22 C 150/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 30 087 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 519 Kč za období od 24. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ve zbývající části požadující po žalovaném zaplacení částky 9 655 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 174 Kč za období od 20. 7. 2021 do 23. 5. 2023; s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 14 991,17 Kč za období od 20. 7. 2021 do 11. 8. 2021 a ve výši 8,25 % ročně z částky 14 991,17 Kč za období od 12. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 7. 2021 dosáhne částky 36 266 Kč; a se smluvní pokutou ve výši 9 002 Kč.

III. Žalovanému se náhrada nákladů nalézacího a odvolacího řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 21 085 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která má být zaokrouhleným součtem následujících částek. Žalobkyně do součtu zahrnuje částku 18 549,58 Kč, která má představovat částku zesplatněného úvěru společně s úrokem ke dni tohoto zesplatnění, přičemž předmětný úvěr ve výši 20 000 Kč měl být žalovanému poskytnut na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 15. 1. 2021. Dále zahrnuje do součtu částku 998 Kč (2 x 499 Kč), která má představovat smluvní pokutu za tvrzené prodlení žalovaného s placením konkrétních splátek. Dále zahrnuje do součtu částku 600 Kč (3 x 200 Kč), která má představovat náklady spojené s prodlením žalovaného. V neposlední řadě zahrnuje částku 938 Kč (2 x 469 Kč), která má představovat neuhrazené pojistné za pojištění schopnosti splácet úvěr. Dále se žalobkyně mimo výše uvedené domáhá částky 9 002 Kč, která má představovat smluvní pokutu za tvrzené prodlení žalovaného se splacením již zesplatněného úvěru do doby vyhotovení žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Zdejší soud rozhodl o všech uplatňovaných nárocích rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, čj. 22 C 150/2023-99, který byl částečně zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2024, čj. 75 Co 32/2024-128, a věc byla zdejšímu soudu v rozsahu zrušení vrácena k dalšímu řízení.

4. Předmětem nynějšího rozhodnutí tudíž zůstalo pouze následující:- částka 9 655 Kč, která je dle sdělení žalobkyně tvořena zbývající částí jistiny ponížené o již přiznanou jistinu (14 991,17 mínus 8 519 = 6 472,17 Kč, přičemž žalobkyně tuto částku požaduje bez 17 haléřů), dále je tvořena požadovanými kapitalizovanými úroky (žalobkyně tento nárok redukovala na 20 % ročně) ve výši 647 Kč, dále je tvořena smluvní pokutou ve výši 998 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a pojistným ve výši 938 Kč;- úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 174 Kč za období od 20. 7. 2021 do zaplacení;- smluvní pokuta ve výši 9 002 Kč;- úrok ve výši 20 % ročně z částky 14 991,17 Kč za období od 20. 7. 2021 do 11. 8. 2021 a ve výši 8,25 % ročně ze stejné částky za období od 12. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 20. 7. 2021 dosáhne částky 36 266 Kč.

5. Odvolací soud v zrušovacím rozhodnutí konstatoval, že předchozí rozhodnutí zdejšího soudu bylo v otázce neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy předčasné, tudíž nesprávné, jelikož se zdejší soud dosud nezabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na povinnost poskytovatele úvěru prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o rozpornosti předmětné úvěrové smlouvy s dobrými mravy odvolací soud rovněž označil za předčasný, jelikož nebyla opatřena vyjádření konkrétních bankovních institucí, ze kterých by vyplýval údaj o nejvyšší úrokové sazbě uplatňované v rozhodné době. V neposlední řadě odvolací soud uvedl, že pro splatnost bezdůvodného obohacení není vyžadovaná právní kvalifikace nároku ze strany ochuzeného.

6. Soud zopakoval dokazování a provedl nové důkazy (sdělení bank). Po takto provedeném dokazování dospěl k následujícím relevantním skutkovým zjištěním.

7. Z výpisu ze seznamu subjektů finančního trhu, že žalobkyně má jako nebankovní poskytovatelka spotřebitelských úvěrů ode dne 11. 5. 2018 povolení k poskytování spotřebitelských úvěrů jiných než na bydlení.

