22 C 193/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 25 881,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 487,41 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ve zbývající části požadující po žalovaném zaplacení částky 13 394,55 Kč; zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 881,96 Kč za období od 1. 7. 2024 do zaplacení; smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 25 881,96 Kč za období od 1. 7. 2024 do zaplacení; kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 642,06 Kč.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 25 881,96 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která má představovat nevrácené peníze, které byly žalovanému poskytnuty na základě smlouvy o kontokorentu ze dne 14. 12. 2017 (limit 5 000 Kč) ve znění dodatku ze dne 14. 7. 2018 (navýšení limitu na 28 000 Kč). Uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena na základě transakčních pohybů na jeho účtech, když byly porovnány pravidelné příjmy a náklady žalovaného, současně byly prověřeny rejstříky a registry.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.

4. Žalobkyně a žalovaný se dne 6. 12. 2017 dohodli na obsahu rámcové smlouvy, na základě které žalobkyně žalovanému začala vést bankovní účet č. , č. účtu, , součástí smlouvy jsou i všeobecné podmínky (rámcová smlouva č. l. 55); dne 14. 12. 2017 se dohodli na obsahu smlouvy o kontokorentu s limitem 5 000 Kč, smlouva obsahuje ujednání o úrokové sazbě 18,9 % ročně, přičemž úrok je účtován vždy na konci měsíce, dále obsahuje ujednání o tom, že úvěr je třeba splatit nejpozději do 1 roku od počátku čerpání (dodatek č. l. 56-58).

5. Žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 14. 12. 2017 příjem ve výši 19 592 Kč, uvedl, že je ženatý, bydlí u rodičů, dále s ním v domácnosti žijí další dvě osoby, uvedl telefonický kontakt, uvedl zaměstnavatele, u kterého pracuje od 1. 12. 2016; výdaje uvedl ve výši 0 Kč (žádost č. l. 63). Zaměstnavatel žalovaného potvrdil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za posledních 12 měsíců v potvrzení ze dne 11. 12. 2017 ve výši 19 592 Kč (potvrzení č. l. 54).

6. Žalobkyně neměla v době 14. 12. 2017 neměla údaje o skutečných výdajích žalovaného, jelikož mu založila bankovní účet dne 6. 12. 2017; do výše uvedeného data přišla na účet žalovaného mzda od zaměstnavatele žalovaného ve výši 23 690 Kč; za období od otevření účtu do 31. 12. 2017 činilo saldo na účtu žalovaného mínus 3 983,85 Kč (výpis z účtu žalovaného za rok 2017 – netištěná elektronická příloha).

7. Žalobkyně a žalovaný se dne 14. 7. 2018 dohodli na obsahu dodatku ke smlouvě o kontokorentu, kterým byl zvýšen limit kontokorentu na částku 28 000 Kč (dodatek č. l. 51).

8. Odchozí transakce na účtu žalovaného za rok 2018 v období leden až červen jsou v souhrnné výši cca 139 260 Kč, tj. cca 23 210 Kč měsíčně; mzda žalovaného je na jeho účet připsána v období leden až duben, přičemž za období od 16. 3. 2018 je mu vyplácena nemocenská, celkem připsaná mzda a nemocenská za období leden až červen 2018 činí částku cca 101 116 Kč, tj. cca 16 852 Kč měsíčně (údaje z výpisů z účtu žalovaného za rok 2018 – netištěná elektronická příloha). Rozdíl mezi průměrnými ověřenými příjmy a faktickými výdaji za uvedené období je záporný, a to cca mínus 6 300 Kč.

9. Žalovaný za období od 31. 10. 2018 do 31. 12. 2018 zaplatil v souvislosti s kontokorentem úroky ve výši 1 246,52 Kč (výpis č. l. 14-15). Za rok 2019 zaplatil v souvislosti s kontokorentem úroky ve výši 3 500,07 Kč, v tomto období mu byly účtován i poplatek za prodlení (výpis č. l. 16-17). Za rok 2020 zaplatil v souvislosti s kontokorentem úroky ve výši 4 465,46 Kč (č. l. 18-19). Za rok 2021 zaplatil v souvislosti s kontokorentem úroky ve výši 1 771,81 Kč (č. l. 32-33). Za rok 2022 zaplatil v souvislosti s kontokorentem úroky ve výši 202,82 Kč (č. l. 32-33). Za rok 2023 zaplatil v souvislosti s kontokorentem úroky ve výši 2 207,87 Kč (výpis z účtu žalovaného za rok 2023, souhrn položek „debetní úrok“ účtovaných vždy na konci měsíce – netištěná elektronická příloha). Dohromady na úrocích v uvedených obdobích uhradil částku 13 394,55 Kč.

