22 C 36/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 33 100 Kč s příslušenstvím

I. Rozsudek pro uznání se nevydává.

II. Žaloba se zamítá v celém rozsahu požadujícím po žalovaném zaplacení: -) částky 12 050 Kč a částky 21 050 Kč; -) úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9 149,13 Kč za období od 25. 3. 2016 do zaplacení; -) úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 149,13 Kč za období od 1. 4. 2016 do zaplacení; -) úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 15 982,62 Kč za období od 6. 11. 2015 do zaplacení; -) úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 982,62 Kč za období od 13. 11. 2015 do zaplacení);

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání.

2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 9 149,13 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část jistiny poskytnuté žalovanému právním předchůdcem žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (následně v důsledku fúze sloučením a v důsledku změny obchodní firmy CEPO Green3, SE, [IČO])) na základě smlouvy [číslo] ze dne 12. 2. 2015; dále se domáhá zaplacení částky 2 900,87 Kč, která má představovat nezaplacené poplatky za služby související s poskytnutím uvedené jistiny. Dále žalobkyně požaduje částku 15 982,62 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část jistiny poskytnuté žalovanému právním předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy [číslo] ze dne 25. 9. 2014; dále požaduje částku 5 067,38 Kč, která má představovat nezaplacené služby související s poskytnutím uvedené jistiny. Předmětné pohledávky měly být na žalobkyni postoupeny.

3. Žalovaný uznal, že zůstal společnosti„ [příjmení] [jméno]“ dlužen určitou částku, ale přesnou výši nedokáže dohledat, ke konci již neměl na úplné doplacení půjčky prostředky. Souhlasil s uvedenou nedoplacenou jistinou i s úroky. Vzhledem k absenci zaměstnání a prostředků požádal o schůdný splátkový kalendář.

4. Soud na základě provedených důkazů (smlouvy o půjčce vč. smluvních podmínek; karty zákazníka; smlouvy o postoupení pohledávek vč. příloh, oznámení a dokladů o odeslání; předžalobní výzvy) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu (některá skutková zjištění jsou pro přehlednost podrobněji rozvedena v souvislosti s jejich právním hodnocením až v části věnované právnímu hodnocení).

5. Právní předchůdce žalobkyně prověřoval úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených žalovaným a dospěl ke kladnému závěru o jeho schopnosti splácet předmětné půjčky (karty zákazníka). Dne 25. 9. 2014 právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce a stejného dne mu byla v hotovosti vyplacena půjčka ve výši 35 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit prostřednictvím 58 týdenních splátek částku 61 770 Kč (smlouva [číslo]). Dne 11. 2. 2015 s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce a stejného dne mu byla v hotovosti vyplacena půjčka ve výši 14 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit prostřednictvím 58 týdenních splátek částku 24 708 Kč (smlouva [číslo]). Dne 6. 12. 2019 uzavřela žalobkyně s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly mimo jiné výše uvedené pohledávky za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek s výňatkem z přílohy). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (oznámení ze dne 6. 12. 2019 s dokladem o odeslání dne 7. 1. 2020). Žalovaný dosud uhradil dohromady částku 53 378 Kč.

6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení o postoupení pohledávky § [číslo] a násl.; ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § 2991 a násl.) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (zejm. § 9), vše ve znění rozhodném ke dni uzavření příslušné smlouvy o půjčce, a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.

7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Na základě platné smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně ze dne 19. 4. 2018 došlo u nyní projednávaných pohledávek ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvy uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jde o tzv. spotřebitelské úvěry.