8. Z návrhu na uzavření smlouvy, předsmluvního formuláře a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný vyjádřili dne 15. 1. 2021 vůli uzavřít smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému částku 20 000 Kč na účet č. , č. účtu, ; dále je obsaženo ujednání o tom, že žalovaný vrátí poskytnutou částku společně s úrokem prostřednictvím 9 měsíčních splátek ve výši 3 358 Kč, celkem tedy vrátí částku 30 222 Kč; splátky mají být dle dohody hrazeny do 13. dne v měsíci; dále smlouva obsahuje ujednání o úhradě dalších měsíčních splátek pojistného za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 13,95 % ze splátky, tzn. ve výši 469 Kč; jako úroková sazba je uvedena hodnota , hodnota, % ročně, jako hodnota tzv. roční procentní sazby nákladů (RPSN) je uvedeno 186,32 % (ani jedna hodnota dle obsahu smlouvy nezahrnuje úhradu za pojištění); žalovaný uvedl adresu trvalého bydliště , adresa, , pro doručování uvedl adresu , adresa, , žalovaný dále sdělil telefonní číslo a e-mailovou adresu.

9. Ze schválení úvěru s dodejkou bylo zjištěno, že v oznámení o schválení úvěru je uvedeno RPSN vyšší (193,20 %); toto oznámení bylo vyhotovené 18. 1. 2021 a dne 21. 1. 2021 byla písemnost pro žalovaného uložena na poště k vyzvednutí.

10. Z informací o pojištění vč. přihlášení do pojištění a přílohy č. , hodnota, k návrhu smlouvy bylo zjištěno, že v den uzavření výše uvedené smlouvy se žalovaný přihlásil jako zájemce o pojištění schopnosti splácet úvěr, pojistné bylo sjednáno tak, jak plyne i z výše uvedené smlouvy ve výši 469 Kč měsíčně s jednotlivými splátkami úvěru; smlouva o pojištění byla uzavřena stejného dne jako příloha k úvěrové smlouvě.

11. Z fotografie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně disponuje fotografií občanského průkazu žalovaného.

12. Z dokladu o vyplacení, bylo zjištěno, že dne 15. 1. 2021 byly žalovanému na účet uvedený ve smlouvě vyplaceny bezhotovostně finanční prostředky ve výši 20 000 Kč.

13. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný se dostal do prodlení již s úhradou první splátky (12 dnů po splatnosti), splátku splatnou dne 13. 5. 2021 neuhradil do 65 dnů od její splatnosti; žalovaný dosud uhradil prostřednictvím splátek částku 11 481 Kč.

14. Z výzev a oznámení bylo zjištěno, kterého dne byly tyto výzvy vyhotoveny (dne 14. 6. 2021 a dne 14. 7. 2021), obsahují výzvu k úhradě dlužných splátek a upozornění na zesplatnění úvěru; oznámení o zesplatnění bylo vyhotoveno dne 18. 7. 2021.

15. Z předžalobní výzvy vč. doručenky – žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě částky 21 085 Kč z důvodu úvěrové smlouvy před podáním žaloby, konkrétně byla výzva žalovanému odeslána na sdělenou doručovací adresu dne 17. 5. 2023. Z online sledování zásilek bylo zjištěno, že zásilka byla žalovanému doručována dne 23. 5. 2023, poté byla uložena a dne 12. 6. 2023 vrácena odesílateli.

16. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že jeho finanční potřeba byla 100 000 Kč, celková výše úvěru byla 20 000 Kč.