10. Žalobkyně písemností ze dne 18. 9. 2023 informovala žalovaného o pozastavení čerpání kontokorentního úvěru z důvodu nařízení exekuce nebo vydání rozhodnutí s obdobnými účinky (č. l. 52). Písemností ze dne 3. 10. 2023 vyzvala žalovaného k vyrovnání záporného zůstatku (mínus 25 881,96 Kč) na účtu nejpozději do 2. 11. 2023 (výzva č. l. 60).

11. Žalobkyně dne 30. 9. 2023 převedla dluh z kontokorentu ve výši 25 881,96 Kč na evidenční účet (výpisy z účtu žalovaného za rok 2023 – netištěná elektronická příloha).

12. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu ve výši 28 373,04 Kč vniklého na základě smlouvy č. , hodnota, (předžalobní výzva vč. podacího archu č. l. 53 a 64).

13. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně zřídila žalovanému na základě smlouvy dne 6. 12. 2017 bankovní účet, dne 14. 12. 2017 se dohodli na smlouvě, na základě které umožnila žalovanému čerpat částku do limitu 5 000 Kč. Žalobkyně v dané době ověřila příjem žalovaného na základě potvrzení zaměstnavatele ve výši 19 592 Kč, o faktických výdajích žalovaného neměla k dispozici údaje. Žalobkyně a žalovaný se dohodli dne 14. 7. 2018 na navýšení limitu čerpání na částku 28 000 Kč; z údajů z bankovního účtu žalovaného za rok 2018 bylo možno vycházet z pravidelných příjmů (mzda a nemocenské) a faktických výdajů, přičemž za období od ledna do června 2018 (půl roku před navýšením limitu) pravidelné průměrné faktické výdaje žalovaného převyšovaly pravidelné průměrné příjmy o částku cca 6 300 Kč měsíčně. Žalovaný měl ke dni 30. 9. 2023 v rámci kontokorentu načerpanou částku 25 881,96 Kč, za dobu čerpání kontokorentního úvěru uhradil úroky v souhrnné výši 13 394,55 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.

14. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

15. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku), ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru) a ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

16. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 6. 12. 2017 uzavřena platná smlouva o účtu ve smyslu § 2662 občanského zákoníku. Dne 14. 12. 2017 účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Dne 14. 7. 2018 došlo mezi účastníky k uzavření dodatku, jehož prostřednictvím byl úvěrový limit významně navýšen.

17. Soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva (vč. navazujících dodatků) je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.

19. Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.

20. Žalobkyně před poskytnutím úvěru dne 14. 12. 2017 neověřila faktické výdaje žalovaného, jelikož předmětný bankovní účet žalovanému zřídila teprve dne 6. 12. 2017 (k ověření faktických výdajů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24); žalovaný žádné výdaje v žádosti neuvedl a jeho bankovní účet neobsahuje vzhledem k datu založení dostatečně vypovídající historii transakcí. V době navýšení úvěrového rámce dne 14. 7. 2018 z historie transakcí na účtu žalovaného za posledních 6 měsíců vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného předmětný úvěr (ve sjednaném časovém horizontu 1 roku) splatit, jelikož jeho faktické výdaje o několik tisíc měsíčně převyšují pravidelné příjmy (za relevantní příjmy lze v daném období považovat pouze příjem ze zaměstnání a vyplácené nemocenské). Žalobkyně proto nepostupovala s náležitou odbornou péčí, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného.

21. Celá úvěrová smlouva je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto pro nedůvodnost zamítl požadavky na zaplacení úroku z kontokorentu, jelikož na něj žalobkyni nevznikl nárok (ujednání o úroku je součástí neplatné smlouvy). Žalovaný již v souvislosti s kontokorentním úvěrem uhradil částku 13 394,55 Kč, která byla žalobkyní nesprávně využita na úhradu úroku kontokorentního úvěru, na který jí nevznikl nárok. Soud uvedené úhrady v rámci zúčtování obohacení žalovaného zohlednil, přičemž žalobkyně má za takové situace právo na vrácení dosud nevrácené jistiny (25 881,96 – 13 394,55 = 12 487,41); ve zbývající části soud požadavek na zaplacení jistiny jako nedůvodný zamítl.

22. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem, která se v případě sporu odvíjí buď od dohody účastníků nebo od určení soudem. Existence sporu je dána objektivně tím, že žalovaný jistinu nevrátil. Jelikož však žalovaný své možnosti nijak nespecifikoval (zůstal v řízení pasivní), určil soud lhůtu k vrácení jistiny v délce tří dnů od právní moci rozsudku analogicky podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému se žalovaný nemohl dostat do prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, čj. 33 Cdo 3675/2021), soud proto jako nedůvodný zamítl i požadavek na úhradu úroku z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.), přičemž žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější; náhrada nákladů mu však podle § 150 o. s. ř. nebyla přiznána, jelikož jsou tu důvody zvláštního zřetele, a to okolnost, že mu žádné náklady řízení nevznikly.