11. Žalovaný v řízení před soudem uznal v plném rozsahu žalovaný nárok podáním doručeným soudu dne 4. 4. 2023. Žalobkyně nadto navrhla vydání rozsudku pro uznání se splátkovým kalendářem. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. lze rozsudek pro uznání vydat pouze v případech, ve kterých by bylo možné uzavřít a schválit soudní smír. Vzhledem k tomu, že se v případech poskytování spotřebitelských úvěrů uplatňuje řada kogentních pravidel, jejichž účelem je ochrana spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, zabýval se soud nejprve z úřední povinností tím, zda by vydání rozsudku pro uznání nevedlo k situaci odporující smyslu těchto kogentních právních předpisů. Soud přitom dospěl k závěru, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy (což bude blíže zdůvodněno na následujících řádcích) a na základě této skutečnosti (rozpor s kogentními právními předpisy) nelze podle § 99 odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání vydat (výrok I).

12. Nesprávné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má podle § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru za následek tzv. absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (k tomu lze odkázat zejména na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C [číslo], dále například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud se proto nejprve zabýval tím, jak byla prověřena úvěruschopnost žalovaného.

13. K doložení prověření úvěruschopnosti žalobkyně předložila dvě karty zákazníka sepsané právním předchůdcem žalobkyně vždy před poskytnutím jednotlivých úvěrů. Z karty zákazníka ze dne 24. 9. 2014 vyplývá použitelný příjem žalovaného ve výši 10 700 Kč, splátka půjčky byla dle smlouvy o půjčce stanovena ve výši 1 065 Kč; z karty zákazníka ze dne 11. 2. 2015 vyplývá použitelný příjem ve výši 6 650 Kč, splátka byla dle smlouvy o půjčce stanovena ve výši 426 Kč. Z karet zákazníka vyplývá, že část příjmů byla ověřena na základě výměru státní podpory, část uvedených příjmů vycházela pouze z vyjádření žalovaného, dále z nich vyplývá, že část výdajů byla ověřena na základě nájemní smlouvy a část vyplývá pouze z vyjádření žalovaného. Konkrétní podklady (nájemní smlouva, výměr státní podpory), na základě kterých došlo k sestavení karet zákazníka, žalobkyně soudu na výzvu nepředložila.

14. Soud samotné karty zákazníka nevyhodnotil jako hodnověrné doklady potvrzující, že došlo k řádnému prověření příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného, jelikož podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) nestačí vycházet pouze z nepodložených prohlášení spotřebitele. Pokud jde o jednotlivé kolonky zaškrtnuté na kartě zákazníka, nelze z nich jednoznačně dovodit, že tyto doklady měl právní předchůdce žalobkyně skutečně k dispozici. Soud se přitom domnívá, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i archivace dokumentů, na jejichž základě byly poskytnuté údaje ověřeny. Vzhledem k tomu, že tyto dokumenty nebyly ani k výslovné výzvě soudu předloženy, jsou karty zákazníka a údaje v nich uvedené pro soud nepřezkoumatelné.

15. Na druhou stranu soud v tomto případě přihlíží k faktické stránce věci, ze které je zřejmé, že na smlouvu [číslo] žalovaný prostřednictvím splátek uhradil již částku převyšující poskytnutou jistinu, takže fakticky úvěruschopný byl. Obdobný závěr lze přijmout i ve vztahu ke smlouvě [číslo] v tomto případě žalovaný uhradil téměř celou jistinu. Uvedené ostatně potvrzuje i žalovaný, který sám konstatoval, že měl záměr celou půjčku řádně splatit a až ke konci splácení měl problém svým závazkům dostát. Vzhledem k těmto okolnostem věci vyhodnotil soud kladný závěr právního předchůdce žalobce o schopnosti žalovaného splatit předmětné úvěry navzdory výše uvedeným deficitům za odpovídající situaci. Prověření úvěruschopnosti tak lze dle názoru soudu v tomto případě považovat za naplňující účel zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud nicméně předmětné smlouvy vyhodnotil jako neplatné pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. Z obou smluv (smluvní podmínky, bod 3.2) vyplývá, že v obou případech činila tzv. roční procentní sazba nákladů úvěru (RPSN) téměř 76 %. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. Dle soudu lze uvedené závěry bezpochyby vztáhnout i na hodnotu RPSN, která vyjadřuje celkovou„ cenu“ úvěru.