17. K příjmům žalovaného bylo z výplatních pásek 11-12/2020 a z filtrovaného výpisu pohybů na účtu č. , č. účtu, za období od 10. 1. 2020 do 14. 1. 2021 zjištěno, že mu od srpna 2020 každý měsíc přišla na účet mzda v různých výších od společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , průměrná výše této mzdy činila cca 22 700 Kč měsíčně, za poslední tři měsíce činila průměrná mzda cca 24 500 Kč měsíčně; výše mzdy připsané na účet odpovídá výši uvedené ve výplatní pásce. Z výplatní pásky za 11/2020 je zřejmé, že obsahuje složku odměn (vánoční a mimořádná odměna) ve výši více než 7 tis. Kč. Z hodnocení a prohlášení klienta ze dne 15. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 24 558 Kč, jako druh příjmu je uvedeno zaměstnání. Dle informací sdělených žalovaným nastoupil do pracovního poměru ke svému zaměstnavateli v červenci 2020 a aktuálně se neměl nacházet ve výpovědní době.

18. K výdajům žalovaného bylo z hodnocení a prohlášení klienta zjištěno, že žalovaný uvedl své pravidelné výdaje na nájem a inkaso ve výši 2 603 Kč, uvedl, že bydlí u rodičů a je svobodný, dále uvedl další splátky žalobkyni ve výši 1 374 Kč; žalobkyně dále zahrnula údaj o životním minimu ve výši 3 860 Kč, takže celkem zahrnula výdaje žalovaného ve výši 7 837 Kč (bez zahrnutí nové splátky spojené s předmětným úvěrem).

19. K platební historii žalovaného bylo z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 12. 1. 2021 zjištěno, že žalovaný byl dle skóre 216 v kategorii I., která představuje vyšší riziko, výše úvěru je výrazně limitovaná, případně je úvěr zamítán. Z výpisu záznamů z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný neměl v tomto registru žádný záznam.

20. Ze sdělení bank bylo zjištěno, že se v lednu 2021 úvěr obdobných parametrů poskytoval s nejvyšší úrokovou sazbou ve výši 17,9 % ročně a RPSN až 19,40 % (sdělení , jméno FO, ). Z výpisu z časových řad ARAD bylo zjištěno, že banky poskytovaly domácnostem v lednu 2021 úvěry na spotřebu s fixací úrokové sazby do 1 roku s průměrnou úrokovou sazbou ve výši 10,08 % ročně, kontokorenty byly poskytovány s průměrnou úrokovou sazbou 14,85 % ročně a úročené úvěry z kreditních karet s průměrnou úrokovou sazbou 23,86 % ročně.

21. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Na základě dohody žalobkyně a žalovaného byly žalovanému poskytnuty bezhotovostně na bankovní účet č. , č. účtu, finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které měl dle dohody vrátit společně s úrokem prostřednictvím jednotlivých splátek, které byly navýšeny o částku pojistného za pojištění schopnosti splácet úvěr, o které žalovaný projevil zájem. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného ve výši cca 24 500 Kč měsíčně, výdaje žalovaného žalobkyně neověřovala a vycházela ze sdělených údajů, dle výpisu z registru nebankovních klientských informací byl žalovaný zařazen do skupiny s vysokým rizikem. Žalovaný dosud v souvislosti se smlouvou uhradil celkem částku 11 481 Kč. Žalovanému byla před podáním žaloby odeslána předžalobní výzva na sdělenou doručovací adresu, výzva byla doručována dne 23. 5. 2023 a obsahovala výzvu k okamžitému zaplacení.

22. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami.

23. Právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

24. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

25. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.

26. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vedle toho shledal její neplatnost i z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku.

27. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.

28. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.

29. S ohledem na povinnost poskytovatele úvěru stanovenou v § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na zásadu přímosti dokazování soud nepovažuje za dostatečné, pokud jsou jako důkaz předloženy pouze vyplněné karty zákazníka, jelikož na tomto základě není možno správnost údajů hodnověrně přezkoumat. To platí tím spíše, pokud pochybnost o dodržení standardu odborné péče vyvolává sama skutečnost, že spotřebitel byl schopen předmětný úvěr hradit řádně pouze krátkodobě.

30. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjem na základě filtrovaného výpisu z účtu (ve spojení se dvěma výplatními páskami), na kterém jsou zobrazeny pravidelné příchozí transakce od společnosti, kterou žalovaný označil jako svého zaměstnavatele. Příjem žalovaného lze z hlediska prověření úvěruschopnosti považovat za dostatečně ověřený, a to ve výši cca 22 000 Kč měsíčně za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru, když k pravidelné mzdě žalovaného v rozhodném období přibyly i mimořádné odměny ve výši více než 7 000 Kč. Jako neadekvátní požadavku odborné péče soud nicméně hodnotí prověření výdajů žalovaného, jelikož žalobkyně neověřovala faktické výdaje. Soud vychází z toho, že disponuje-li spotřebitel bankovním účtem, je třeba zabývat se tím, zda je spotřebitel z dlouhodobého hlediska schopen dosahovat vyšších příjmů oproti výdajům, tak aby byl schopen pokrýt své faktické pravidelné výdaje společně se splátkou úvěru, zda disponuje rezervou pro nepředvídatelné náhlé výdaje apod. Pokud si žalobkyně opatřila pouze filtrovaný výpis z účtu, který zobrazuje pouze příjmy od zaměstnavatele, zcela rezignovala na zjišťování pravidelných faktických měsíčních výdajů a postupovala dle soudu neadekvátně požadavku odborné péče. Postup soud považuje za neadekvátní i v kontextu toho, že z dokumentu hodnocení klienta plyne, že žalovaný vyjádřil zájem o mnohem vyšší úvěr (finanční potřeba uvedena ve výši 100 000 Kč) ve spojení s tím, že byl v registru nebankovních klientských informací dle skóre zařazen do skupiny označené vysokým rizikem.

31. Žalobkyně sice zahrnula údaj o životním minimu, ten je však normativně stanovenou paušální částkou, která může být v procesu prověřování úvěruschopnosti využita, nicméně v naprosté většině situací jejím prostřednictvím nelze věrohodně modelovat adekvátní výdaje konkrétního spotřebitele. Životní minimum podle soudu nelze vnímat jako reálný měsíční výdaj, který umožňuje průměrnému spotřebiteli vést průměrně kvalitní každodenní život. Účel životního minima totiž spočívá zejména v tom, aby bylo normativním kritériem relevantním pro zabezpečení v různých zejména sociálně negativních situacích (hodnocení hmotné nouze, výpočet nezabavitelné částky apod.). Podle soudu by neodpovídalo principu odpovědného úvěrování, aby výdaje spotřebitele byly poměřovány pouze takto nastavenou optikou.

32. Jak plyne z výše uvedeného, soud dospěl k závěru, že žalobkyně při prověření úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Soud proto úvěrovou smlouvu vyhodnotil podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako neplatnou (a to včetně akcesorické pojistné smlouvy), přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto ostatní nároky žalobkyně, které zůstaly předmětem nynějšího řízení a jsou vyvozovány z předmětné (neplatné) smlouvy jako nedůvodné zamítl (smluvní úrok, pojištění, smluvní pokuty, náklady na vymáhání), jelikož nebyly platně sjednány.

33. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly bezhotovostně poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž dosud uhradil částku 11 481 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nevznikl nárok na výše uvedené položky, na které úhrady žalovaného započítávala, tak žalovaný prostřednictvím úhrad fakticky vrátil část jistiny, což soud zohlednil při zúčtování bezdůvodného obohacení. Žalovaný netvrdil, že by žalobkyni vrátil více (zůstal v řízení pasivní), soud proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil nárok žalobkyně jako důvodný v rozsahu dosud nevrácené jistiny. Celá nevrácená část jistiny již byla žalobkyni přiznána předchozím rozhodnutím, které v tomto rozsahu nabylo právní moci, soud proto nynějším rozhodnutím požadavek na zaplacení další části jistiny zamítl.

34. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem. Jelikož tuto dobu nijak nespecifikoval (zůstal v řízení pasivní, tudíž se podle zdejšího soudu neuplatní závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), určil soud jako okamžik rozhodný pro vrácení jistiny den 24. 5. 2023, jelikož předchozího dne byla žalovanému doručena předžalobní výzva k vrácení zbývající části úvěru (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Přestože byla zásilka z důvodu nezastižení tento den uložena u doručujícího orgánu a nakonec byla vrácena odesílateli, soud to hodnotí ve smyslu § 570 odst. 1 občanského zákoníku jako zmaření doručení ze strany žalovaného. Žalovaný se proto ode dne 24. 5. 2023 nacházel v prodlení s vrácením zbývající části jistiny a žalobkyně má od této doby ve vztahu k této částce nárok na úrok z prodlení, přičemž soud tento úrok přiznal v sazbě požadované dle žalobního petitu (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím období soud nárok na úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl.

35. Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyně byla soudem při jednání vyzvána, aby doložila důkaz o doručení dřívější výzvy k vrácení úvěru do právní sféry žalovaného, když soud nepovažuje za dostatečné doklady o odeslání (zákonná domněnka doby dojití ve smyslu § 573 občanského zákoníku dopadá pouze na zásilky, u kterých bylo dojití prokázáno). Soud proto určil okamžik prodlení od uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, jejíž doručení bylo žalobkyní prokázáno.

36. Soud dále posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy.

37. Pojem dobrých mravů není v zákoně definován, jedná se o korektiv soukromého práva, jehož aplikace je na úvaze soudu po zhodnocení konkrétních okolností daného případu. Lze říci, že korektiv dobrých mravů vychází z určité obecně sdílené základní představy o tom, co je a není správné, přičemž právní regulace z hlediska svého účelu směřuje k prosazování těchto obecnějších představ. Judikatura uvádí, že se jedná o souhrn základních společenských, kulturních a mravních norem, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, bod 48 a tam citovaná rozhodnutí).

38. V případě úvěrů a půjček se sjednaným úrokem judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) již v minulosti dospěla k závěru, že výše sjednaného úroku, která podstatně převyšuje výši obvyklou, je v rozporu s dobrými mravy (je třeba dodat, že je na místě určitá tolerance reflektující vyšší rizikovost úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru). Soud také uvedl, že mravné je takové jednání věřitele, který se „spokojí“ s přiměřenou úplatou za poskytnutí finančních prostředků (úrok), a to bez ohledu na případnou obtížnou situaci jeho dlužníka.

39. Pro posílení ochrany spotřebitele byl na základě evropské legislativy v minulosti zaveden jednotný povinný údaj o roční procentní sazbě nákladů úvěru (dále jen „RPSN“), který je upraven v § 133 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru a který v sobě zahrnuje celkové náklady spojené s poskytnutím úvěru (bez volitelných doplňkových služeb).

40. Je však třeba upřesnit, že oba údaje (úrok a RPSN) nejsou navzájem srovnatelné. Úroková sazba vyjadřuje prostou „cenu peněz“, která vychází z výše poskytnutých financí a mechanismu jejich vrácení (výše splátek, jejich počet a periodicita). Tuto hodnotu lze určit např. prostřednictvím počítačového programu Excel zvolením funkce „úroková míra“. Údaj RPSN je počítán odlišným způsobem za využití tzv. současné hodnoty – RPSN je vypočteno z rovnice, ve které je na jedné straně na ročním základě celková současná hodnota čerpání a na druhé straně na ročním základě celková současná hodnota splátek a plateb poplatků (srov. příloha I směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES). K výpočtu RPSN lze využít např. online kalkulátor dostupný na webu finančního arbitra. Vzhledem k odlišnému výpočtu jsou oba údaje odlišné i v situaci, když úvěr není spojen s žádnými dalšími náklady (např. úroková sazba úvěru 10 000 Kč spláceného prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč je 35,07 % ročně, nicméně RPSN je 41,3 %), jediná situace, ve které si oba údaje přesně odpovídají, je při sjednání ročních splátek (pokud by úvěr 10 000 Kč byl splácen prostřednictvím 12 ročních splátek, činila by úroková sazba 2,92 % ročně, RPSN by mělo stejnou hodnotu).

