 175 806 Kč. Vzhledem k tomu má právní předchůdce žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku právo na to, aby mu byla žalovanou jako bezdůvodné obohacení vydána částka, kterou požaduje v nynějším řízení, tj. 99 124,03 Kč. Tuto částku je oprávněna požadovat žalobkyně, jelikož uvedená pohledávka na ní byla platně postoupena ve smyslu § 524 a násl. starého občanského zákoníku (k aplikované právní úpravě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1200/2021), tudíž se stala věřitelem na místo právního předchůdce žalobkyně.

48. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalované stanovila lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení do 2. 1. 2024 (§ 563 starého občanského zákoníku), nachází se žalovaná od následujícího dne v prodlení. Žalobkyně proto má od tohoto dne právo i na zákonný úrok z prodlení (§ 517 odst. 2 starého občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.).

49. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.), přičemž žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná a náleží jí plná náhrada. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 4 957 Kč a nákladů advokátního zastoupení vynaložených v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, které byly určeny s přihlédnutím k vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v rozhodném znění, jako odměna za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, žaloba, replika z 2. 9. 2024, účast u jednání soudu prvního stupně v rozsahu 0-2 hod. dne datum, vyjádření k odvolání z 4. 2. 2025, účast u jednání odvolacího soudu v rozsahu 0-2 hod. dne datum, vyjádření z 18. 7. 2025, účast na jednání soudu prvního stupně v rozsahu 0-2 hod. dne datum) ve výši 9 x 5 100 Kč; dále jako paušální náhrada hotových výdajů ve výši 5 x 300 Kč a 4 x 450 Kč; dále cestovní výdaje spojené s účastí u soudních jednání [trasa adresa a zpět (za cestu dne datum požadováno Anonymizováno km; za cestu dne datum požadováno Anonymizováno km; za cestu datum požadováno Anonymizováno km), doložená průměrná spotřeba (5,6 l/100 km), cena nafty (při cestě dne datum činí 38,70 Kč/l; při cestě dne datum činí 34,70 Kč/l; při cestě dne datum činí 34,10 Kč/l) a náhrada za užití vozidla (při cestě dne datum náhrada 5,60 Kč/km; při cestě dne datum náhrada 5,80 Kč/km; při cestě dne datum náhrada 5,90 Kč/km) určeny podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., vyhlášky č. 475/2024 Sb. a vyhlášky č. 573/2025 Sb.] ve výši 12 437,83 Kč; dále náhrada za promeškaný čas uvedenými cestami v trvání 3 x 12 započatých půlhodin ve výši 12 x 100 Kč a 24 x 150 Kč; to vše mimo soudní poplatek plus DPH (21 %) v celkové výši 13 951,94 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu v Olomouci do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Nebudou-li povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím soudu splněny dobrovolně, může se oprávněná strana domáhat výkonu rozhodnutí prostřednictvím soudu nebo soudního exekutora.