17. Pro úplnost soud zmiňuje, že některé poplatky mohou být spojeny pouze s volitelnými službami. Pokud lze po zhodnocení povahy těchto poplatků dospět k závěru, že se jedná skutečně o určitý„ nadstandard“ a netvoří (skrytou) faktickou cenu úvěru, je to třeba vzít při hodnocení souladu smlouvy s dobrými mravy podle údaje RPSN v potaz. Do údaje RPSN je v nynější věci zahrnuta i částka, která má představovat poplatek za volitelnou službu„ hotovostní inkaso splátek“, nicméně konstrukce výpočtu tohoto poplatku (40 % z půjčené jistiny, smluvní podmínky, bod 2.1) soud vede k jednoznačnému přesvědčení, že jde fakticky o ujednání o vyšším (skrytém) úroku, nikoliv o (adekvátní) poplatek odpovídající volitelné službě.

18. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti RPSN) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku či RPSN, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot, a jednak ve prospěch platnosti ujednání zohledňoval údaje za celý rok, ve kterém došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrné RPSN nových úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem, se v jednotlivých měsících roku 2014 pohybovalo v rozmezí maxima 15,34 % a minima 14,72 % a v jednotlivých měsících roku 2015 v rozmezí maxima 14,37 % a minima 12,47 %. Nad rámec soud dodává, že časové řady [příjmení] využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž nebylo nutné příslušné výstupy provádět jako důkazy.

19. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že sjednané RPSN ve výši cca 76 % se zcela zjevně příčí dobrým mravům (přibližně pětkrát převyšuje nejvyšší průměrnou míru RPSN v roce 2014 i v roce 2015), tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. Tento důvod způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné ceny úvěru“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci.

20. Vzhledem k neplatnosti úvěrových smluv má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácených částí poskytnutých jistin, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovanému bylo poskytnuto celkem 49 000 Kč. Žalobkyni naopak nemohly vzniknout žádné nároky založené na neplatných smlouvách, takže její požadavky na smluvní úrok a související poplatky soud vyhodnotil jako nedůvodné. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení z obou jistin soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhů plynoucích ze smluv o úvěru (předžalobní výzva), které jsou však neplatné. Nad rámec soud dodává úvahu, že tento závěr odpovídá také smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který není v nynějším případě aplikovatelný, ale lze ho s ohledem na totožný chráněný zájem analogicky zohlednit. Jestliže při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací dnes spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], spisové značky [spisová značka]), mělo by se obdobné pravidlo uplatnit i pro ostatní případy zjevného rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy.

21. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaný prostřednictvím úhrad jistiny a úhrad částek, na které žalobkyně neměla nárok (smluvní úrok a související poplatky – zdůvodněno výše), již fakticky vrátil celkem 53 378 Kč, soud uzavřel, že žalovaný na jistině nic nedluží. Soud proto na základě výše uvedeného žalobu zamítl v celém rozsahu (výrok II). Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně formulovala požadavky na část příslušenství v kapitalizované podobě, nicméně soud je ve výroku vymezil pouze celkovým obdobím, za které bylo příslušenství žádáno.

22. O nákladech řízení (výrok III) rozhodl soud podle zásady úspěchu vyjádřené v § 142 o. s. ř., podle které náleží nárok na jejich náhradu plně úspěšnému žalovanému. Náklady řízení žalovaného byly soudem určeny ve výši paušální náhrady podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za jeden úkon (vyjádření ve věci), tj. celkem 1 x 300 Kč. Žalovaný soudu dále na výzvu zaslal prohlášení o osobních a majetkových poměrech pro účely případného povolení splátkového kalendáře. Soud však tento úkon z hlediska nákladů řízení nevyhodnotil jako účelný, jelikož žalovaný uvedl nevěrohodné údaje, když tvrdil pouze výdaje ve výši téměř 9 000 Kč, aniž by uvedl jakékoliv příjmy nebo majetek.