22 C 29/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za období od 19. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ve zbývající části požadující po žalovaném zaplacení:  smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč za období od 14. 7. 2018 do zaplacení;  úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč za období od 14. 7. 2018 do 18. 3. 2024.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která má představovat nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalovanému na základě smlouvy č. hodnota uzavřené dne 13. 5. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně (obchodní společnost právnická osoba., IČO: IČO). Uplatňovaný nárok měl být na žalobkyni postoupen.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.

4. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020 bylo zjištěno, že tohoto dne byla vyhotovena předžalobní výzva adresovaná žalovanému k úhradě částky ve výši 38 003,33 Kč z důvodu výše zmíněné úvěrové smlouvy. Z podacího lístku bylo zjištěno že dne 27. 2. 2020 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva. Z předžalobní výzvy z 12. 10. 2023 bylo zjištěno, že tohoto dne byla vyhotovena výzva adresována žalovanému.

5. Ze smlouvy o úvěru, žádosti o úvěr a informací o úvěru bylo zjištěno že dne 13. 5. 2017 vyjádřila právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný vůli uzavřít smlouvu, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finance ve výši 15 000 Kč; žalovaný se zavázal splácet úvěr prostřednictvím 14 měsíčních splátek ve výši 1 498 Kč, celková splácená částka je 27 272 Kč (úrok 1 444 Kč, úhrada za poskytnutí 6 000 Kč, náklady na vyhodnocení 1 078 Kč, inkasní poplatek 3 750 Kč); sjednaná úroková sazba je 15 % a RPSN je 252,65 %. Částka 15 000 Kč byla žalovanému poskytnuta v hotovosti před podpisem smlouvy.

6. K příjmům žalovaného bylo ze smlouvy o úvěru zjištěno, že žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru uvedl, že je zaměstnaný od 8. 9. 1996 s příjmem 11 000 Kč, dále uvedl příjem diety 9 000 Kč; ve formuláři je uvedeno, že zaměstnání bylo ověřeno, dále je uvedeno, že byl ověřen příjem z výplatních pásek a pracovní smlouvy, kolonka s detailním popisem předložených dokumentů není vyplněna, jejich kopie nejsou přiloženy.

7. K výdajům žalovaného bylo ze žádosti o úvěr zjištěno, že žalovaný dále uvedl, že bydlí v nájmu, je rozvedený, nemá vyživovací povinnosti k dětem, nemá osobní bankovní účet; uvedl, že za bydlení hradí 3 000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a osobní náklady 4 000 Kč měsíčně, srážky ze mzdy jsou 3 000 Kč měsíčně; dále uvedl, že souhrnná výše exekučně vymáhaných dluhů činí ke dni žádosti 10 000 Kč. Z čestného prohlášení bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že bydlí u známého a nemají spolu nájemní nebo jinou smlouvu.

8. Z kopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně touto kopií disponuje.

9. Ze smluv o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a společnost právnická osoba, IČO: IČO, vyjádřily dne 11. 12. 2019 vůli k postoupení mj. pohledávky za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy na společnost právnická osoba Dále bylo zjištěno, že tato společnost a žalobkyně vyjádřily dne 9. 6. 2021 vůli postoupit mj. pohledávku za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni. Z oznámení postoupení bylo zjištěno, že dne 12. 5. 2022 byla vyhotovena písemnost adresovaná žalovanému, která obsahuje informaci o postoupení pohledávky na žalobkyni.

10. Soud učinil následující relevantní závěr o skutkovém stavu.

11. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný vyjádřili dne 13. 5. 2017 vůli uzavřít smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalovaným, žalovaný v rámci příjmu uvedl nepravidelnou složku 9 000 Kč (diety), dále žalovaný uvedl, že jsou mu prováděny srážky ze mzdy pro exekuci ve výši 10 000 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván, výzva byla odeslána dne 27. 2. 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně vyjádřila v roce 2019 vůli postoupit pohledávku na společnost právnická osoba, tato společnost vyjádřila shodnou vůli. V roce 2021 vyjádřila společnost právnická osoba vůli postoupit předmětnou pohledávku na žalobkyni, žalobkyně vyjádřila shodnou vůli.

12. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami.

13. Právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

14. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

15. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.

16. Na základě platného opakovaného postoupení pohledávky plynoucí z předmětné smlouvy ve smyslu § 1879 a násl. občanského zákoníku došlo k platné změně věřitele a na této pozici nyní figuruje žalobkyně.

17. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.

19. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.