41. Podle zdejšího soudu se výše uvedený závěr týkající se nemravného úroku analogicky uplatní i ve vztahu k údaji RPSN. Smyslem zavedení údaje RPSN je větší transparentnost úvěrového trhu, jelikož se jedná o univerzální a srozumitelný parametr vztahující se k „celkové ceně“ za úvěr, na jehož základě lze úvěry vzájemně porovnat. Obdobně jako u úroku lze i v případě RPSN spolehlivě zjistit, jaké byly v daném čase a místě obvyklé hodnoty RPSN úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru (tzn. s jakými náklady jsou úvěry obvykle spojeny), lze proto identifikovat, zda sjednané RPSN v konkrétním případě obvyklou míru podstatně nepřevyšuje (i v tomto případě je na místě určitá tolerance reflektující skutečnost, že se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru). Pokud tomu tak bude a konkrétní úvěr není spojen se zcela atypickými obligatorními službami (přičemž nutno podotknout, že nepovinné doplňkové služby se do údaje RPSN podle § 133 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru nezahrnují), které by podstatnou odlišnost nákladů účtovaných za poskytnutí úvěru odůvodňovaly, jedná se dle zdejšího soudu o úvěr odporující dobrým mravům, a to na základě stejných úvah jako v případě samotného úroku.

42. Smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou typicky adhezní (formulářové) ve smyslu ustanovení § 1798 občanského zákoníku, vždy se jedná o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit, tedy nemá žádnou smluvní volnost. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku, případně i jiných předpisů před zneužitím postavení podnikatele. To se může týkat jak základního úvěrového vztahu (hlavní závazek), tak i dalších dílčích nároků akcesorické povahy, např. smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty.

43. Sjednaný úrok u tohoto úvěru činil 109,94 % ročně, RPSN bylo 186,32 %.

44. Soud v souladu s pokynem odvolacího soudu opatřil pro posouzení souladu úvěrové smlouvy s dobrými mravy sdělení bank, ze kterých vyplynulo, že v předmětné době byl bankami úvěr obdobných parametrů poskytován s nejvyšší úrokovou sazbou až do 17,9 % ročně, nejvyšší RPSN bylo zjištěno ve výši 19,4 %. Sjednaný úrok i sjednaná sazba RPSN přesahují více než pětinásobně ty nejvyšší zjištěné sazby, za které bylo v rozhodné době potenciálně možné na českém trhu získat úvěr v bankovním sektoru. Pokud žalobkyně odkazovala na úrokové sazby plynoucí z časových řad ARAD ve vztahu k úvěrům z kreditních karet, soud toto srovnání nevyhodnotil jako přiléhavé, jelikož úvěry z kreditních karet jsou typicky spojeny s bezúročným obdobím, jsou-li zapůjčené finanční prostředky v tomto období v plné výši vráceny, což odůvodňuje vyšší úrokové sazby a jedná se o odlišnost oproti žalobkyní poskytovanému úvěrovému produktu.

45. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že celková konstrukce úvěru, která nezahrnuje žádné specifické (pro úvěrové vztahy neobvyklé či zjevně nadstandardní) služby odůvodňující extrémně odlišnou „cenu“ celého úvěru prezentovanou pomocí údaje RPSN jednoznačně svědčí o zjevném rozporu s dobrými mravy, o tomto rozporu svědčí i samotná sjednaná úroková sazba. Soud proto úvěrovou smlouvu hodnotí podle § 588 občanského zákoníku jako absolutně neplatnou (na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se žalobkyně rozhodla své žalobní požadavky v řízení redukovat). Žalobkyně v rámci svého odvolání vybízela soud k moderaci vysokých úroků. Vzhledem k důvodu neplatnosti (zjevný rozpor s dobrými mravy) se soudu nejeví jako souladné se smyslem právní úpravy (ochrana spotřebitele) úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku, jelikož tento právní následek musí s ohledem na veřejný zájem plnit rovněž preventivně-sankční funkci.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný byl v celém sporu (zohledněno je i příslušenství) celkově částečně úspěšnější, náhrada nákladů mu však nebyla přiznána, jelikož mu v řízení žádné nevznikly. Žalovaný byl převážně úspěšný i ve vztahu k části řízení, o které bylo rozhodováno v rámci odvolacího řízení, takže stejný závěr soudu platí i pro náklady odvolacího řízení.