20. S ohledem na povinnost poskytovatele úvěru stanovenou v § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na zásadu přímosti dokazování soud nepovažuje za dostatečné, pokud jsou jako důkaz předloženy pouze vyplněné formuláře, jelikož na tomto základě není možno správnost údajů hodnověrně přezkoumat. To platí tím spíše, pokud pochybnost o dodržení standardu odborné péče vyvolává sama skutečnost, že spotřebitel na předmětný úvěr dle tvrzení žalobkyně vůbec nehradil.

21. Pro úplnost soud dodává, že navzdory rozhodování bez nařízení jednání dostala žalobkyně v řízení na základě konkretizované výzvy soudu dostatečný prostor celý proces posouzení úvěruschopnosti uceleně a komplexně popsat a zejména doložit (ač korespondenčním způsobem).

22. Soud nemohl přezkoumat správnost příjmu žalovaného ve výši 20 000 Kč, jelikož žalobkyně (ač vyzvána) nepředložila konkrétní podklady, na jejichž základě byl tento údaj určen (pracovní smlouva, výplatní pásky). Soud proto vychází z toho, že příjem žalovaného nebyl řádně ověřen. Pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného dále vyvolává skutečnost, že značnou část jeho příjmu (téměř polovinu) měla dle jeho prohlášení tvořit složka označená jako „diety“, kterou soud považuje za nepravidelnou, dále skutečnost, že žalovaný měl postiženu mzdu srážkami ze mzdy a prohlásil, že je proti němu vedena exekuce pro dluh ve výši 10 000 Kč.

23. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně při prověření úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí, když řádně neověřila příjem žalovaného a nepřiložila odpovídající význam exekuci vedené proti žalovanému, což ve svém souhrnu vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného a poskytnutí úvěru.

24. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že celá úvěrová smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto ostatní nároky žalobkyně založené na předmětné (neplatné) smlouvě jako nedůvodné zamítl (smluvní úrok), jelikož nebyly platně sjednány.

25. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný netvrdil, že by žalobkyni poskytnuté finance vrátil (zůstal v řízení pasivní), soud proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil nárok žalobkyně jako důvodný v rozsahu poskytnuté jistiny.

26. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož tuto dobu nijak nespecifikoval (zůstal v řízení pasivní, tudíž se podle zdejšího soudu neuplatní závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), určil soud jako okamžik rozhodný pro vrácení jistiny den 19. 3. 2024, jelikož předchozího dne byla žalovanému doručena (fikcí na žalovaným telefonicky sdělenou adresu pro doručování) žaloba s výzvou k vyjádření. Žalovaný se proto nejpozději od následujícího dne nacházel v prodlení s vrácením jistiny a žalobkyně má od této doby ve vztahu k této částce nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 351/2013 Sb.), přičemž soud úrok přiznal ve výši požadované v žalobě. Ve zbytku soud nárok na úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl.

27. Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyně byla soudem korespondenčně vyzvána, aby doložila důkaz o doručení výzvy k vrácení požadované částky do právní sféry žalovaného, když byl doložen pouze doklad o odeslání předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020 (a údaje o doručení nevyplynuly ani z online databáze sledování zásilek), když tento doklad neprokazuje okamžik, kdy se předmětná zásilka dostala do právní sféry adresáta (zákonná domněnka doby dojití ve smyslu § 573 občanského zákoníku dopadá pouze na zásilky, u kterých bylo dojití prokázáno). Soud proto určil prodlení podle data doručení žaloby, jak je uvedeno výše.

28. Vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou souladu předmětné smlouvy (RPSN ve výši 259 %) s dobrými mravy ve smyslu § 588 občanského zákoníku.

29. Dále soud pro úplnost dodává, že žalobkyně do písemného vyjádření ze dne 29. 2. 2024 zahrnula i částečné zpětvzetí žaloby, nicméně podle obsahu se jednalo o úkon podmíněný tím, že soud zaujme určitý právní názor, proto k tomuto zpětvzetí soud podle § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.), přičemž při stanovení poměru úspěchu přihlížel ke kapitalizovanému příslušenství (v případě běžícího příslušenství přihlížel ke kapitalizaci ke dni vydání rozhodnutí). Úspěch žalobkyně je v rozsahu cca 15 240 Kč (z toho 240 Kč tvoří běžící úrok z prodlení) a úspěch žalovaného je v rozsahu cca 20 853 Kč (z toho 7 670 Kč tvoří úrok z prodlení kapitalizovaný do dne 18. 3. 2024 a 13 183 Kč tvoří běžící úrok). Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, náhrada nákladů mu však nebyla přiznána, jelikož mu v řízení žádné nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu v Olomouci do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Nebudou-li povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím soudu splněny dobrovolně, může se oprávněná strana domáhat výkonu rozhodnutí prostřednictvím soudu nebo soudního exekutora.